„Proti Petrofově továrně byla restaurace a tam se konaly volby. Venku tam hrála hudba a bylo veselo... Přišel jsem dovnitř a vidím, že je to veřejné hlasování. Dostal jste kandidátku a odevzdal jste ji. Před jejich očima, aby viděli, co odevzdáváte. Já jsem se to dověděl předtím, takže jsem měl s sebou noviny, který psaly, že volby budou demokratický, že budou plenty a tak dále. Já jsem to tam přečet a říkám: ,Já trvám na tom, aby byla postavená plenta a všechno bylo, jak má bejt.‘ Jeden ten komunista za mnou přišel a říká: ,Karle, neblbni, víš, co si na sebe pleteš?‘ Já jsem říkal: ,Ale já chci skutečně jenom, aby se dělalo to, co se slibuje.‘ No tak tam dali plentu a bylo z toho pozdvižení. Já jsem šel a samozřejmě - byl u toho jinej komunista. Tak jsem říkal: ,Tak abyste věděl, co volím, tak volím bílej lístek.‘ Potom nás po volbách přečetli a bylo nás tady z těch volebních místností celkem deset, který jsme volili bílý lístek.“
„Když jsem se vrátil domů a přestěhoval jsem se s manželkou a dětma sem, tak jsem dostával anonymy, že mě zabijou za to, že jsem se postavil proti komunistům. Tak jsem nechodil po chodníkách, ale po silnici, uprostřed, abych měl dostatek místa. Ale bylo to všechno jenom vyhrožování, nikdo mě nenapad.“
„Tam byla napuštěná voda, ale já jsem měl štěstí, že to WC bylo zdvižené. Tak tam jsem trávil celé ty dny. Měl jsem rozbitá chodidla, protože si stále mysleli, že jim něco zatajuji. (...) Přiznal jsem, že to, co jsem mluvil (na schůzích), jsem skutečně mluvil. Co se týče sestry, tak jsem říkal: ,A vy byste své sestře nepomohli?‘ - ,Darebáku, co si to vlastně myslíš?!‘ Ochrnul jsem potom na půl těla. Ale hlavně jsem procházel psychickou zátěží. Potom už mě nemlátili, šel jsem zase do temnice, ale pořád jsem nemoh chodit, jak se mi hojila ta chodidla. Tak jsem šel k doktorovi, bachař mě ved. Tam u dveří stála dívenka, tu vidím jako dneska. Mohlo jí být do dvaceti let. A protože jsme nesměli mluvit, tak jsem se na ni usmál. Ona si rozepnula (blůzu) a viděl jsem ňadra a ona řekla: ,Od cigaret.‘ Myslela ty boláky. Jak jí to pálili cigaretama. Potom už jsem jí nikdy neviděl.“
„Ten jeden, tomu jsme říkali Šlincák, protože měl tady (na tváři) šlinc (jizvu). A ten říká: ,Já mám školení NKVD v Moskvě. A já když budu potřebovat, aby promluvil tenhle stůl, tak promluví!‘ To byl největší sadista. Ten druhej tak nemlátil...“
„Když dříve četli někoho, aby vystoupil, tak nečetli jeho jméno, ale jeho číslo. Já jsem měl 010378. Takže by normálně přečetli: ,Číslo 010378, vystoupit!' Jenže tentokrát četli jména. A my jsme se řadili (bylo nás na táboře asi 1400) a asi pět set nebo šest set nás propustili... Měli jsme tam ještě nějakou korunu, co nám dávali ze mzdy stranou. Mohl jsem si na sebe koupit kalhoty, bundu a boty. Vypravili s námi autobus a jel jsem do Prahy. Na nádraží (to taky nezapomenu) jsem čekal a dal jsem si večeři. Ta večeře stála padesát šest korun, to jsem se tenkrát nacpal. A já jsem mu dal stovku... A jel jsem vlakem domů. Přijel jsem do Hradce, nastoupil jsem do trolejbusu číslo dvě, kde bylo několik známejch, ale dělali, že se neznáme, akorát na mě vykulili oči... A já jsem na Plachtě vystoupil a šel jsem (domů). Doma jsem zaťukal na okno, bylo asi po desáté hodině. Než jsem přišel k vrátkům, tak už tam manželka byla a odemykala. Já jsem říkal: ,Prosím tě, ty vůbec nevíš, kdo to je, a odemkneš.‘ A ona říkala: ,Já jsem čekala, že přijdeš domů, nikoho jinýho jsem čekat nemohla.‘ Rodiče jsme nechali spát, i když oni věděli, že jsem přišel, ale nechtěli nás rušit.... To bylo dojemné shledání. Když máte najednou možnost vzít milovanou osobu kolem pasu a políbit ji... “
Karel Páral se narodil 22. února 1921 ve Chvojenci u Pardubic v rodině obchodníka. Rodiče se záhy přestěhovali na Nový Hradec Králové, kde potom Karel Páral žil celý svůj život. Vychodil v Hradci obecnou školu i měšťanku. Své rodiče měl následovat jako jejich dědic živnosti, a nastoupil proto do obchodní akademie, kterou dokončil v roce 1939. V roce 1942 byl nuceně nasazen v říši, pracoval ve Vratislavi v továrně Lokomotiv Feldbahn Fabrik. Do protektorátu se tajně vracel za svou dívkou, s níž se pak v roce 1943 oženil. Koncem války z Vratislavi odešel před postupující Rudou armádou a vrátil se domů. V roce 1948 pomáhal své sestře Věře, jejímu manželovi a čtyřletému synovi přejít československou hranici do amerického sektoru v Německu. V témže roce také demonstrativně a veřejně volil tzv. bílý lístek při volbách do Národního shromáždění, jako výraz nesouhlasu s poúnorovým vývojem. Dále potom vystupoval i na živnostenských schůzích a upozorňoval (často za nadšeného souhlasu přítomných) na rozpory mezi komunistickou propagandou a realitou, mezi předvolebními sliby a jejich nedodržováním. Dne 19. června 1949 byl ve svém domě zatčen a několik měsíců brutálně vyšetřován. V říjnu 1950 se konal veřejný proces s dvaatřiceti účastníky, z nichž Páral většinu ani neznal. Od Státního soudu v Praze si poté odnesl trest 16 let odnětí svobody. Do roku 1960, kdy byl propuštěn na amnestii, si odpykal celé jeho dvě třetiny v jáchymovských a příbramských uranových dolech. Po propuštění pracoval až do důchodu pouze v dělnických profesích. Po revoluci se podílel na znovuustavení klubu politických vězňů v Hradci Králové a vstoupil do aktivní politiky. Působil jako místopředseda okresní organizace Občanské demokratické strany. V roce 1998 odešel z pozice předsedy okresní pobočky Konfederace politických vězňů, aby se mohl starat o svou těžce nemocnu ženu. Vzápětí byl jmenován čestným předsedou KPV a je jím dodnes. V roce 2002 obdržel prestižní cenu Dr. Františka Ulricha za rok 2001, kterou každoročně uděluje město Hradec Králové za celoživotní dílo společenského, uměleckého nebo vědeckého významu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
