Ing. Miloš Panýr

„Já jsem dostal vojenskou flintu, kterou jsem nikdy v životě neviděl, a neuměl jsem z ní vůbec střílet. A udělali z nás strážní oddíly, aby Rusové, když přijeli do Prahy, si mohli odpočinout a nemuseli v noci hlídat ty své ubikace po kasárnách. Tak jsem (…) několikrát sloužil v kbelských kasárnách. (…) To jsem měl obrovský strach, to se vám přiznám, protože střílet jsem neuměl a říkalo se, že tam jsou němečtí esesáci rozlezlí po čimickém háji. Tam jsem byl dvě noci. Po dvou hodinách se chodilo – každý měl 50 metrů plotu, který hlídal.“

„Protože jsem už byl inženýr a ještě PTP nebyly (…), tak mě dali do Košic, abych to měl z Prahy hodně blízko, ke koňským dělostřelcům ke koním. Já, rodilý Pražák, který v životě žádné takové neviděl, a tam jsem byl dva měsíce. To byly nejhorší dva měsíce v mém životě. Tam jsem se cítil tak ponížený, to bylo takové utrpení, to bylo hrozné. Neumíte si představit, co byla služba u koní v noci. Takový dřevěný šoufek musel být a byli na dvacet koní dva a museli furt hlídat, jestli některý ten kůň nemočí. A když močí, tak okamžitě s tím šoufkem chytat tu moč, aby pod sebou neměl mokro. (…) Strašné.“

„K nám do baráku se dostali ve čtyři ráno, to byl konec května, čili už se rozednívalo. Do baráku přišli čtyři. Dva šli od suterénu nahoru a dva šli od čtvrtého patra dolů. Každý byt prohledali, sáhli do každého šuplíku, u každé knihovny sáhli za knihy, všude. My jsme byli tři – já, matka, otec a museli jsme s nimi být v pyžamech v jedné místnosti, zrovna tam, kde byli oni (…). Byli tam nejmíň půl až tři čtvrtě hodiny, než ty tři pokoje prohledali. (…) Ale nerozhazovali nic. Jenom to prohlíželi a probírali.“