„Přišel za mnou trenér: ‚Hele, co děláš příští sobotu?‘ – ‚Myslím, že nic nemám.‘ – ‚Tak máš, budeš hrát basket. Jedeme do Františkových Lázní a máme jen čtyři hráčky, musíme jich mít pět.‘ – ‚Jak můžu hrát basket, nikdy jsem ho nehrála?‘ – ‚Hraješ volejbal, skáčeš, běháš na hřišti, víš, co je balón. Přijdeš ve dvě hodiny na horní nádraží. Vezmi si něco na nohy, dáme ti dres, cestou ti vysvětlíme pravidla.‘ Tak jsem přišla na horní nádraží, ve vlaku mi řekli: ‚Nic to není. Je vás pět a pět, na hřišti je koš, útočíš na protější koš, musíš driblovat, to je takové bouchání míčem o zem. A když budeš sama pod košem, vystřel.‘ Tak jsem si říkala, Bože, vždyť je to jednoduché, proč bych to nezvládla? Přijeli jsme do Františkových Lázní, hráli jsme, někdo od nás fauloval a házela se šestka. A protože se dotyčná netrefila do koše, balón mi spadl do rukou. Pod vědomím toho, že ‚když budeš sama pod košem – vystřel‘, napadlo mě: vystřel! Vystřelila jsem a uvědomila jsem si v tom momentu, že střílím na vlastní koš. To bylo tak strašné, potupné. Říkala jsem, co s tím mám udělat. Vyhodil se míč ze zámezí, vzala jsem ho a vzteky bez sebe jsem předriblovala celé hřiště a druhé straně jsem skórovala do správného koše. Výsledkem bylo naše vítězství, vyhráli jsme 8:4 a byla jsem nejlepší střelkyní. Skórovala jsem na obou stranách.“
„To jsme vyhráli, ale ve finále, kdy jsme hráli s Ruskem i s Amerikou, došlo k nepříjemnému okamžiku. Stala se chyba u zapisovatelského stolku. Luboš dobrý si dal time out a vystřídal, dal na hřiště hráčku číslo 12 Jarku Dubskou. Šla poprvé na hřiště, ještě nehrála a vhodil se míč a rozhodčí od stolku přerušil zápis. Řekl, že číslo 12 už byla vyloučená pro čtyři fauly, a nastoupla znovu, že je to technická chyba a hráčka musí ze hřiště. My jsme říkali, jak je to možné, když nehrála a nebyla to pravda. Mister Jones, předseda celé basketbalové federace, byl svérázný. Nevypadal jak basketbalista, byl malý a tlustý. Stále kouřil doutníky, seděl u laviček s hráčkami na úrovni zapisovatelského stolku a kouřil doutník. Při zápase bylo mu to povoleno nebo si to povolil sám. Rozhodčí řekl, že hráčka nesmí jít hrát a máme technickou chybu. Házely se tři šestky, odházelo se to a Luboš Dobrý šel za Jonesem, že ta naše hráčka nehrála. Mister Jones přišel ke stolku a: ‚Ukažte mi zápis!‘ Zapisovatel řekl, že ho neukáže. Jones mu řekl: ‚Tady se hraje mistrovství světa.‘ Zapisovatel si sedl na zápis, protože přišel na chybu a nechtěl se přiznat. Vyndal zápis a ukázalo se, že udělal chybu. Vyfaulovaná byla ruská 12, byla už na lavičce. Dohadovalo se, pauza byla dost velká, řekli, ať to dohrajeme, ale po zápase můžeme podat protest. Ale musí být dotován 100 dolary. Naše skupina 100 dolarů neměla, velvyslanec Kubíček řekl: ‚Dám vám 100 dolarů. Až protest vyhrajete, vrátíte mi je.‘ Ale vedení výpravy, Vašek Mudra, taky sportovec, ale byl z Dukly, vedoucí výpravy i Boží oko řekl: ‚To je nemyslitelné. Proti Sovětskému svazu nemůžeme protestovat, to neexistuje!‘ Takže tím pádem se zápas dohrál, o málo jsme ho prohráli a tím to skončilo. Kdyby k tomuhle bylo nedošlo, možná bychom asi taky prohráli, ale ztratili jsme úplně tvář. Všichni nám (to) říkali. Pořadatelé nám navíc řekli: ‚Obě družstva mají volno, my vám umožníme hrát znovu, hala bude volná.‘ Ale nešlo to, proti socialistickému Sovětskému svazu se nesmí protestovat. Tam není chyba.“
„Velký, to nebyl ani okamžik, to byla celá květnová revoluce. Pamatuju si ji tak, byla jsem desetileté dítě, to byly takové emoce. Dodnes vím, co jsem měla na sobě, vím, jak těžké byly dlažební kostky, protože tím, že jsme bydleli naproti rozhlasu, tak tam zastavila tramvaj. Vlečňák byl postaven kolmo přes ulici, vykopávaly se dlažební kostky, dávaly se do tramvaje. Dávali se tam také mrtví Němci. České bojovníky, kteří zemřeli, dávali k nám do sklepa. Z toho mám ještě trauma dodnes, ještě dávno po revoluci jsem je tam vídala, jak tam leží posypaní vápnem. Vzpomínky na revoluci jsou živé, protože mamka s taťkou pomáhali Čechům v rozhlase. Vedle v domě zůstal pekař – od soboty, co začala revoluce pekl chleba a rohlíky. A protože kryty byly propojené v bloku, lidi si tam chodili kupovat rohlíky a chleba. Mamka s taťkou si tam kupovali taky. Mamka vařila bramborovou polévku, vařila i kávu, nějakou cikorku, a ji nosili lidem, co tam hlásili v rozhlase do éteru, co se děje a jak mají lidé přijít na pomoc rozhlasu. To jsou pro mě vzpomínky na revoluci a jsou stále ještě živé.“
Ludmila Ordnungová, za svobodna Lundáková, se narodila 16. srpna 1934 v Praze. Otec byl řezník, maminka švadlena. Ludmila Ordnungová zažila jako pětiletá 15. března 1939 obsazování Prahy německou armádou. Během heydrichiády v roce 1942 prohledávali němečtí vojáci byt Lundákových, nenašli v něm však nic, co by souviselo s odbojem proti nacismu. V květnu 1945 sledovala boje českých povstalců s Němci před budovou rozhlasu v Praze. Lundákovi žili přímo naproti. V létě 1945 se rodina přestěhovala to Karlových Varů, kde otec získal prodejnu masa a uzenin po německém živnostníkovi. Po komunistickém převratu, který se odehrál v roce 1948, o řeznictví přišel. V tehdejším systému, kdy potraviny byly na lístky, prodával výrobky ze zbytků masa a někdo ho udal. Ve vězení si odpykal čtyři měsíce. Ludmila Ordnungová se na základní škole věnovala atletice a lyžovala. Basketbal začala hrát v Karlových Varech zhruba v 15 letech. Studovala gymnázium a působila v hudebním souboru, kde zpíval i Waldemar Matuška. Po maturitě chtěla jít na Institut tělesné výchovy a sportu v Praze, kvůli buržoaznímu původu otce ji však nepřijali. V roce 1954 přestoupila z Karlových Varů do pražské Sparty a vzali ji na pedagogickou fakultu, kterou úspěšně absolvovala. V roce 1957 získala na basketbalovém mistrovství světa v Brazílii bronz, třetí místo vybojovala s národním družstvem také na mistrovství světa 1959 v Moskvě a na mistrovství Evropy 1958 v Lodži. Se Spartou vyhrála jednou domácí mistrovský titul. Hráčskou kariéru ukončila v roce 1962, kdy čekala narození dítěte. Za manžela si vzala uznávaného trenéra Nikolaje Ordnunga. Společně vychovali dva syny a jednu dceru. Muž Ludmily Ordnungové pracoval jako expert OSN pro Asii a Pacifik, a tak rodina žila řadu let v exotické cizině. V roce 1967 zažila Ludmila Ordnungová v Libanonu šestidenní válku mezi Izraelem a arabskými zeměmi a během pobytů v Thajsku čtyři revoluce. V osmdesátých letech 20. století pracovala v Ústředním domě armády (ÚDA) a Státní bezpečnost ji více než rok sledovala jako prověřovanou osobu. V roce 2022 žila v Praze a pracovala jako průvodkyně zahraničních turistů.
Ludmila Ordnungová na mistrovství světa v Brazílii 1957 při setkání se slavným trojskokanem da Silvou. Zleva sedí Helena Mázlová.,Ludmila Ordnungová a Zdenka Moutelíková
Ludmila Ordnungová na mistrovství světa v Brazílii 1957 při setkání se slavným trojskokanem da Silvou. Zleva sedí Helena Mázlová.,Ludmila Ordnungová a Zdenka Moutelíková
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
