„To v Palestině byl koncentrační tábor, teda ne koncentrační tábor, ale zadržovací tábor Ašlind. A tam bylo dost našich lidí, který reklamovali, že jsou vlastenci, že chtějí bojovat a Angličani je nechtěli pustit. To byli jistě sionisté. Ale ze sionistů neměli ani takový strach, ale měli strach z německých agentů. To museli být lidé, kteří zřejmě nevhodným způsobem kolaborovali s německým gestapem nebo SS nebo s takovou aktivní organizací. Ale Angličané na ně museli něco konkrétního vědět. Buďto se ukecli, nebo dostali z jiných pramenů udání, že to jsou kolaboranti.“
„A tak jsem se dostal do vlaku. Sedli jsme si. Nemluvili jsme pokud možno, aby nevyplynulo, že jsme cizinci. No, a teď přišel rumunský průvodčí a chtěl jízdenku. Tu jsme mu dali a on se zeptal, co jsme zač. Tak jsem mu řekl, že jsme Češi, a on povídá: ´To je nebezpečný, abyste tady seděli. Já vás vezmu do první třídy, tam vás nikdo kontrolovat nebude.´ Tak jsme si sedli do kupé s červeným sametem. Občas přišel, jestli něco potřebujeme. A ono z toho vyplynulo, že je Ukrajinec. Ukrajinec někde z Bukoviny. Takže jsme jeli a nikdo nás neobtěžoval.“
„Tak já jsem měl připravený batoh a všechno nejnutnější a vyrazili jsme nedaleko Chustu, tam jsem bydlel, do Velatína. A sice do nějakýho pajzlu. Byli to pašeráci, popíjeli tam nějaké alkoholické nápoje. A jela se mnou ještě jedna sestra, která už dvakrát překročila nelegálně hranice. Překročila nelegálně slovensko-moravské hranice, pak slovensko-maďarské hranice a dostala se do Chustu. A spolu se mnou prchali do Rumunska. Tam jsme čekali asi do jedenácti hodin večer. Pak vedoucí té výpravy, ten je taky pašerák, řekl: ´Tak jedeme.´ A teď jsme vyšli za dne ne před hlavní vchod, ale zadem nahoru do kopců. A usilovným pochodem jsme se dostali asi kolem dvou hodin na hranice. Tam nás opustili ti pašeráci. A my jsme čekali, s čím přijdou. Asi za hodinu se objevili, že můžeme jít, že cesta je volná. Dostali jsme se do vesnice, která se jmenuje Tarna Mare, která mi byla známá. Už jsem tam byl na dovolený. A když jsme překračovali silnici do polí, tak se rozštěkali psi z celé vesnice. Tak jsme rychle prchali k nějakému překupníkovi. Ten řekl: ´Tak nic. Odstrojte se a lehněte si. Kdyby někdo přišel, tak vy spíte.´“
„No, podívejte se, se strachem člověk měl vždycky co dělat. Měli jsme svoje stanoviště v Marcku, to je na pobřeží Atlantiku a měl jsem odjet do Bourbourg. Tam jsme měli stálé ubytování. A jak jsem jel, tak přede mnou řachla stoosmdesátpětka, myslím. Vytvořila kráter pět set metrů o průměru. Tak to jsem se teda pěkně lekl. O chvíli dřív to dostat, tak bylo po mně.“
„A s Klapálkem. Poznal jsem Klapálka. To byl vysoce inteligentní důstojník, který měl všechny předpoklady k tomu, aby vedl jednotku tak smíchaných kvalit, jako jsme byli. Jedni přijeli ze Sovětského svazu, druzí z Jugoslávie, jedni z Palestiny, někteří z Austrálie. A on to právě s těma lidma uměl. No, a skutečně si získal u těch lidí respekt.“
„No, a pak jsme jeli přes Francii z Normandie na sever, protože Dunkerque je úplně na severu, na hranicích Belgie a Francie. To jsme měli pořád co dělat, protože na spaní nebyl čas, honili nás z jednoho konce na druhý, aby všude stály tanky, protože zakopat se je práce a my jsme ještě nevěděli, jak bude to obléhání Dunkerque probíhat. Probíhalo to celkem dobře, samozřejmě tam mnoho lidí přišlo o kejhák, ale mohlo to být horší.“
Leo Österreicher se narodil 24. května 1925 na Podkarpatské Rusi v městě Mukačevo. Po vypuknutí války utekl jako čtrnáctiletý chlapec do Rumunska za otcem. Poté, co se Rumunsko přidalo ve válce po bok Německa, se dostal roku 1940 přes Turecko do Palestiny. Zpočátku nebyl pro svůj nízký věk přijat do armády, musel čekat až do roku 1942. Výcvik probíhal v Haifě, působil jako spojař a občas i jako tlumočník v bitvě o Tobruk. Přes jižní Afriku byl odvezen do Anglie, kde prošel tankovým výcvikem a stal se radiotelegrafistou. Zúčastnil se bojů o Normandii a o Dunkerque roku 1944. Po válce pracoval jako radiomechanik a přednášel o radarech. Pamětník zemřel 31, října roku 2014
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
