Jana Ondřejčková

„Charta 77, to je můj bolestivý bod. Když byla podepsaná Charta 77, zkraje roku, krátce nato vyšel, nevím, jestli v Die Welt, Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Spiegel, vyšel obrovský článek proti Havlovi [přeřek, ve skutečnosti šlo o článek o Havlovi, ne proti němu]. A můj šéf, který věděl, že nechci nic psát, a to jsem ještě nebyla redaktorkou, si mě zavolal a řekl: ,Moc bys mi pomohla, kdybys napsala na jednu stránku, něco jako poznámku, okomentovat tento článek.’ A já jsem mu na to řekla: ,Znáš můj názor, ne, já to neudělám.' Šéfredaktor mi řekl, že to máme napsat, protože se to objevilo v západoněmeckém tisku, a že to bude vydáno česky pro všechny jazykové mutace v zahraničním vysílání. Já jsem říkala: 'Ne, já nic psát nebudu.' Jinému šéfovi bych v životě tohle nemohla říct, to bych asi letěla rovnou. On říkal: 'Ty mně moc nepomáháš, aby ses dostala zpátky mezi redaktory. Kdo ví, jak to bude.' Já jsem říkala: 'To mě nezajímá.' A on řekl: 'Uděláme kompromis.' A to je právě ten bod, za který se stydím. On řekl, já to napíšu pod tvým jménem, řeknu, že jsi to napsala ty.' A já jsem řekla: 'Dělej, co chceš.' A já jsem v tom momentě měla říct, že ne, že na to nepřistupuju.“

„Tam byly dvě zásadní otázky. Dvě zásadní otázky byly, alespoň u nás: ,Souhlasíte s bratrskou pomocí?’ A druhá otázka byla, to byla počínající normalizace: ,Jste srozuměna s tím, že se musí normalizovat? Jaký je váš vztah k té normalizaci?’ Tak já jsem na obě otázky řekla 'ne'. Tam seděl ten soudruh Landovský, byli tam z Ústředního výboru KSČ. Bylo asi pět nebo šest členů té komise. A vedoucí František Böse, můj vedoucí. Před tou komisí jste seděl, událo se to v místnosti šéfredaktora. A teď: ,Proč nesouhlasíte?’ Já, jako dívenka, jsem říkala: ,Protože celý život jsem věřila, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel, a myslím si, že tohle si přátelé nedělají.’ Taková naivní jsem byla, to jim tam povídám, těmhle vnitrákům: ,Pro mě to byl šok, protože přátelé si toto nedělají.’ ,A co tedy by měli dělat?’ Já jsem říkala: ,Přátelé si to musí vydiskutovat a musí najít cestu, ale toto ne.’“

„My jsme teda šli potom na roh k magistrále, tam byly tanky. Jirka říká: 'Hele, tak půjdeme přesvědčovat ty vojáky,' – to byl nápad! – 'a budeme jim to vysvětlovat, že tady nemají být, že u nás není ta plíživá kontrarevoluce, jak oni říkali.' Přidal se k nám ještě jeden starší pán. A teď jsme s hrůzou najednou uviděli na chodníku do československé vlajky zabaleného chlapce. A poznali jsme toho chlapce, který byl na tom kropicím vozu. To bylo hrozné, vám řeknu. A teď tam kaluž krve a lidi kolem stáli mlčky v té vřavě. Můj muž byl úplně smrtelně bledý. On to prožíval hrozně. A my jsme šli, ještě jeden starší pán se k nám přidal, a my jsme šli od jednoho tanku k druhému. Na jednom tanku jsem viděla mladíka, který tam brečel, na zaprášených tvářích měl cestičky slz, držel ten samopal a brečel. Všechny ostatní tváře kamenné, nemluvili na nás. My jim vykládali, snažila jsem se mluvit rusky. Až teprve u třetího tanku byl mladý důstojník, který byl ochotný s námi hovořit. A on nám říkal, což se potom i publikovalo: ,My jsme nevěděli, že jdeme k vám. Že je to tady takhle. My nechápeme, proč je proti nám takový protest, proč nám tady malují takovéhle obrazce na tanky. My jsme posádkou v Polsku a dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme na pomoc bratřím Slovanům, Čechům, protože stojíme na prahu třetí světové války,’ to řekl doslova, ,na prahu třetí světové války – protože západní imperialisté vtrhli do pohraničí, do pohraničních oblastí Československé republiky. A proto jsme tady.'“

„Přišli ti sovětští vojáci, to byli kluci. Poměrně dost jich bylo z kavkazských republik, podle vzezření. No a přišli k nám na tu chodbu, my jsme si museli stoupnout, alespoň ta část z nás, co jsme byli na té chodbě, jsme si museli stoupnout čelem ke zdi. A vtom jsem cítila v zádech takové žďuchnutí, a jeden sovětský voják samopalem do zad si mě vybral a pokynul směrem na druhou stranu chodby. Tam byli zpravodajci, co dělali zprávy, tam byly ty stříhací stroje, takové zázemí. A on mě jaksi vedl s tím samopalem v zádech k prvním dveřím, otevřel a nezařval, ale normálně řekl: ,Gdě eto vyključajetsja?’ To znamená, já jsem musela do tří místností postupně jít a on za mnou, a já jsem musela ze zásuvek vyndávat kabely. A tak jsme šli pak do druhé místnosti – 'Gdě eto vyključajetsja?' Tak jsem to všechno musela vypnout ještě i v třetí místnosti, a vrátil mě zpátky.“

„A můj manžel věřil komunistickým ideám. Věřil už jako kluk. Tchán [jeho otec] byl takový vlažný, a ta macecha vůbec, i když vařila v generálním štábu. Ale postupně na té vojně, když poznával ty situace, to bylo potom za Čepičky, k němu prosakovaly informace o pétépácích a podobně. Říkal mi, že najednou tomu nechtěl věřit. Protože věřil těm ideám. Ale přece jenom on byl velmi přemýšlivý, přemýšlel a hledal pořád cesty, jak se dostat k nějakým pramenům, aby si to tak nějak dal dohromady. Protože, jak mi říkal, pro něj bylo hrozné, že by něco, v co věřil, se mu najednou sesypalo. Ale pak už to došlo tak daleko, že už to pro něj v armádě bylo neúnosné. Ten střet s realitou, která za Čepičky nastala. Tehdy si řekl, že už tu nemůže být a odejde.“ „To znamená, že manžel začal procitat už v padesátých letech?“ „Ano, ale přesto, ještě zdaleka nevěděl všechny ty hrůzy. To přišlo až potom. Pro něj byl obrovský šok a myslím i osobní tragédie začátek roku 1968, kdy začaly být uveřejňovány ty hrůzy politických procesů, kdy se nám dostalo illegálně Londonovo Doznání. Já jsem ho viděla brečet prvně, protože u něj to bylo hlavně vnitřní zklamání z toho, v co věřil.“

„Moje složka byla útlá, a tam jsem se dověděla, proč jsem skončila na germanistice. Tam bylo jednak napsáno něco o mém politickém rozhledu, přehledu o mezinárodní situaci. A ,jelikož je dělnického původu, má veškeré předpoklady pro studium západního jazyka’. Západního jazyka – to znamená ten, který chtěl studovat angličtinu, francouzštinu, takzvané západní jazyky, tak měl větší šanci, pokud byl dělnického původu. Takže já jsem se dověděla, že z tohohle důvodu – protože jsem byla dělnického původu. Nebylo tam nic o tom, že rodiče jsou ve straně. Dělnický původ byla záruka, ať umí jenom der, die, das, ale může jít na slavnou germanistiku. To jsem se dověděla v tom roce 1968.“