Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Leo Österreicher (* 1925  †︎ 2014)

• narozen 24. května 1925 na Podkarpatské Rusi v Mukačevu

• v roce 1939 utekl do Rumunska za otcem

• přes Turecko a Kypr se dostal 1940 do Palestiny

• pro nízký věk nepřijat do armády

• odjel za otcem do Jeruzaléma 1942, přihlášen do armády

• vycvičen v izraelské Haifě

• zúčastnil se bojů o Tobruk roku 1942, působil jako spojař, občas i jako tlumočník

• odvezen do Suezu, lodí se dostal přes jižní Afriku do Anglie

• v Anglii prošel tankovým výcvikem, byl radiotelegrafistou

• zúčastnil se invaze v Normandii 1944 a rovněž bojů u Dunkerque

• po válce pracoval jako radiomechanik v Banské Bystrici, dojížděl do Brna přednášet o radarech

• zemřel 24. října 2014

Mládí a útěk z vlasti

Leo Österreicher se narodil na Podkarpatské Rusi: „Narodil jsem se na Podkarpatské Rusi za první republiky v roce 1925. Tam jsem chodil do školy, do gymnázia.“  Po obsazení Maďary se rozhodl opustit vlast a na Vánoce 1939 utekl do tehdy ještě neutrálního Rumunska: „A když mně nebylo celých čtrnáct let, tak nás obsadili Maďaři. Samozřejmě otec hned uprchl před Maďary do Rumunska. A já s matkou a sestrou jsme tam zůstali. Když se blížily Vánoce, tak jsem měl ujednaný, že překročím nelegálně hranice a dostanu se do Rumunska. S otcem jsme byli v písemném spojení. A na Štědrý večer, už jsem ležel, někdo zaklepal na okno: ´Tak se jede.´“

Útěk přes Rumunsko

Útěk proběhl v roce 1939: „Tak já jsem měl připravený baťoh a všechno nejnutnější a vyrazili jsme nedaleko Chustu, tam jsem bydlel, do Velatína. A sice do nějakýho pajzlu. Byli to pašeráci, popíjeli tam nějaké alkoholické nápoje.“  Leo Österreicher jel se svou sestrou, která byla v ilegálním jednání zkušenější. Dokázali pomocí převaděčů utéct do Rumunska bez povšimnutí. Vyšli z Chustu, který leží kousek od hranic: „A jela se mnou ještě jedna sestra, která už dvakrát překročila nelegálně hranice. Překročila nelegálně slovensko-moravské hranice, pak slovensko-maďarské hranice a dostala se do Chustu. A spolu se mnou prchala do Rumunska. Tam jsme čekali asi do jedenácti hodin večer. Pak vedoucí té výpravy, ten je taky pašerák, řekl:  ´Tak jedeme.´ A teď jsme vyšli za dne ne před hlavní vchod, ale zadem nahoru do kopců. A usilovným pochodem jsme se dostali asi kolem dvou hodin na hranice. Tam nás opustili ti pašeráci. A my jsme čekali, s čím přijdou. Asi za hodinu se objevili, že můžeme jít, že cesta je volná.“ V Rumunsku se dostali nejprve do severních vesnic a zde zažili nebezpečnou příhodu: „Dostali jsme se do vesnice, která se jmenuje Tarna Mare, která mi byla známá. Už jsem tam byl na dovolený. A když jsme překračovali silnici do polí, tak se rozštěkali psi z celé vesnice. Tak jsme rychle prchali k nějakému překupníkovi. Ten řekl: ´Tak nic. Odstrojte se a lehněte si. Kdyby někdo přišel, tak vy spíte´.“ Dostali se z Tarna Mare do Halmy, avšak nikoliv podle původního plánu. Museli jej pozměnit a byli stále závislejší na převaděčích: „Původní ujednání bylo, že pojedeme autobusem z Tarna Mare do Halmy. Halma byla stanice drážní linky, vlakové linky. Nastupovalo se do vlaku v Halmě a jelo se přes Podkarpatskou Rus a vysedalo se zase v Rumunsku na druhý straně v Marmarožský huti. Zjistili jsme, že z toho vlaku musíme vystoupit, protože byla neděle a ještě k tomu Boží hod. To se nedalo nic dělat. Domlouvali jsme se s tím překupníkem, jestli by nás zavezl do Halmy na žebřiňáku. Tak jsme odpoledne nasedli na žebřiňák a jeli do Halmy mezi takovými přízemkovými překážkami. A dojeli jsme do Halmy. Autem nás vysadili v lékárně, to jsme měli domluvený. Ti se nás koukali rychle zbavit, aby neměli potíže s úřady. Tak jsme jim dali peníze, oni vyměnili za rumunský peníze maďarský peníze a koupili nám jízdenky a odvezli nás na nádraží.“ Z nádraží v Halmě odjeli opět pryč, tentokrát do Aradu: „Jeli jsme vlakem až do Aradu. Tam jsme přestoupili na rychlík na Bukurešť.“ Ještě z dětství si Leo Österreicher pamatoval maďarštinu: „Domlouval jsem se tam maďarsky, protože Sedmihradsko bývalo kdysi Maďarsko. Takže maďarsky se člověk klidně domluví. Jako dítě jsem si hrál s maďarskými dětmi. To mi bylo čtrnáct let.“  Odmala byl však učen češtině, a tak mu rumunština činila chvílemi problémy: „Doma se mluvilo česky a otec byl novinář. Tak jsme se domluvili. A samozřejmě jsem měl s sebou od Františka Vymazala Rumunsky snadno a rychle, ale to už jsem moc nezvládl. Pamatoval jsem si, že rumunština byla první cizí jazyk, který jsem se učil podle knížky, protože němčinu jsem dělal ve škole. A taky maďarštinu jsem slyšel mezi dětmi.“ Ve vlaku na ně opět čekalo nebezpečí, ale měli štěstí, že narazili na svého ukrajinského krajana:  “A tak jsem se dostal do vlaku. Sedli jsem si. Nemluvili jsme pokud možno, aby nevyplynulo, že jsme cizinci. No, a teď přišel rumunský průvodčí a chtěl jízdenku. Tu jsme mu dali a ptal se, co jsme zač. Tak jsem mu řekl, že jsme Češi, a on povídá: ´To je nebezpečný, abyste tady seděli. Já vás vezmu do první třídy, tam vás nikdo kontrolovat nebude.´ Tak jsme si sedli do kupé s červeným sametem. A on občas přišel, jestli něco potřebujeme. A ono vyplynulo, že je Ukrajinec. Ukrajinec někde z Bukoviny. Takže jsme jeli, nikdo nás neobtěžoval.“Během cestě do Bukurešti udělali další zastávku v Brašově: „Tak jsme dojeli do Brašova. A tam jsme nebyli v bezpečí, kdyby nás mohli vrátit přes hranice do Maďarska. Tak tam jsme si koupili jídlo, dorty, okurky. No, prostě byli jsme vyhládlí, pochopitelně. Ani nevím přesně, jak dlouho jsme jeli. A kolem půlnoci druhý den jsme dojeli do Bukurešti. Tam u té brány stáli četníci, ale já jsem byl v beranici, ruksak na zádech, tak si mě nevšímali. A ta vypadala jako moje matka, ta slečna, tak té si taky nevšimli.“ Při svém pobytu v Bukurešti chtěl pochopitelně co nejdříve najít otce, aby se domluvili, co bude dál. Zde měl i problém s tím, že vyrůstal na vesnici: „No, a teď co dál. Já jsem měl adresu na otce. A já jsem s taxíkem v životě neměl co dělat, protože Chust byla velká ďoura. Tam taxi dohromady neexistovalo, existovaly tam asi tři vozy. Tak jsem se ptal, promluvil jsem na něj německy, povídám, co to bude stát. ´To ukáže taxametr, co to bude stát.´ Tak jsme si nasedli. Měl jsem ještě s sebou pět set lejí rumunských. Dovezl nás na tu adresu. Zazvonil jsem tam. Bylo po půlnoci. Tam se svítilo. Tak tam jsem se setkal s otcem, kterého jsem neviděl od března, když tam nastoupili Maďaři do toho Rusínce. Tak začal můj pobyt v Rumunsku. Otec tam potřeboval nové kanceláře, takovou víceméně manuální práci.“ Při svém pobytu se rozhodli navštívit své krajany a pozdravit je. Vzpomíná na své první zkušenosti s odbojovým hnutím: „Načež jsme navštívili československou kolonii v Bukurešti. Tam byl celkem přátelský duch. A tam jsme se cítili celkem dobře. Vedl to tam nějaký později nadporučík Jurek. Ten byl v rámci pomoci protektorátu poslán do Rumunska. Tam organizoval činnost našich lidí, kteří odcházeli do Francie, na Střední východ a tak dále. A byl tam i s manželkou, ale jeho manželka musela zpátky do protektorátu. On odjel, když to tam přituhovalo, taky na Střední východ.“Zavzpomínal nejen na nadporučíka Jurka, ale i na generála Píku. Oba tam tehdy působili, ještě než přišli Němci: „Generál Píka, to byl vedoucí tamějšího odboje. S tím jsme se několikrát setkali. On tam moc nevystupoval veřejně. A když Rumunsko začalo koketovat s Němci, tak bylo jasný, že budeme muset odtamtud pryč. Tak jsme odjeli do Konstanze a čekali jsme, jestli se najde nějaká loď s uhlím nebo něčím, která by nás odvezla buď do Egypta, nebo do Palestiny. Francie kapitulovala. Tak to nevypadalo nadějně.“ Naštěstí existovala solidarita mezi národnostmi, Angličané pomohli Leu Öesterreichovi i otci s vízem: „Angličané otci dali okamžitě vízum do Palestiny a potom ještě do jiných zemí, do Jordánska, do Iráku. Abychom se nějak svým způsobem dostali do Palestiny nebo do Egypta. Tak jsme čekali v Konstanzi, až nám to odtamtud vypověděli.“ Měli jet na sever do Bulharska, což však předem odmítali: „Tam byl vedoucí uprchlického tábora, ten odešel, jak bylo v Rumunsku zvykem, s obálkou za tím vedoucím inspektorem, vrazil mu tam asi pět set lejí nebo kolik, abychom dostali povolení jet zpátky přes Bukurešť do Bulharska. Samozřejmě, že do Bulharska jsme nejeli, jeli jsme jenom do Bukurešti. Tam jsme zapadli v jedné čtvrti. A tam už měl otec nějaký známý na ministerstvu propagandy. Tam mu dali potvrzení, že odevzdal papíry tam a že proto jede v pořádku.“ V Rumunsku pobývali až do doby, než se objevili Němci. Oběma bylo v tu chvíli jasné, že musí zemi opustit. Získali opět s anglickou pomocí potvrzení o odjezdu a rozhodli se pro odjezd přes Turecko: „A jednoho krásného dne se probudíme a vidíme na ulicích vojáky v německé uniformě. Samozřejmě by to znamenalo poplach. Angličané nám dali laissez-passer. To bylo potvrzení bez pasu, protože pas nám vypršel. A řekli nám, že Turci už dávají vízum. Průjezdní vízum. Tak jsme šli na turecký konzulát. Turci nám dali vízum. A teď co dál? Jak se dostaneme z Turecka do Palestiny?  Tak jsem šel na francouzský konzulát a jednal jsem tam s panem konzulem a on mi řekl: ´Podívejte se, když Vám řeknu, že Vám seženu tranzitní vízum přes Libanon, tak to vůbec nemusí vyjít. A já být vámi, tak za každou cenu koukám odtud vypadnout, abyste nebyli tady, kdyby se něco semlelo.´“

Přes Turecko do Palestiny

Z Rumunska odjeli do Turecka. To však sloužilo pouze jako přestupní stanice a poté pod britskou ochranou odjeli do Palestiny: „Tak jsme měli ty tranzitní víza do Jordánska, Iráku a tím pádem bychom se dostali do Palestiny třeba na velbloudech nebo tak nějak. Ale to byla jenom pojistka. Tak jsem byl v tom Turecku asi čtrnáct dní. V Istanbulu.“ V Turecku projel mnoha městy a dostal se do jižního Turecka: „Pak nám oznámili, že příští den máme nasednout do vlaku a celý transport, který organizuje náš velvyslanec, bývalý velvyslanec v Turecku, vyjede do Bersiny ve východním Turecku a odtamtud potom lodí pojedeme rovnou do Palestiny. Tak jsme nasedli, přejeli jsem ten Bospor do Haidam Paši. Tam jsme nasedli na vlak a jeli přes Konyova jižním Tureckem, až jsme dojeli do Marsiny.“ Z jižního Turecka je čekal odjezd lodí do Palestiny. Na lodi byly všechny možné národnosti: „Hned jsme byli na lodi. Takovou menší lodičkou, ta nás zavezla na širý moře. Tam stála polská loď Varšava. Samozřejmě, moře trochu bylo rozbouřený, ale polští námořníci nám pomohli na loď. A čekali jsme tam týden. Přijela spousta Poláků, Čechů, Angličanů. Všichni do Palestiny. Mezitím samozřejmě ten týden, co jsme tam byli, jsme se koupali v tom moři. A prostě jsme si nedělali velký starosti. Ráno pustili motory a loď vyjela směrem na Kypr.“ Pod britským dohledem se dostali kolem Kypru do Palestiny bez větších problémů: „Proti nám vyjely britské torpédoborce a to jsme měli bezstarostný kolem Kypru průjezd. A dostali jsme se zase na širý moře, tam to už tak bezstarostné nebylo. Tam jsme nevěděli, co se bude dít. Ale sem tam se objevilo britský letadlo nad námi. A jeli jsme do Palestiny. Přijeli jsme tam. To jsem poprvé viděl skutečný Araby, v těch burnusech.“ Do Palestiny byla cesta bez problémů, skutečné potíže nastaly až tam: „A samozřejmě jsme neměli žádné problémy vízové, nám to orazítkovali. My měli problémy jiný,  peníze. Pár dolarů jsme měli s sebou a jinak (nic). Napřed jsme se ubytovali v hotelu.“ Pobyt v Palestině doprovázela nedůvěra ze strany sionistů: „Potom nám tam sionistické organizace zabavily kufry, tak jsme jim to hodili. Byly to nepříjemný scény.“ Ubytování sehnali bez problémů, ale práce se sháněla již mnohem hůře. Přesto Leo Öesterreicher práci sehnal. I tak však panovala špatná nálada: „A pak jsme se ubytovali v takový ubytovně třetí nebo čtvrté třídy. V jednom pokoji bylo třeba šest postelí a tak. No, a teď jsem sháněl zaměstnání, táta sháněl zaměstnání. To už bylo rok 1940, počátek roku 1940. Tak jsme žili tak z ruky do huby, jak se říká, protože peněz bylo málo. A prodávali jsme si svršky, abychom získali nějaký peníze. No, nakonec jsem sehnal nějaký zaměstnání v chemické firmě. Strašná žebrota to byla.“ Nakonec se situace obrátila k lepšímu a pobyt v Palestině se pro ně stal snesitelnějším: „A pak jsem získal místo na našem konzulátu v Haifě. Anglicky jsem už znal trochu z domova, protože jak vypukl Mnichov, tak už jsem začal pilně studovat angličtinu. Pak jsem se učil arabsky taky.“ Zkoušel přihlásit se do armády, ovšem na první pokus mu nevyhověli kvůli nízkému věku: „Hlásil jsem se do armády. Mně nevyhověli, protože jsem byl ještě příliš mladý na to. Dokonce mám o tom dopis našeho generálního konzulátu, že nepřijímají a že mají k tomu různý důvody.“ Problém byl s Angličany, kteří se na mladé vlastence dívali jinak: „Angličané jim to nepovolují a tak dále. A nakonec to povolili, protože tam Beneš vypsal mobilizaci našich občanů.“ Odjeli tedy pryč, do Jeruzaléma, aby mohl sloužit: „Tak jsme v roce 1942 odjeli do Jeruzaléma. Tam jsme se ubytovali v soukromí a přihlásil jsem se do armády. Byl jsem v odvodu.“ Výcvik probíhal v Haifě: „A odjel jsem sám ve vlaku zpět do Haify, tam bylo naše výcvikové středisko. Přijel jsem tam večer a prodělal jsem výcvik, normální dělostřelecký výcvik.“ Po krátkém výcviku byl hned přijat do boje v Tobruku: „A hned jsem byl asi s osmi jinými vojáky odveden do Tobruku. Tam jsme dostali velký pytel různých konzerv, chleba a tak.“ A odjel do Egypta: „V Egyptě jsme byli pár dní, abychom si prohlídli trochu Egypt.“ V Egyptě ovšem nezůstali dlouho, Angličané je odvezli do boje: „Zase nás odchytli Angličané: ´Musíte jet do Alexandrie.´ V Alexandrii jsme byli pár dní.“ Nakonec je opět Angličan dosadil do Tobruku: „A pak přišel zase nějaký anglický rotmistr: ´Jak to, že jste ještě neodjeli do Tobruku? A vy tam ráno jedete do Tobruku.´ Začala epizoda, kdy nejdražší, co bylo, byla voda. A přijeli jsme do Tobruku. Žádný nádraží tam nebylo, tam stál jenom stan a dřevěná bouda.“ V Tobruku začal Leo Österreicher poprvé pracovat jako voják: „Přijel tam pro nás nějaký hoch z Olomouce. Naložil nás do té dodávky a hurá na naše velitelství. To byla taky dřevěná bouda. Bylo tam napsáno Aston Villa.“ Díky svým jazykovým schopnostem se dostal ke spojařům: „Tak tam jsme vylezli a hned se nás ujal poručík Kárník a teď se začal vyptávat: ´Kdo z vás umí anglicky?´ Tak jsem se hlásil. ´Tak půjdeš ke spojařům.´ Pro nás to byl tak zvaný druhý Tobruk, protože byl 1941 a toto bylo 1942.“ V Tobruku byli vysazení, ale o zbytek kromě jídla se Angličané nestarali. Museli si shánět i provizorní bydlení: „No, tak my jsme ještě neměli kde spát, ale nějak jsme se uvelebili. Druhý den jsme hledali po poušti nějaký rozbitý vozy nebo něco takového, abychom si udělali z toho bydliště.“ Potom získal pravidelnou vojenskou práci: „Tak nakonec se rozhodlo, že jsem byl přidělen u středu velitelství pluku. A tam jsem měl pravidelné střídavé služby na tři směny po osmi hodinách.“ Výcvik, který probíhal v Palestině, byl velice rychlý, možná nedostatečný: „Spojařský výcvik z Palestiny měl. No, samozřejmě to byl takový rychlokvaškový výcvik.“ Do přímých bojů se Leo Österreicher moc nezapojoval: „A tak jsem jezdil poruchovými hlídkami, jezdil jsem na některá opuštěná stanoviště a tak dále. Tak jsme to proklepali.“ Vzpomíná i na Karla Klapálka, na jeho vůdcovskou povahu: „Samozřejmě, byla tam spousta příhod. Jeli jsme k moři a tak dále. A s Klapálkem. Poznal jsem Klapálka. To byl vysoce inteligentní důstojník, který měl všechny předpoklady k tomu, aby vedl jednotku tak smíchaných kvalit, jako jsme byli. Jedni přijeli ze Sovětského svazu, druzí z Jugoslávie, jedni z Palestiny, někteří z Austrálie. A on právě to s těmi lidmi uměl. No, a skutečně si získal u těch lidí respekt. Já nemluvím o těch takových drobných příhodách, které se nám stávaly. Ale prostě absolvovali jsme to a bylo to, pro mě to byla velká událost.“ Sám Leo Österreicher oslavil v Tobruku dospělost: „Já jsem tam v Tobruku slavil své osmnácté narozeniny. Bylo to v květnu roku 1943.“ Bylo však potřeba zúčastnit se bojů v Evropě. Byl tedy převezen do Anglie, aby mohl zasáhnout do bojů o Francii: „No, a teď jsem se samozřejmě doslechl ty zprávy, že pojedeme do Anglie. Prý pár nižších důstojníků si to šeptalo mezi sebou. A tak jsme se to dozvěděli. A přišel červen a opouštěli ty palposty dělostřelecký, a tak jsem byl ještě s jedním kamarádem na opuštěném palpostu. Udržoval jsem spojení. Odjeli jsme odtamtud a jeli jsme zase do tranzitního tábora v Tobruku. A samozřejmě příhody.“ Leo Österreicher zažil pozici tlumočníka i bodnutí štírem: „Někdy mě používali jako tlumočníka pro angličtinu, potřeboval-li někdo. Štípl mě štír. Tak to je hrozně bolestivý, je to jedovatý zvíře. Tak jsem musel do anglické stanové nemocnice. Takových kšeftů bylo víc. Tak tam jsme byli nějak asi týden nebo dva v tranzitním táboře v Tobruku.“

Cesta do Anglie kolem Afriky

Leo Österreicher spolu s dalšími krajany odjel přes východní, jižní a západní Afriku do Anglie. Cestou měli několik zastávek. Nejprve jeli do El Qassasina: „A pak jsme jednoho dne nasedli na vlak a jeli do El Qassasina. To je v Sinajské poušti. Tam jsme byli ubytovaní. Tam jsme udělali přehlídku před generálem Wilsonem, britským generálem. A asi druhý den ráno jsme nasedli na vlak a odvezli nás do jižní části Suezskýho průplavu.“ V této části Afriky si stěžuje na obrovský slunečný žár: „To byla zkouška naší odolnosti teplu, protože tam bylo hrozný vedro. A teď jsme tam stáli na slunci. Samozřejmě každý pytel, torbu, flintu a přinesli jsme tyhle věci.“  Byli na lodi Mauretánie, kde se museli tísnit na malém prostoru s dalšími stovkami lidí: „No, tak nás potom nalodili a odvezli nás na britskou loď, jednu z největších britských lodí Mauretánii. A teď si představte pět set lidí v jedné místnosti. To byla velká místnost, viďte, ale pět set lidí je pět set lidí. Tak se tam hádali. Nakonec se to uklidnilo a asi za dva dny nebo tak nějak jsme vyrazili přes Rudý moře. A vzhůru na průliv nářků.“ Po vyplutí nastalo mnoho problémů, nejen národnostních, ale i technických: „A jak jsme vyjeli na Indický oceán, tak začala válka. Až jsme vzdorovali vlnám a jeli jsme, až jsme se dostali před rovník dolů na Madagaskar. Tam jsme stáli chvíli na Madagaskaru. Nějaký potrubí (prasklo). Vojákům povolili nějaké pohonné hmoty.“ Vše bylo opraveno a plavba mohla pokračovat: „A jeli jsme dále. Za pár dní jsme byli v Kapském městě a tam jsme měli vystupovat na dvě směny. Tak jsem vystoupil s kamarádem.“ Tuto oblast vnímá oproti Palestině jako v jistém smyslu svobodnější: „A dopřál jsem si tam. Tam bylo (vše) volný, třeba šunka. To v Palestině nebylo. Protože tam zase sionistický organizace nepouštěli šunku a takový věci. Tam byli nábožensky zaujatí proti tomu. A stejně jsme to jedli, ale nesmělo se to dělat moc veřejně.“ Pokračuje dalším výkladem o cestě do Anglie: „Pak jeden den na pevnině, druhý den byl druhá šichta a pak se jelo dál. Směrem nahoru (jsme pluli) do Guinejského zálivu a sice do Sierra Leone. Ta loď nemohla k břehu, protože to byla velká loď, a tak tam nebyl žádný přístav na takový lodě.“Ve vzpomínce se vrací ke kamarádovi, který tam chtěl i zůstat: „Tam jeden z našich účastníků vyskočil do vody a plaval. A tam(svítila) signalizace, aby ho vyzvedli. Tak přijel motorový člun a vyzvedl ho. Byl tam nějakou dobu. Nějaký Vybíral. Po nějaký době přijel do Anglie. Tam si namluvil Angličanku a zase narukoval s námi na invazi. Potom utekl zase do Anglie na motorovým člunu. To je prostě dobrodruh za každou cenu.“

Krátký pobyt v Anglii a boje ve Francii

V Anglii byl vycvičen na radiotelegrafistu, poté odjel do Francie: „No, tak jsme tam byli v Anglii. Jsme prodělali tankový výcvik. Já jsem byl radiotelegrafista v tanku. Moje funkce byla spojení dozadu. To znamená tankový prapor, spojení s brigádou.“ O své tanky se museli v Southamptonu postarat, než mohli vyjet: „Tak poznali jsme trochu Anglii, ani ne moc dlouho. Pak jsme jednoho dne odjeli do Bridlingtonu. To je na východním pobřeží Anglie. Tam jsme byli asi pár týdnů. Potom jsme jeli do Southamptonu. Tam nás roztřídili a dali nám tanky nové namazané. Jsme je museli vyčistit od vazelíny a jeli jsme do Normandie.“ Na březích Normandie se dozvěděl, co se děje na Slovensku. Rádiem uslyšel o Slovenském národním povstání a jeho potlačení: „No, samozřejmě ta cesta nebyla nic příjemného, ale dalo se to vydržet. Tak jsme přijeli do Normandie na břeh a slyšíme rádiem, že tady na Slovensku vypukla vzpoura. A lidi čekali, že to bude dřív hotový. A zdá se, že Němci se to nějak dozvěděli a zatrhli to. Nebylo to nic milého. Nastal velký shon, velké honění, zavírání lidí a tak dále.“ V Normandii zažil ještě horší chvíle, ale oproti Africe měli alespoň kde bydlet: „My jsme potom jeli dál z Aromanches ve Francii. To bylo místo, kde jsme přistáli. Vyjeli jsme dál do Normandie, tam jsme se ubytovali a čekali na další instrukce. Šlo to. Nějakou dobu to trvalo a musím říct, že člověk v takovýchto situacích pozná různé lidi, dobrý i špatný.“ Zabrali si po Němcích i munici: „Například tam všude bylo skladiště munice, signalizační věci a tak dál. Dostali jsme se k tomu, kde jsme věci nabrali. Zase jsme si s tím hráli, s tou signalizací.“ Vzpomíná na oblasti s polskou menšinou, která tam šla za prací: “ Co tam bylo zajímavý, je, že tam byla nějaká vesnice a tam bylo Poláků. Hodně Poláků za první republiky se vystěhovalo do Francie. Tam pracovali v dolech.“ Z Normandie jeli bojovat k Dunkerque proti Němcům: „No, a pak jsme jeli přes Francii z Normandie na sever, protože Dunkerque je úplně na severu, na hranicích Belgie a Francie.“ Tankisté měli být všude a museli se rychle přesouvat: „To jsme měli pořád co dělat, protože na spaní nebyl čas, honili nás z jednoho konce na druhý, aby všude stály tanky, protože zakopat se je práce a my jsme ještě nevěděli, jak bude to obléhání Dunkerque probíhat. No, probíhalo to celkem dobře, samozřejmě mnoho lidí tam přišlo o kejhák, ale mohlo to být horší.“ Úlohou Leo Österreichera bylo udržet spojení: „Tak potom, když jsem byl na jednom postu velitelství praporu, na půdě jsem měl vysílačku s velkou anténou a udržovali jsme spojení. Jídlo jsme dostávali, kde (nebylo), pak jsme si sehnali sami. Ne, že jsem měl dost jídla, ale prostě jsme si mohli jíst.“  Zastával nejen funkci radiotelegrafisty: „Držel jsem taky službu, mimo radiotelegrafní službu, v ozbrojených silách. Jsem hlídal v noci tu farmu, ve které jsme byli ubytovaní.“ Strach z německých vojáků odnesly krávy životem:  „A v noci jsme slyšeli ťap ťap. Jsem si říkal, co to asi je. A světlici jsme nemohli vystřelit, to bychom se vyzradili. Tak nakonec jsme zjistili, že to byly dvě krávy, které se k nám blížily. A chudinky to zaplatily, skončily na našich talířích.“V kontaktu s Němci byl, ale jejich bojechtivost byla na zhroucení, sami válku i vzdávali: „Chodili jsme tam, některým se taky nepodařilo, tak se dostali do německého zajetí. Ale Němci s nimi nic neudělali, protože věděli, že tady kolem dokola je plno Čechů a Francouzů, tak byli trochu zdrženliví.“ Hlídal dokonce i německý zajatecký tábor: „To jsem hlídal Němce. A jednou jsem dokonce byl v Calais na takové návštěvě a po cestě jsme sebrali pár německých zajatců a oni už věděli, že to mají prohraný. Už se pomalu vzdávali.“Měli ovšem i dovolenky: „Samozřejmě, že jsme jezdili do Lille. Já jsem dostal dovolenku do Paříže. Někteří páni důstojníci si taky dobyli dovolenku a pak museli do nemocnice v Saint Omer léčit pohlavní choroby. A nejhorší bylo, že ten dotyčný pan důstojník byl ženatý.“ Už ve Francii vytušil Leo Öesterreicher konec války. Do Československa se již pomalu dostávala Rudá armáda: „A přišel čas, kdy jsme se jednoho dne dozvěděli, co se děje u nás, přestože (jsme byli) zkreslený německou propagandou a věděli jsme, co se tam děje. Ale věděli jsme, že se tam přiblížili Rusové. Věděli jsme, že to pomalu končí.“Leo Österreicher odjel s malou jednotkou rychle do Československa: „No, a nějaká malá jednotka, taková vzorová, odjela směrem na východ, aby se už dostala domů. V té jsem právě byl, v té jednotce.“Koncem května se dostal do Československa, nejprve však museli vzít nemocné Čechoslováky: „Tak jsme si museli vyzvednout naše nemocné v nemocnicích v okolí Saint Omer a Calais a v těchto městech.“Za osvobození Francie se dostalo panu Österreicherovi poděkování od Francouzů: „Jsme dostali loni nebo předloni diplom od francouzských úřadů, že jsme se podíleli na osvobození Francie. Taky s průvodním dopisem od Francouzského velvyslanectví tady v Praze.“ Dále popisuje cestu do Československa: „No, tak jsme vyjeli. A dostali jsme se domů. Samozřejmě, ono těch příhod byla celá řada. No, někdy si vzpomenu na celou řadu, někdy si nevzpomenu na nic.“ Dnes už si také nepamatuje všechno: „Tenkrát, když mně bylo osmnáct, devatenáct a dneska je mi sedmdesát devět. Tak nějaká doba uplynula.“Volný čas trávil klasickým mládeneckým způsobem: „Ve volném čase se honila děvčata. Nebo i v méně proslulých podnicích. Chodilo se pít víno, dokonce i šampus byl na začátku, když jsme nastoupili u toho Dunkerque. To bylo veselý.“ Vzpomíná si na jednu konkrétní příhodu: „Byli jsme ubytovaní někde u garáží. Spali jsme na zemi s trochou slámy. A ten majitel toho nám tam přihrál nějaké děvče, které asi obdělával on sám. Samozřejmě, někteří se do toho dali s vervou, někteří se cítili uražení, že jim pán, patron, majitel dává svoje děvečky.“ Ubytování posléze změnil, bydlel v podzemí: „My jsme se museli sami ubytovávat. Já jsem spal v podzemním bunkru. To byla ďoura po Italech. Seshora kláda, zasypaná, velké množství hlíny. A vchod z boku. Aby tam nenateklo, když bylo období dešťů. Tam hodně pršelo. Tak jsem dával ten kryt taky na ten vchod.“ Na bláto doplatil i jeden z Österreicherových velitelů, který se po válce značně změnil: „Jednou mi přišel výkonný rotmistr vynadat kvůli něčemu. A ten tam vklouzl, ono to bylo mokrý. Měl kalhoty jako z kůže. Ten výkonný rotmistr ještě jezdí z Anglie sem po celou dobu, co se dá sem jezdit (do Československa). Tak pořád, když máme nějakou slávu, tak k nám přijede. On byl mistrem i v nějaké továrně. Vždycky přijede k nám, vypravuje, jak tam působí v Anglii. Je to velká legrace, protože on byl takový sešněrovaný trochu. Teď už to nebere, teď si ze všeho dělá legraci.“

Zpátky v Československu

Konečně se mohl vrátit do Československa. V Německu dlouho nepobyl: „Poslední noc jsme strávili v Německu.“ Poté se již dostal do Československa: „Jsem spal v Mochtíně, to je u Klatov. Další noc už jsme byli v Žinkový. Tam byl velký zámek, který patřil Škodovi.“Nabídli mu, aby vystudoval vysokou školu, a Leo Österreicher toho využil: „No, tak v Žinkový jsme tak pomalu likvidovali (zřejmě německé aktivity), a jelikož ministerstvo nabídlo těm, kteří studovali gymnázia, že mohou jít dokončit vysokoškolský studia. Já jsem byl mezi nimi, tak jsem byl také předčasně demobilizován.“ Odjel do Prahy a zde nějakou dobu bydlel: „Odjel jsem do Prahy s dřevěným kufrem. Napřed jsem bydlel v Masarykově koleji u kamarádů.“ Získal byt a také peníze od armády: „Pak jeden kamarád mi nabídl byt u sebe a nechal mi ho. Nic zvláštního. Dostali jsme nějaký odstupný za každý rok služby v zahraniční armádě, ale nebylo to nic moc.“  Vůči veteránům z východu byli v nevýhodě. Komunistická propaganda vše zařídila: „No, a pak přišla doba, kdy jsme už nebyli moc v módě. Komunisti nám(nemohli) moc přijít na jméno.“ Pracoval jako radiomechanik a přednášel o radarech: „Potom jsem pracoval jako radiomechanik tady v banskobystrickým ústavu. Dělal jsem v oboru radaru. A to jsem potom přišel na to, že třeba v Tobruku, tam na tom kopci, byl velikánský radar. Já nevěděl tenkrát, k čemu to je. V Anglii, když jsem byl, tak tam taky všude stály radary.“ Za komunistické vlády byly radary citlivá věc: „Tak radary byla citlivá záležitost, ale tady se páni bývalí důstojníci za první republiky, kteří měli spojení na motorce nebo na koni, tak rychle nevypořádali. Samozřejmě, naši vedoucí byli lampasáci. Tak potom, když přišel únor, tak je odvolali nebo zlikvidovali. Ano, byla to citlivá věc, ale nebyli tu lidi, kteří by to znali. A dokonce já jsem musel, ačkoliv jsem potom vůbec netoužil, když jsem se oženil, jezdit do Brna přednášet o radarech do Vojenského ústavu Zápotockého. Já jsem pracoval tam a pak jsme přešli na počítače.“ Vzpomíná na vojína, který nemohl být povýšen, protože důstojníků bylo už dost: „Byl tam hoch, který byl dobrý vojín. Byl poslaný do anglického kurzu na zdokonalení tanků a nějak se mu to (dařilo). Byl tak dobrý, že ho Angličané navrhovali na povýšení. A tam se nepovyšovali, že když byl vojín na důstojníka, že by bylo zvláštností. Jestli se jim zdál dobrý v tom celkovým spektru, tak ho navrhli tomu našemu velitelství. Tak on byl desátník a oni ho navrhli na poručíka. To byla panika v našich kruzích. Protože desátník a poručík a to přece nejde podle našich. Tak smlouvali, smlouvali, že ho udělají rotmistrem. A když to Angličané slyšeli, tak protestovali proti tomu. Že je dobrý. A naši znovu přidali nějakou tu frčku. Tak dlouho se handrkovali, až naši přišli na velmi šalamounské řešení, že kluka propustí z vojny. Propustili ho z vojny. Protože ho povýšit, když měli důstojníky, kteří nebyli zařazení jako důstojníci (nemělo smysl). A nějakého desátníka povýšit. Takových příhod byla celá řada. A to vyplynulo z toho, že tam měli jinou metodiku povyšování, než jsme měli my.

Strach z bomb

Největší strach prožil Leo Österreicher, když těsně před ním vybuchla bomba:  “No, tak pokud jde o strach, se strachem člověk měl vždycky co dělat. Jsme měli svoje stanoviště v Marcku, to je na pobřeží Atlantiku a měl jsem odjet do Bourbourg. Tam jsme měli stálé ubytování. A jak jsem jel, tak přede mnou řachla stoosmdesátpětka, myslím. Vytvořila kráter pět set metrů o průměru. Tak to jsem se teda pěkně lekl. O chvíli dřív to dostat, tak bylo po mně.“

Vzpomínka na rodiče a známé z fronty

Leo Österreicher byl za války v hodnosti desátníka, povýšen byl až nedávno: „Dneska už mně dali kapitána, ale já o to nestojím. Oni páni důstojníci, to je všechno samý plukovník, někde generál. Z toho kapitána nic nemám.“ Se svými kamarády z Tobruku se již moc nestýká: „Pokud ještě žijí (tak se stýkáme), protože já jsem byl nejmladší v Tobruku.“  Vzpomíná na některé známé, které si z Tobruku pamatuje:  „Klímu jsem poznal tady. On byl v zahraničí v Německu v emigraci. S tím se znám, s doktorem Herczem. No, a potom tady máte spoustu z východní fronty.“ Rozebírá rozdávání důstojnických funkcí: „A jestli bych měl (říct), jestli to bylo spravedlivě rozdělený anebo ne, to se říct nedá, protože na vojně nebyla nikdy spravedlnost. On ten Hercz je lékař, chirurg. Ten si jistě zasloužil, aby byl povýšen na plukovníka. Na druhou stranu dneska máte každého (plukovníka), z plukovníků by mohli postavit jednotku vojenskou.“ Prozrazuje poselství či motto charakterizující jeho povahu: „V životě jsem se řídil tím, že člověk nesmí jenom držet hubu, protože na to by taky doplatil.“ Maminka se dožila požehnaného věku, vzpomíná na rodiče a příbuzné: „Tak se  známými jsem se nesešel, to jsem se nesešel. S některými jsem se sešel. Matka už zemřela před deseti lety. Ona byla sama, otec utekl.“ Matka byla dokonce deportována, avšak transport se vrátil zpět: „A teď matka tam byla s mojí sestrou a byli deportovaní, to bylo na Podkarpatský Rusi. A ten americký velvyslanec v Budapešti protestoval proti tomu transportu, který byl deportován. Protože ona byla deportována jako rozená Olomoučanka a to bylo Maďarsko. Tak ten (transport byl odvolán) to odvolal a pustil je zase zpátky.“ Otec se o matku a sestru postaral pomocí výměny zajatců: „No, a pak se otci podařilo, prosadil, aby byly puštěný zpátky, aby došlo k výměně zajatců, civilistů. To se otci podařilo. A matka se sestrou se dostaly přes Turecko do Palestiny a po válce jsem už byl tady. Matka přijela tam (do Podkarpatské Rusi) a já jsem tam nebyl, já jsem byl v Anglii.“  Otec si zřejmě nepřál, aby matka se sestrou odjely do Palestiny: „Tak tatínek, ten měl z toho velký bengál s matkou. Ale nedalo se nic dělat, dobře to dopadlo. Všichni jsme se ve zdraví vrátili. Matka zemřela, bylo jí pětaosmdesát let, když zemřela, a táta, ten zemřel ve dvaasedmdesáti.“Někteří kamarádi válku nepřežili a zemřeli: „Vím, že tam byli, vím, že nepřežili. Jinak o některých vím, kde byli popraveni. To taky vím. Jinak co a jak s nimi bylo, to nevím.“ O emigraci neuvažoval: „Měl jsem tam funkci tajemníka Červeného kříže (v Palestině). A protože z Reichu přicházela řada transportů do zahraniční armády. A řada těch takových, který nebyli akceptovaní úřady.“ Řada lidí nebyla puštěna k boji a byli zadržováni. Angličané se obávali, že jsou loajální ke gestapu: „Tak jako tajemník Červeného kříže jsem měl pořád co dělat, protože vím, že někteří tam byli internovaní a nepustili je, protože je podezřívali, že spolupracovali s nacistickými úřady. A že ty je poslali, aby šli do dalších jednotek. Jestli to byla pravda nebo ne, to nemohu posoudit. Ta britská zpravodajská služba měla dost fundované zprávy, i když se ukázalo, že některé zprávy byly nadnesené. Víme, že řada našich lidí prostě byla pořád držena jako za mřížemi. To v Palestině byl koncentrační tábor, teda ne koncentrační tábor, ale zadržovací tábor Atlith. A tam bylo dost našich lidí, který reklamovali, že jsou vlastenci, že chtějí bojovat a Angličané je nechtěli pustit.“ Byla mezi nimi zřejmě řada sionistů, ale i normálních vlastenců: „To jistě sionistů. Ale ze sionistů neměli ani takový strach, ale měli strach z německých agentů. To museli být lidé, kteří zřejmě nevhodným způsobem kolaborovali s německým gestapem nebo SS nebo s takovou aktivní organizací. Ale Angličané museli něco konkrétního na ně vědět. Buď se ukecli, nebo dostali z jiných pramenů udání, že to jsou kolaboranti.“Znal člověka, který tyto lidi kontroloval a rozhodoval o nich: „Tam v Haifě byl nějaký pan major Hájíček. Ten taky spolupracoval s britskou zpravodajskou službou a občas jsem s ním mluvil. On nebyl moc mnohomluvný. On věděl, že ta jeho akce vyžaduje, aby držel hubu. A on chodil taky do toho Atlithu, do koncentráku, a mluvil s těmi lidmi. Některým pomohl, aby je pustili, jiným pomohl, aby je zavřeli.“ O jeho aktivitách rozhodoval prezident Beneš: „Nevím, jak on to dělal, ale on podléhal Benešovi.“