„Oni ho netrefili ani tak. Já když už jsem viděl, že utíká, tak jsem ho nechal. Ti, co tam byli dál, tak ho tam zranili. A nakonec to byl bratr jednoho partyzána. On byl u ustašovců a jeho brácha u partyzánů.“
„Jeden mi povídá: ,Co to máš? Kdo tě tak stříhal?‘ Já říkám: ,A proč?‘ A on povídá: ,Vždyť ty to máš tady prostřihlý, ukaž mi čepici.‘ Ukázal jsem čepici a bylo vidět, že to bylo prostřelený střepinou a těsně to vzalo vlasy. Jako kdyby to nůžkama ustřihli. O jéje, jenom centimetr, dva, a už by ses mě nedočkala.‘“
„Že jsem zůstal naživu, že jsem svou mladou krev proléval a že jsem po takových bojích a takových věcech, co jsem zažil, zůstal naživu. Chtěl bych se dožít alespoň devadesáti let, když už jsem svoje mládí prožil v tak špatných podmínkách a odříkání. Já jsem měl ke konci války i po válce nervy. To nejde říct. Já kdybych byl zpátky v Jugoslávii, tak bych byl úplně zdivočel. Já už jsem divoký byl. Když něco bouchlo, tak jsem se třepal jak to... Já jsem rád, že se i dnes najdou dobří lidé.“
„Za chvilku se brácha vrátil domů. Měl to kousek přes silnici. Ten měl hlavu rozbitou a naříkal na hrudník. On říkal: ,Rudo oni mě stáhli železným řetězem a železem a stahovali mně hrudník a to mě strašně bolí.‘ Že musí jít k doktorovi. Nějak se z toho dostal.“
Rudolf Parobek se narodil v roce 1926 v obci Jakšić, která leží v požežsko-slavonské županiji v dnešním Chorvatsku. V té době se ale tato oblast nacházela v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kam se jeho prarodiče přestěhovali z Česka kvůli příslibu volně dostupné půdy a dalších hospodářských úlev. Během druhé světové války byli obyvatelé pamětníkova rodného kraje pronásledováni ustašovci a Němci. Jeho bratr Adolf byl zatčen a mučen. Proto se Rudolf Parobek rozhodl utéct k partyzánům. Stal se vojákem XII. úderné divize Národně osvobozenecké armády Jugoslávie, v jejíchž složkách se nacházelo mnoho Čechů. Prošel několika těžkými boji a byl vážně raněn. Po propuštění z nemocnice byl v únoru 1946 demobilizován. V prosinci téhož roku odjel za sestrou do vlasti svých předků, kde již zůstal. V době natáčení rozhovorů žil v Němčicích na Hané. Rudolf Parobek zemřel 6. prosince 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
