Zdeněk Pacina

„Bylo to kruté období. Výživa byla dost slabá. Kolega, který měl hospodářství na venkově, měl v kastrůlku knedlíky s tvarohem, což pro nás neexistovalo. Já jsem měl s sebou chleba namazaný umělým margarinem - kunerolem. Stávalo se, že když jel člověk domů tramvají, tak usnul. Na čepice se dávaly cedulky s nápisem ‚vzbuďte mě ve stanici‘. A tak se to tlouklo. Často se lidi mrzačili, aby se vyhnuli nátlaku a nuceným pracím.“

„Docházelo tam k tomu, že zbili pracovníka do krve. Viděl jsem, jak přišli zkrvavení. Viděl jsem na vlastní oči, jak ten ředitel zkopal těhotnou ženu u vrtačky. Bylo to deset metrů ode mě. My jsme dělali dvanáctihodinové směny a případně i osmnáctihodinové. Střídalo se to – jeden týden noční, jeden týden denní. Můj kolega, který dělal se mnou na soustruhu, nepřišel do práce a okamžitě ho poslali na šest neděl do Terezína. Když se pak vrátil, už nikdy žádnou šichtu nevynechal. Nebo přišel K. H. Frank, tak jsme museli všichni sklonit hlavy ke stroji a nesměli jsme se dívat, jak ta suita prochází.“

„Šel jsem do archivu a vytáhl jsem si tu smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi. Byla v kůži vázaná, červená a byl tam podepsaný Stalin fialovým inkoustem. V té smlouvě jsem se dočetl, že po roce existence toho oddělení budou vyvolána mezivládní jednání o odškodnění a majetkových záležitostech. Tak jsem si říkal, že doba už uplynula, je potřeba s tím pohnout. A to nemluvím o tom, že se tam s těmi žádostmi hrál pinčes. Od nás se žádosti posílaly na vnitro a vnitráci to zase posílali na zahraničí, takže takhle se to hrálo do autu. Když jsem to zjistil, napsal jsem záznam pro ministra s návrhem, aby se začalo řešit odškodňování lidí. Byli to drobní živnostníci, pošťáci, policajti, prostě obyčejní lidé, kteří si tam našetřili na domeček a přišli o něj. A přitom jsem do toho záznamu taky zmínil, že ty poměry v tom sovětském odboru nejsou nejlepší, že tam dochází k šikaně některých lidí a tak dále.“

„Šli jsme i obsazovat Sněžku, kdy jsme vystoupili až nahoru, pěšky. Potom chtěli celý útvar přeměnit na Sbor národní bezpečnosti a celý mančaft přeškolit na policejní práci. To se konalo v Mariánských Lázních. Tak jsme tím vlakem jeli do Mariánek. Tam nás usadili do nějakého penzionu s tím, že budeme docházet na školení. Já jsem ale policajtem být nechtěl, tak jsem požádal o propuštění. Vrátil jsem se do Prahy, a tam mě povolali do služby v Československé armádě. Nastoupil jsem tedy do Prahy k 51. pluku Ludvíka Svobody.“

„Byl jsem předvolaný k ministrovi, kde bylo uspořádáno takové teatrální jednání, kde byly třeba i písařky, které o tom neměly ani páru a vůbec nevěděly, o co se jedná. Naopak několik lidí, kteří by bývali mohli svědčit v můj prospěch, ti nepřišli do práce. Byli nemocní. Ministr tam tedy četl ten můj záznam a postupně došel k závěru, že jde o projevy naprostého buržoazního nacionalismu a že jsem propuštěn. Musel jsem odevzdat průkaz a přišla pro mě stráž a vyvedli mě ven z baráku. To bylo v roce 1953. Měl jsem posudek, že by po něm pes neštěkl. Kamarád mi ale pomohl najít práci v Armabetonu, a tak jsem už druhý den kopal výkop v loděnici v Libni.“