Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Ondřejčková (* 1942)

• narozena jako Jana Honomichlová 24. června 1942

• otec František Honomichl pracoval jako automontér v Pragovce, matka Františka v zemědělství

• jako jediná ze čtyř sester šla studovat

• po maturitě (1959) byla díky dělnickému původu přijata ke studiu germanistiky a rusistiky na FF UK

• na popud vyučujícího Eduarda Goldstückera vstoupila v roce 1963 do KSČ

• během studia se provdala za Jiřího Ondřejčka

• má dvě děti, syna (1964) a dceru (1965)

• od roku 1964 pracovala v zahraničním vysílání Československého rozhlasu

• v období pražského jara jí otřáslo odhalení zločinů komunismu, zůstala však přesvědčenou členkou strany

• byla očitou svědkyní dění v budově Čs. rozhlasu 21. srpna 1968

• po prověrkách na začátku normalizace byla vyloučena z KSČ, odvolala se a rozhodnutí bylo změněno na vyškrtnutí

• i nadále pracovala v Čs. rozhlasu, v dopisovém oddělení, poté se vrátila mezi redaktory

• manžel Jiří Ondřejček zemřel roku 1983, zřejmě v důsledku dlouhodobé práce s radioaktivními látkami

• roku 1991 odešla z rozhlasu, protože nechtěla vykonávat vedoucí funkci

• v letech 1992-2020 pracovala jako průvodkyně německých turistů

Germanistka Jana Ondřejčková pracovala od šedesátých let v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Byla přesvědčenou členkou KSČ a věřila v budování socialismu s lidskou tváří. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ale znamenala kruté vystřízlivění. 

Narodila se jako Jana Honomichlová 24. června 1942 v Nových Třebonicích, které jsou dnes součástí Jinočan v okrese Praha-Západ. Pocházela ze skromných poměrů, její otec František Honomichl pracoval celý život ve vysočanské Pragovce a povolání automontéra bylo i jeho koníčkem. Maminka Františka, za svobodna Vycpálková, byla za svobodna služkou v pražské domácnosti, později se věnovala péči o rodinu a když děti povyrostly, pracovala na státním statku v Mirešicích. 

Manželům Honomichlovým se narodilo celkem šest dcer, dvě nejstarší však záhy po narození zemřely na neznámou chorobu. S tou samou nemocí přišla na svět i malá Jana, díky otcovým kontaktům na známého lékaře však byla operována a přežila. Vyrůstala tedy jako nejstarší ze čtyř sester, po ní se narodila ještě Zdena, Daniela a nejmladší Miroslava. 

Dominantní osobou v celé rodině byla otcova matka – babička Honomichlová, silně věřící katolička, která trvala na tom, aby se děvčata účastnila nedělních mší v nedalekém Ořechu, chodila ke zpovědi, šlapala měchy varhan a ve škole se účastnila výuky náboženství. Rodiče proti tomu neprotestovali, přestože nebyli věřící; otec Františky Honomichlové dokonce zakládal na Černokostelecku ateistický spolek. 

Do kostela i do KSČ

Nejstarší vzpomínka Jany Ondřejčkové pochází z květnových dnů roku 1945, kdy v Praze probíhaly boje povstalců s ustupující německou armádou a děti Honomichlových se ukrývaly ve sklepě. „Stále si pamatuji zápach toho sklepa. V polovině se skladovalo uhlí, v druhé polovině zelenina a pětilitrovky vajec naložených ve vápně. Stále mám před očima haldu uhlí, naskládané dřevo a jutový pytel plný kostkového cukru, který jsme společně s Věrkou od sousedů tajně ujídaly,“ vzpomíná Jana Honomichlová.  

Vybavuje se jí také výjev na rohu u místního pekařství, kdy Novými Třebonicemi projížděly nákladní vozy plné vojáků v německých uniformách a pekařka na ně samou radostí stříkala vodu z hadice, kterou právě zalévala květiny. Až později pochopila, že zřejmě šlo o vlasovce. 

Babička Honomichlová navzdory své katolické víře hned v roce 1946 podala za svého syna přihlášku do KSČ a o dva roky později přihlásila i snachu. „Babička byla pragmatik,“ směje se Jana Ondřejčková. „Moji rodiče žádní přesvědčení komunisté nebyli. Platili příspěvky a odebírali Rudé právo, které jsme pak, natrhané na proužky, používali místo toaletního papíru.“ 

Životní úroveň rodiny v tomto období příležitostně vylepšovaly balíčky od babiččiny sestry Marie Šťastné, přezdívané teta Mary, která již kolem roku 1918 přesídlila s manželem do USA. Posílala příbuzným oblečení, někdy na československé poměry značně výstřední, a také dolary v obálce, které ovšem rodiče museli povinně směňovat v bance za koruny. 

Jana prožívala šťastné venkovské dětství, nedotčené dobovými politickými zvraty. Její rodiče se nezajímali o politiku, měli rádi humor, doma zněly legionářské písničky, maminka dcerám před spaním recitovala a otec předčítal z knih Boženy Němcové. 

V roce 1948 nastoupila do první třídy ve třebonické dvoutřídce a vzpomíná na romantické cesty do školy sněhovými závějemi. Jejich třídní učitelka sem byla zřejmě „za trest“ přeřazena z Prahy, protože byla věřící. Ve čtvrté třídě ji dočasně zastupovala jiná učitelka, přesvědčená komunistka, která na konci školního roku razantně odmítla kytičky od dětí: „Soudruh Lenin neměl rád řezané květiny. Pro příště tedy žádné řezané květiny, které potom shnijí. Pamatujte na soudruha Lenina,“ oznámila jim. 

Brzy poté se Jana poprvé střetla s temnými stránkami padesátých let: když čekala u rádia na rozhlasovou pohádku, vyslechla kousek z přenosu z inscenovaného procesu s Rudolfem Slánským. „Nevěděla jsem, o co jde, ale drásal mě hlas prokurátora Urválka. Jeho skřehotavý hlas jsem měla v uchu dlouho.“ Zaslechnutý úryvek si ovšem tehdy neuměla zařadit do kontextu dalších událostí. Byla hrdou členkou Pionýra a ráda recitovala. Účastnila se i tryzny k úmrtí J. V. Stalina, kde přednášela tyto verše: „Tvář soustředěná, přímá, / jen trochu stříbra ve vlasech. / Nezemřel Stalin, / stále se dívá.“  

„Je dělnického původu, má předpoklady ke studiu západního jazyka…“

Roku 1956 ukončila druhý stupeň základní školy v Řeporyjích a díky doporučení své třídní učitelky z prvního stupně se přihlásila na gymnázium (tehdy jedenáctiletku) Wilhelma Piecka na pražských Vinohradech. Kvůli každodennímu dojíždění stála poněkud stranou studentského života, to ale nebyl jediný důvod. Jako jedna z mála studentů ve třídě pocházela z dělnické rodiny, většina spolužáků měla zázemí v rodinách vinohradských lékařů, právníků a úředníků. Zpočátku neznala písničky, které spolužáci hráli na chmelových brigádách, neměla ani vědomosti o intimním životě, přiměřené svému věku. Z kolektivu ji poněkud vyčleňovala i horlivost ve studiu: „Byla jsem velmi svědomité žákyně, odhodlaná dodržovat daný řád a plnit své povinnosti.“ To všechno způsobovalo, že se cítila vyčleněná z kolektivu a vůči svým spolužákům měla komplexy méněcennosti. 

Roku 1959 úspěšně odmaturovala a toužila pokračovat ve studiu na Vysoké škole ruského jazyka a literatury, založené v Praze roku 1952. Ruština byla její láskou už od útlého věku, na zvláštní povolení ředitele dvoutřídky se mohla ruštinu učit dokonce již od třetí třídy. Zájem o tento jazyk posílila i ruštinářka na gymnáziu, která se soustředila zejména na výuku ruských klasiků, jako Puškina a Lermontova. Jenže Janina vysněná vysoká škola roku 1959 ukončovala svou činnost a už nepřijímala nové studenty. Jako náhradní řešení jí nabídli studium ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde si k němu musela vybrat ještě druhý obor. Jana zvolila němčinu a u přijímacích zkoušek ji překvapilo, že ji poslali rovnou na katedru germanistiky. Německy se do té doby učila jen tři roky a ovládala z ní pouze základy. Součástí přijímacího pohovoru byly i otázky na povědomí o mezinárodní politické situaci. Jana dostala jen jedinou otázku – co je to NATO? Když stručně odpověděla, komise byla spokojena a brzy nato jí přišlo oznámení, že je přijata. 

Až o léta později, roku 1968, když mohla nahlédnout do svých kádrových materiálů, odhalila pozadí svého přijetí na vysokou školu. „Jelikož je dělnického původu, má veškeré předpoklady pro studium západního jazyka,“ stálo v jejích papírech. Tehdy pochopila, že díky svému původu měla přijímací zkoušky možná snadnější než jiní uchazeči. 

Jana šla studovat jako jediná ze čtyř sester Honomichlových. Mladší Zdena nastoupila jako dělnice do čokoládoven a nějakou dobu ji na studiu finančně podporovala. Další sestra, Daniela, dělala mzdovou účetní, a nejmladší Miroslava pracovala ve spořitelně. 

„Komunismus je dobrá věc. Jen se musí vzít z jiného konce.“

Během studia germanistiky a rusistiky ji učilo mnoho tehdejších předních odborníků, mimo jiné i germanista a bývalý diplomat Eduard Goldstücker. Ten byl roku 1951 zatčen a o dva roky později v zinscenovaném procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na doživotí, ale již roku 1955 se dostal propuštění a rehabilitace. Jana měla se svým pedagogem blízký vztah, pracovala jako jeho „pomvěd“, tedy pomocná vědecká pracovnice. 

Právě Eduard Goldstücker ji roku 1961 navrhl na členství v KSČ a přijímacím řízení se stal i jejím ručitelem. „Tehdy jsem těm idejím pořád ještě věřila a neměla jsem dostatek informací,“ poznamenává Jana Ondřejčková. Na schůzi, na níž byla Jana s dalšími dvěma adepty přijímána za kandidátku KSČ, vystoupil Eduard Goldstücker s projevem, v němž zmínil i zločiny padesátých letech. Pamětnice o nich tehdy podle svých slov slyšela vůbec poprvé, byť ve velmi okleštěné podobě, protože se mluvilo pouze o nespravedlnostech, které postihly členy komunistické strany. Jeho slova na schůzi přesto vyvolala poprask. „Tam bylo absolutní ticho. Ti komunisti úplně oněměli. Potom měl Goldstücker nádhernou řeč k nám mladým. On byl tehdy pořád ještě přesvědčený, že komunismus je dobrá věc, ale že se musí vzít z jiného konce, ne z toho sovětského,“ vzpomíná Jana Ondřejčková. Toho dne se tedy stala kandidátkou a o dva roky později i členkou KSČ: 

Jako studentka třetího ročníku se Jana provdala. Její manžel, inženýr Ondřejček, neměl láskyplné rodinné zázemí, vychovávala ho nevlastní matka, a proto se už ve čtrnácti letech, roku 1948, rozhodl vstoupit do armády. Vystudoval vojenské gymnázium ve Vyškově a pokračoval technickým studiem na vojenské vysoké škole. Byl naprosto přesvědčeným a oddaným komunistou, ale během padesátých let si začal uvědomovat rozpory mezi komunistickou ideologií a realitou. Postupně se pro něj další působení v armádě stávalo nesnesitelným a podal si žádost na odchod do civilu. Jeho otci však přišlo úřední oznámení, že v případě odchodu syna do civilu by musel zaplatit veškeré náklady na synovo studium od jeho čtrnácti let. Pracoval jako listonoš a takovou sumu neměl k dispozici, takže inženýr Ondřejček v armádě ještě několik let zůstal. Podruhé se o odchod pokusil začátkem šedesátých let, kdy mu bylo vyhověno. V době, kdy ho Jana poznala, již pracoval jako civilní zaměstnanec Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. 

Ještě během studia se jim narodil syn Michal (1964), který nyní žije v USA, brzy poté dcera Zuzana (1965), jež hraje na housle v různých malých kapelách i divadelních souborech. 

Poprvé manžela viděla plakat 

Jana Ondřejčková končila studium v době, kdy byly zrušeny všechny doktorské tituly kromě lékařských a právnických; fakultu tedy opouštěla jako promovaný filolog. Díky tomu, že byla vdaná, nemusela nastoupit na umístěnku mimo Prahu. Dostala nabídku na práci v zahraničním vysílání Československého rozhlasu, kde již během studia absolvovala praxi jako stážistka. Zpětně si uvědomovala, že v tom mohlo sehrát roli i její členství v KSČ. „Tehdy mě to ale nenapadlo, říkali mi, že mám cit pro rozhlasovou práci,“ uvažuje. 

Jejími mentory se v rozhlase stali redaktoři Olga Jeřábková a Walbert Schmirler. Nastoupila do redakce vysílání do zahraničí, jejímž úkolem bylo prezentovat socialistické Československo posluchačům v německy mluvících zemích v co nejlepších barvách. Zpravodajské a politické pořady se střídaly s odlehčujícími rubrikami o kultuře, turismu či různých zajímavostech. Jana Ondřejčková překládala texty do němčiny a připravovala je pro vysílání. 

Jako zaměstnankyně rozhlasu prožívala také politické uvolňování Pražského jara. Ona i její manžel coby přesvědčení komunisté se poprvé dostávali k podrobnějším informacím o hrůzách politických procesů stalinismu, přečetli si například Doznání Artura Londona, a začátkem roku 1968 tak zažívali tvrdé rozčarování: „Pro manžela to byl obrovský šok a osobní tragédie. Zklamal se ve všem, čemu věřil. Poprvé jsem ho viděla plakat,“ říká Jana Ondřejčková. Třebaže stále zůstával členem KSČ, v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži se zapojil do činnosti Klubu angažovaných nestraníků. 

Reformní proud v KSČ Janě Ondřejčkové nicméně imponoval. Dnes zpětně vnímá, že pojmy jako „osmašedesátník“ a „dubčekovec“ jsou mladší generací vnímána jako cosi hanlivého. „Vy jste nezažili, že sedíte před obrazovkou, na které dojatý Dubček říká, ,teď budeme budovat socialismus s lidskou tváří‘. Nedovede si představit, co to pro nás znamenalo. Těšili jsme se, že ukážeme světu tu třetí cestu,“ obhajuje své tehdejší postoje. 

Pod namířeným sovětským samopalem

21. srpna 1968 nad ránem probudil manžele Ondřejčkovy v jejich bytě na Petřinách rachot letadel z ruzyňského letiště. V okolních domech se rychle rozsvěcovala okna, z jednoho z nich kdosi vykřikl: „Rusáci jsou tady!“ Tak se Jana Ondřejčková dozvěděla o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Protože děti byly v té době na chatě s prarodiči, nasedli na manželovu motorku a jeli do centra. „Na náměstí Republiky jsme viděli kropicí vůz a na něm skupinku mladíků. Jeden z nich držel československou vlajku, jeden chlapec na tom vozu plakal.“ Dorazili k budově rozhlasu, kolem které již vládla značně vyostřená atmosféra mezi okupačními vojáky a protestujícími Pražany. Janin vedoucí z balkónu v prvním patře na ni volal, ať do budovy nechodí, ona ho ale neuposlechla, šla dovnitř a hledala, jak by se mohla zapojit do činnosti. Na chodbě mezi debatujícími politickými komentátory zahlédla Jiřího Hanáka, který říkal: „Národ, který se podruhé vzdává bez boje, nemá právo na existenci.“ 

Před budovou rozhlasu se střílelo, některé kulky vlétly i do oken a jedna zasáhla i Janin stůl, takže zaměstnanci z kanceláří, které měly okna do ulice, se zdržovali na chodbách. Přicházely zprávy o tom, že v garáží rozhlasu se obvazují ranění. Okolo poledního přišel příkaz vpustit do budovy sovětské vojáky. „Přišli k nám na chodbu a my jsme se museli postavit čelem ke zdi,“ popisuje Jana Ondřejčková následující události. „Najednou jsem ucítila v zádech žďuchnutí. Jeden voják si mě vybral a s namířeným samopalem mě odváděl.“ Postupně ji vedl do jednotlivých kanceláří a na jeho pokyn musela vypnout a vytáhnout ze zásuvky všechna technická zařízení rozhlasu. „V ten moment jsem si neuvědomovala strach. Na strachem, že člověka mohou zastřelit, převládal šok z toho, co se stalo. Že nás přepadli, že tady jsou. Že by tu mohli zůstat dalších dvacet let, to si člověk vůbec nepřipouštěl.“ )

Už nikdy slepě důvěřovat

Později téhož dne museli zaměstnanci rozhlasu opustit budovu. Janin manžel na ni stále čekal a líčil jí incident, k němuž mezitím došlo na rohu Vinohradské a Italské ulice. Jeden tank začal hořet a sovětští vojáci, kteří na něm seděli, seskákali dolů. Jeden tankista zůstal uvězněný uvnitř, nemohl otevřít poklop. Janin manžel a ještě dva další muži mu pomohli poklop otevřít, aby si zachránil život. Toto lidské gesto ale vyvolalo nevoli dalších přítomných, kteří zachránce obvinili, že pomáhají okupantům. V davu kypěly bouřlivé emoce. 

Jana Ondřejčková s manželem se potom vydali po Praze s úmyslem oslovovat sovětské vojáky a vysvětlovat jim, že v Československu není kontrarevoluce. Většina z nich s nimi odmítla hovořit, jen se bez výrazu dívali před sebe. Jeden mladý voják prý plakal: „Brečel tak, že měl cestičky slz na zaprášených tvářích.“ Teprve u třetího tanku narazili na mladého důstojníka, který byl ochoten s nimi hovořit. „My nechápeme, proč proti nám tak protestujete. Dostali jsme okamžitý rozkaz, že musíme jet na pomoc bratřím Slovanům, protože do pohraničí Československa prý vtrhli západní imperialisté a stojíme na pomezí třetí světové války.“

Manžel Jany Ondřejčkové se domníval, že právě tohoto důstojníka později viděl ve škarpě zastřeleného. Jana Ondřejčková usuzuje, že mohl být takto potrestán za to, že přes zákaz mluvil s obyvateli Prahy. 

Jana Ondřejčková poté odcestovala na chatu, kde se tchán a tchyně starali o jejich děti, a další srpnové dny už prožila mimo Prahu. Do budovy rozhlasu se spolu s dalšími zaměstnanci vrátila v září 1968. „Nastal velký úklid. Na stole jsem našla patronu a v zásuvce svého stolu exkrementy jednoho vojáka. Jak vypadaly záchody, to si neumíte představit…“ 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa považuje za ostrý řez ve svém životě: „Uvědomila jsem si, že ničemu nemám slepě důvěřovat, že mám používat hlavně svůj rozum. Člověk se může opájet krásnými idejemi, ale nemá je slepě přijímat. To se pro mě od té doby určitě změnilo.“ 

Manžel Jany Ondřejčkové uvažoval o emigraci, ona to však odmítla, jak kvůli rodičům a sestrám, tak proto, že Prahu považovala za svůj domov ai „nedovedla si představit život bez Hradčan“. Své rozhodnutí nezměnila ani v roce 1969, kdy měla možnost jako stážistka vycestovat do Rakouska a navštívit tamní rozhlasová studia. 

Vyškrtnuta, nikoli vyloučena 

V roce 1970 se v Československém rozhlasu již naplno začaly projevovat nové poměry. Začínala takzvaná normalizace a většina vedoucích pracovníků musela odejít. Na jejich místo podle slov Jany Ondřejkové nastoupili lidé, kteří často měli postavení ve strukturách Státní bezpečnosti a byly absolventy školy KGB v Sovětském svazu. Jejími novými nadřízenými se stali František Böse a později Ladislav Schell. 

V roce 1971 v rozhlasu probíhaly stranické prověrky, jimž byla vystavena i Jana Ondřejková. Zaznívaly na nich dvě klíčové otázky: zda prověřovaný souhlasí s tzv. bratrskou pomocí (tedy invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa) a zda souhlasí s probíhající normalizací. „Já jsem na obě otázky odpověděla ne. Naivně jsem jim odpověděla, že celý život jsem věřila, že Sovětský svaz je náš nejlepší přítel. A tohle si přátelé nedělají. Přátelé musí o problémech diskutovat a najít společnou cestu.“ Vyjádřila se také k otázce o normalizaci: „Říkala jsem jim, že zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se něco normalizovalo.“ Jako příklad uvedla, že její bývalý pedagog Eduard Goldstücker nedostal v rozporu s platným tiskovým zákonem možnost reagovat na celostránkový nactiutrhačný článek, který o něm vyšel v Rudém právu. 

Po pohovoru si ji její nadřízený František Böse vzal stranou a řekl: „Jano, omlouvá vás pouze vaše mládí. Dovolte, abych vám řekl, že jste kráva. Nevíte, o co tady jde.“ Vzápětí se od něj dozvěděla, že se s ní počítalo s „novým mladým kádrem“ do vedení celé redakce německého vysílání. Normalizátoři totiž předpokládali, že s nimi bude ochotna spolupracovat. 

Jana Ondřečjková byla po prověrkách vyloučena z KSČ, ale proti rozhodnutí se odvolala na ÚV KSČ, a verdikt vyloučení jí změnili na méně závažné vyškrtnutí. Stranu musel opustit také její manžel. „Člověk, který byl pouze vyškrtnutý, mohl snadněji získat práci. A my jsme se s manželem domluvili, že jeden z nás musí být umírněnější, abychom rodinu existenčně neohrozili,“ říká Jana Ondřejčková. 

Po půl roce byla před prověrkovou komisi předvolána znovu a znovu setrvala na svých názorech. Mezitím ji oslovil také její nový vedoucí Ladislav Schell, který ji žádal, aby donášela na některé kolegy v rozhlase. Jana se přidržela rady své někdejší mentorky Olgy Jeřábkové: „Všechno chtěj písemně.“ Požadovala tedy, aby pokyn donášet informace dostala v písemné podobě. Nadřízený ji vyhodil z kanceláře a už nikdy po ní nic podobného nežádal. 

Své zaměstnání v rozhlase si Jana Ondřejčková udržela, přestože musela opustit redaktorský post, snížili jí plat a nesměla dostávat prémie. Pracovala v dopisovém oddělení, které zpracovávalo dopisy posluchačů převážně z Německé demokratické republiky. Některé kritické dopisy ovšem na pokyn svého vedoucího nechávala „zmizet“. Až po roce 1989 se dozvěděla důvod této praxe: jeden z německých zaměstnanců rozhlasu totiž dopisy kritické k okupaci Československa odnášel na ambasádu NDR a jejich pisatelé byli ve své vlasti potrestáni, někdy i vězněni. 

Komentář proti Chartě nenapsala, její jméno v něm přesto zaznělo

V druhé polovině sedmdesátých let nastoupil do redakce německého vysílání nový vedoucí, Vladimír Novák, jemuž Jana Ondřejčková velmi důvěřovala. Přestože nesměla pracovat jako redaktorka, zadával jí přípravu některých pořadů, které jí i honoroval, jako by byla externí spolupracovnicí. Snažil se prosadit, aby se z dopisového oddělení mohla vrátit mezi redaktory. 

Po prohlášení Charty 77 v lednu 1977 rozpoutal režim mediální kampaň proti jejím signatářům. Její součástí měl být i komentář sepsaný v německé redakci a vysílaný do německy mluvících zemí. „V západoněmeckých novinách tehdy vyšel velký článek o Václavu Havlovi. Šéf si mě zavolal a chtěl, abych připravila text komentující tento článek.“ Tento ústupek by jí zřejmě pomohl vrátit se z dopisového oddělení do řad redaktorů. Jana Ondřejčková to odmítla, ale Vladimír Novák odvětil, že tedy komentář napíše sám a podepíše ho jejím jménem. „Dělej, co chceš,“ odpověděla jsem. „A za to se dodneška stydím. Měla jsem říct, že na to nepřistupuju.“ 

V nadcházejícím roce 1978 Jana Ondřejčková uvažovala o tom, že z Československého rozhlasu odejde, přestože rozhlasovou práci velmi milovala. Manžel ji nakonec přesvědčil, aby se místo toho pokusili o početí třetího dítěte (dvě starší děti, Michal a Zuzana, byly již odrostlejší). Janě se podařilo otěhotnět, a teprve když byla ve čtvrtém měsíci, manžel se s novinkou pochlubil kolegům v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Následovala však studená sprcha: dozvěděl se, že v době početí byl zřejmě zasažen radioaktivním zářením. Manžel vyhledal závodního lékaře a verdikt byl neúprosný: hrozí, že dítě by se narodilo postižené. V té době ještě nebyly dostupné diagnostické nástroje, které by případné postižení dokázaly odhalit s jistotou. 

Jana se musela dostavit před potratovou komisi, která ji okamžitě poslala na interrupci, kterou podstoupila ještě téhož dne. „Všechno šlo příliš rychle,“ uvažuje s odstupem. „Byla jsem ze všeho vyděšená. Kdybychom s manželem měli aspoň týden na rozmyšlenou, možná bychom se rozhodli, že to riskneme a na potrat bych nešla.“ 

Manžel Jany Ondřejčkové o pět let později zemřel na rakovinu plic, která podle jejích slov mohla být důsledkem práce s radioaktivními látkami. 

Ani Kafka, ani Cimrman

Koncem sedmdesátých let se Jana Ondřejčková v rozhlasu mohla vrátit mezi redaktory německého vysílání. Stále odmítala psát politické komentáře a dělala zejména příspěvky o kultuře nebo životě v Praze. Působila také jako takzvaná pokrývačka: pod jejím jménem mohli publikovat někteří v té době zakázaní autoři, například již zmíněná Olga Jeřábková. 

Práce v rozhlasu byla ovšem neodmyslitelně spjata s cenzurou. Dozor ze strany Hlavní správy tiskového dohledu byl sice v roce 1968 zrušen a normalizátoři cenzuru oficiálně znovu nezavedli, přesto zůstávala všudypřítomná. Jejím nejúčinnějším nástrojem byla autocenzura samotných redaktorů, kteří našlapovali opatrně i kolem zdánlivě apolitických témat: „Člověk věděl, že nemůže udělat pořad třeba o Franzi Kafkovi,“ říká Jana Ondřejčková. „Nikdo to výslovně neřekl, ale to se nějak vědělo.“ 

Někdy se stalo, že narazila na hranice povoleného i tam, kde to neočekávala. Jednou například pro příspěvek do německého vysílání přeložila krátký úryvek ze hry divadla Járy Cimrmana Posel z Liptákova, ale od šéfredaktora přišel zákaz. Jindy bylo potřeba naopak udělat pořad na objednávku z ÚV KSČ, který by vyzdvihl reprezentanta „socialistické kultury“. Jana Ondřejčková takto připravovala realaci o básníku Janu Pilařovi, držiteli titulu zasloužilý a poté i národní umělec. 

K jistému uvolnění došlo podle jejích slov okolo roku 1984, kdy mohla udělat portrét Jaroslava Seiferta (tehdy čerstvého držitele Nobelovy ceny, ale i signatáře Charty 77), a došlo také na pořad o Franzi Kafkovi k 60. výročí jeho úmrtí. Paradoxně se ovšem v rozhlasu nesmělo zmínit jeho židovství ani vazby na existencialismus, takže Jana Ondřejčková se zaměřila na Kafkův vztah k ženám. 

Interview s básníkem pod dohledem StB

Na podzim 1986 dostala Jana za úkol udělat pro rozhlas rozhovor s básníkem Ernstem Jandlem, který navštívil Prahu se svou partnerkou Friederike Mayröcker. Navštívila je v hotelu U Tří pštrosů u Karlova mostu. V hotelové recepce ji oslovili dva „nenápadní“ muži, kteří si od ní vyžádali občanský průkaz. 

Situace měla dohru na jaře následujícího roku, kdy byla Jana předvolána na policii na Karlově náměstí kvůli údajné pokutě za parkování. Vzhledem k tomu, že nevlastnila auto, tušila, že jde o předvolání na Státní bezpečnost. 

V místnosti v podkroví s výhledem na věž sousední Novoměstské radnice se jí příslušník StB vyptával na Ernsta Jandla a Friederike Mayröcker, o kterých sdělila jen to, co bylo obecně známo. Poté došlo na osobnější témata: policista jí naznačil, jak je StB obeznámena s jejím soukromým životem. Vzápětí přistoupil k nabídce spolupráce: Jana měla donášet na kolegy z rozhlasu. „Já jsem řekla, že nic na nikoho psát nebudu,“ konstatuje Jana Ondřejčková. Estébák jí naznačil, že v případě odmítnutí by dcera mohla přijít o možnost cestování a syn by mohl být vyhozen ze studií, to ale její postoj nezměnilo. Jak uvádí, Státní bezpečnost se jí pak už nikdy neozvala. 

Zanedlouho poté se však ke dveřím jejího bytu dostavil technik v montérkách s tím, že jde opravit telefon. Jana Ondřejčková o žádné závadě telefonu nevěděla. „Můžu se přesvědčit?“ řekl údajný opravář a celý telefon rozebral. Druhý den jí na oddělení telekomunikací sdělili, že šlo o omyl, což ji utvrdilo v přesvědčení, že muž jí do aparátu nainstaloval odposlech. 

Z rozhlasu na procházky Prahou

O událostech na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 se Jana Ondřejčková dozvěděla od svého syna, který přišel pozdě večer se svým kamarádem domů celý potrhaný a ztlučený. Do té chvíle nic netušila, přestože až do večera překládala v rozhlase zprávy. 

Pád komunistického režimu přivítala, i když se obávala, zda je skutečně nezvratný: „Pořád jsem měla takovou obavu, že se to nepovede, že to skončí špatně,“ popisuje své pocity z listopadových událostí. Brzy nato už mohla pozorovat proměnu postojů některých do té doby prorežimních zaměstnanců rozhlasu: „Bylo zajímavé, jak ti vedoucí začali otáčet. Najednou říkali, že rozhlas musí být aktuální, že je potřeba natočit reportáž o tomhle a tamtom…“ Účastnila se také založení Občanského fóra Československého rozhlasu v restauraci Hajnovka na rohu Vinohradské a Italské ulice, kde vystoupil mimo jiné režisér Karel Weinlich. 

Někteří nejvíce zkompromitovaní zaměstnanci rozhlasu museli v následujících týdnech a měsících odejít a přicházeli noví nebo staronoví, často lidé, kteří byli vyhozeni v rámci normalizačních prověrek. Někteří z těch, kteří v rádiu prožili celou normalizaci, hovořili o tom, že „trpěli“, žádali rehabilitaci a kompenzace, což Jana Ondřejčková považovala za nevkusné. 

Když se redakce německého vysílání po těchto změnách roku 1991 ocitla bez vedoucího, Janu Ondřejčkovou nadřízení povzbuzovali, aby se této funkce ujala ona. To ale odmítla, nechtěla vést lidi a věnovat se manažerské práci, toužila pracovat jako redaktorka konečně ve svobodných poměrech. V souvislosti s jejím navržením do funkce vedoucí ale vystoupila i Janina kolegyně, která ji morálně odsoudila: „Řekla, že jsem byla v KSČ, a kdo byl v KSČ, ten se už nikdy nepředělá.“ Po tomto útoku se Jana Ondřejčková rozhodla dát výpověď a roku 1991 rozhlas definitivně opustila.

Následovalo velmi nepříjemné období marného hledání zaměstnání. Jana stála na prahu padesátky, a přestože byla plně kvalifikovaná pro práci sekretářky v německé firmě, podnikatelé přicházející do Československa hledali pro tyto pozice jen mladé a atraktivní dívky. Protože jako řidička se cítila nejistá, nemohla přijmout práci spojenou s dojížděním do Vídně. Nakonec si udělala průvodcovské zkoušky a začala pracovat jako průvodkyně německy mluvících turistů po Praze. Dělala i tematické procházky věnované Franzi Kafkovi, Wolfgangu Amadeu Mozartovi, pražské secesi a podobně. Tato profese jí vydržela až do propuknutí covidové pandemie, tedy do jejích osmasedmdesáti let. 

Do rozhlasu se znovu podívala až roku 2023, kdy jí vnuk zařídil soukromou návštěvu budovy na Vinohradské třídě, která byla třicet let jejím druhým domovem.