Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jsem jenom ten, co si rád modeluje
narozený 19. února 1952 v Olomouci
otec vězněný v první polovině 60. let
v letech 1967 až 1972 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti
v letech 1972 až 1978 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze
v roce 1977 na následky domovní prohlídky zemřel jeho učitel a přítel Vladislav Vaculka
aktivní v disentu a vydávání samizdatů v okruhu Charty 77
povolaný na vojnu do Českého Krumlova k 51. motostřeleckému pluku
17. října 1979 zatčený a čtyři měsíce vězněný ve vazbě
19. února 1980 odsouzený k trestu odnětí svobody na 20 měsíců
dále žil a umělecky tvořil na Velehradě
účastníkem Národní poutě na Velehradě v roce 1985
vytvořil mnoho soch zejména sakrálního charakteru
udělal výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu
Datum 19. února má pro Otmara Olivu zvláštní hořkosladkou příchuť. V tento den se narodil a za dvacet osm let byl ve stejný den odsouzen ke dvaceti měsícům odnětí svobody. Vězení mělo na jeho život zásadní vliv. Velice silně ho také ovlivnil jeho otec Otmar Oliva, hory, skaut, učitel Vladislav Vaculka, umění, přátelé, rodina a víra. Svůj život se vším, co ho formovalo, přetavuje a vlévá do svých soch.
Rodiče Otmara byli svědci své doby, skutečně zasažení válkou i nástupem komunistů k moci. Jeho otec Otmar Oliva měl z matčiny strany německý původ a musel narukovat do wehrmachtu. Z pobřežní dělostřelecké posádky v Biskajském zálivu utekl za pomoci francouzského odboje. Dostal se do Velké Británie, kde vstoupil do Československé samostatné obrněné brigády. S tou se vylodil v Normandii a obléhal přístav Dunkerque. Zúčastnil se také osvobozování Československa a se spojeneckými vojsky dojel až do Plzně. „Máme doma fotografii, jak moje maminka jako mladá holka navštívila Plzeň, kde můj tatínek přijel s obrněnou brigádou a sedí spolu na obrněném voze značky Bren Carrier. Krásná fotografie, jsou mladí a krásní,“ vypráví Otmar.
Než se ale rodiče vzali, maminka Milada Černohousová si také na konci 40. let prožila své. Učila se ve fotoateliéru svého otce Adolfa Černohouse. Když zde vyfotila svého bratrance na falešnou legitimaci, na kterou dělal agenta chodce, udala ji spoluučnice. Za to maminka zaplatila devíti měsíci vězení. „Co vím, tak na to vzpomínala, jak už to bývá, s takovým tím vzpomínkovým optimismem. Jednak tam zažila to, co jsem mnohem později zažil já, to znamená přátelství na celý život. A hlavně tam zažila, což já teda už ne, ze strany prvorepublikových bachařů velice slušné jednání,“ vypráví Otmar.
Otmar se narodil v roce 1952 v Olomouci. Rodiče se ale rozvedli a on žil u svého otce v městské části Hodolany. Otec v něm chtěl pěstovat uměleckého duch, a tak ho vzal k učiteli klavíru. Ten rychle zjistil, že Otmar nemá hudební sluch. Cestou domů ale šli kolem místa, kde začala Otmarova umělecká kariéra. „Tam byla taková cedule Lidová škola umění obor výtvarný. Táta na to hleděl, zavedl mě tam a už jsem tam zůstal. Čili já jsem chodil od toho ranného věku do výtvarky. Tam jsem byl až do deváté třídy,“ vzpomíná Otmar.
Když chodil Otmar do třetí třídy, nečekaně přišla pro otce domů Státní bezpečnost (StB). A znovu ho viděl až po několika letech, kdy ho navštívil ve věznici v Heřmanicích a později ve Rtyni v Podkrkonoší, kde otec pracoval na Tmavém dole. „Tatínek byl velice hubený. Vím, že pro něho to bylo strašné, protože vždycky říkal, že má klaustrofobii, ale musel fárat. Tam došel k úrazu. On vždycky říkal, že sjel nějaký žlab a usekl si část prstu,“ vzpomíná Otmar. Otce přemístili na Mírov, kde ho také navštívil. Utkvěla mu v paměti červená žárovka v návštěvní místnosti, která tam byla, aby vězni v červeném světle vypadali lépe. Když otce z vězení propustili, udělali si spolu výlet do Tater. Oslavili setkání chozením a lezením po horách a nazpátek do Olomouce jeli na kolech.
V Československu v roce 1968 docházelo k uvolňování poměrů vlivem politických změn. Tehdy Otmar chodil do prvního ročníku Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Doba nadějí takzvaného pražského jara však velice rázně skončila invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Mladý umělec, který byl v té chvíli ve svých milovaných Jeseníkách, na to reagoval příznačně. „Vzal jsem kolo, jel jsem do Hanušovic a psal jsem hanlivé nápisy. Já vím, že pak řadu let toho člověka hledali. Já jsem použil, nevím, jestli jsem to někde šlohl, nějakou mimořádně odolnou barvu, tak to tam bylo dlouho,“ vzpomíná Otmar a dodává, že už to byl boj jeho generace a ne generace jeho rodičů. Otec nedlouho po invazi emigroval za železnou oponu.
Po vojenské invazi Otmar na škole rychle pocítil měnící se poměry opačným směrem, než tomu bylo během pražského jara. „Taky jsme byli na umprumce svědky tříbení charakterů, protože začala normalizace. A už v té naší generaci bylo vidět, jak to bolševické kurevstvo, jak se chytá. Jak ten ďábel se chytá drápkem a dává tu volbu. Někteří to zlo zvolili razantně a chovali se mimořádně hnusně,“ vzpomíná Otmar. Na škole se ale udrželi i dobří studenti a učitelé. „Kresbu tam učil Vladislav Vaculka, můj velký vzor, přítel a učitel, kterému vděčím za všechno, co umím,“ vzpomíná Otmar na svého více než učitele, se kterým, jak sám říká, měl otcovsko-synovský vztah.
Po maturitě v roce 1972 se Otmarovi podařilo dostat na Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho profesor normalizační politik Miloš Axman na něj neměl čas pro zatíženost funkcemi. Mohl tak dále tvořit zejména pod vlivem Vaculky, v jehož ateliéru trávil hodně času. Jedním z jeho prvních sochařských úspěchů se stal Pomník rodu Dientzenhoferů, za který v roce 1976 dostal Cenu ateliéru. Přátelství s Vaculkou však skončilo tragicky. „On svědčil svým životem a svým uměním, ale hlavně i svou smrtí. Zemřel v roce 1977 na následky domovní prohlídky,“ vzpomíná Otmar.
Jak Otmar říká, po Vaculkovi zdědil přátelství s Ludvíkem Vaculíkem, autorem manifestu Dva tisíce slov a jedním z organizátorů a prvních signatářů Charty 77. Otmar se do disentu aktivně zapojoval. Na koleji Lužického semináře, kde během vysokoškolských studií bydlel, rozmnožoval dokumenty Charty 77 a Informace o Chartě 77. Mimo to už od střední školy půjčoval zakázanou literaturu, kterou mu otec posílal z emigrace. Otmar nikdy nebyl příliš opatrný a rychle se dostal do hledáčku StB. Nasadili na něj několik agentů, kteří o něm sbírali informace.
Dvakrát do roka žádal Otmar neúspěšně o výjezdní doložku, ale když v roce 1978 absolvoval na akademii, nečekaně výjezdní doložku dostal. Se svou budoucí manželkou Olgou Vrzalovou vycestovali do Řecka, kde se po devíti letech setkal s otcem. Prožil zde nádherné dny s blízkými, kdy mohl na vlastní oči obdivovat starověké umění, o kterém se léta učil pouze z knížek. Otec v Řecku zasnoubil Otmara a Olgu. Chtěl, aby také emigrovali do Švýcarska a měl pro ně dokonce přichystané pasy. Otmar to však odmítl a vrátil se s Olgou do Československa. Až později pochopil, že dostal od komunistů výjezdní doložky právě proto, aby emigroval.
Otmar dostal povolávací rozkaz k 51. motostřeleckému pluku v Českém Krumlově. I tam na něj nasadili agenty StB a on dál šířil dokumenty Charty 77. V říjnu roku 1979 ho zatkla StB a odvezla do vily, ve které sídlila kontrarozvědka. Takto Otmar vzpomíná na vyšetřovatele: „Ta vilka měla balkon a on mě vzal na ten balkon a bylo strašně krásně vidět Šumavu. Já jsem si připadal jak v nějakém filmu. A on říkal: ‚Hele, podívej se dobře. To už nikdy neuvidíš. Fotra neuvidíš a ty to nepřežiješ. Ty na to nemáš.’ Takové kecy. Šlo o to, abych jim hned řekl, kdo mi poslal ty dokumenty, co jsem tam měl.“ Ale Otmar ani během dalších čtyřech měsíců vazby nikoho neprozradil. A tak byl 19. února 1980, v den svých narozenin, odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců.
Ve vazbě si Otmar vyslechl spoustu nádherných životních příběhů a poučení od zkušených kriminálníků. „Všichni mukli říkali, hlavně ne Bory a hlavně ne šatony. A šup, byl jsem na Borech a na šatonech,“ vzpomíná Otmar. V obávané plzeňské věznice na Borech vězni brousily šatony, tedy bižuterie. Byla to nenáviděná, velice náročná práce, při které počínající umělec více jak dvanáct hodin denně tvořil nevkusné ozdoby, a to způsobem, který mu těžce ničil zdraví. „Já jsem byl leštič jedna. Přede mnou se otáčí tunový blok, ten má kolejnice. Tam strkáš aparáty, na kterých jsou natmelené kousky skla, ze kterých se pak dělá ta krása v uvozovkách. A ty děláš takové pohyby. Dvě vteřiny pauza a jedeš, pořád. Za dvě hodiny se to zastaví, je pět minut pauza, musíš promazat kolejnice. Vyčůráš se pod sebe, protože nemáš čas jinak, tam je voda všude. Smrad, éter, to se lepí éterem. Tmel, plyn, hrozný hyc, stříká tam voda z těch brusů. Nemůžeš se umýt,“ vypráví Otmar.
Političtí vězni na Borech v době Otmarova věznění byli rozdělení po jednom na každé chodbě. Drželi je v izolaci od sebe, aby se nemohli stýkat. „Vždycky jsme nějak pronikli katrama a jednou za týden za čtrnáct dní jsme se ve sklepě vídávali při výměně montérek. My jsme spolu hovořili, co bude, až to bude. A tam mně Dienstbier slíbil, jak bude vypadat Evropa, až se to otočí, a že mně přinese pas. A skutečně 12. ledna 1990 k nám přijel a donesl mně pas. To už byl ministrem zahraničních věcí,“ vzpomíná Otmar na Jiřího Dienstbiera staršího, signatáře Charty 77 a významného polistopadový politika. Vyjmenovává také další politické vězně Aleše Macháčka, Alberta Peprle, Jana Zmatlíka a Václava Umlaufa, se kterými se ve věznici na Borech setkával.
Když Otmara zatkla StB, jeho snoubenka Olga čekala dítě. Otmar s ní dlouhou dobu své vazby nebyl v kontaktu a poprvé se znovu viděli až po roce a půl, kdy ho navštívila ve věznici na Borech. Že se mu v dubnu roku 1980 narodila dcera, se dozvěděl až po čtrnácti dnech. „Důležité je vědět, že tito takzvaní pozůstalí doma na tom byli hůř než my,“ vysvětluje Otmar. Když se v červnu roku 1981 vrátil z vězení domů, začala nová kapitola jeho života. Byl otcem rodiny a s Olgou slavili svatbu, na kterou čekali dva roky.
Po návratu z vězení se Otmar stal praktikujícím křesťanem a jeho víra formovaná zkušeností z vězení dále dávala podobu jeho tvorbě. Žil v rodné obci své manželky na Velehradě, který představuje kolébku křesťanské víry Slovanů. Cisterciáčtí mniši zde založili klášter na počátku 13. století a navázali na odkaz věrozvěstů svatých Cyrila a Metoděje. Přátelé a rodina pomohli Otmarovi postavit na Velehradě ateliér a ten se živil zdobením zvonů. Udělal také hrob svému učiteli Vaculkovi, který mu odlili v podniku MESIT v Uherském Hradišti. Když na to StB přišla, zakázala jim odlévat Otmarovy sochy, a tak si udělal slévárnu doma. V té době také začal pracovat na oltáři pro baziliku Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě, který chystal na Národní pouť. Otmarovi se podařilo oltář prosadit i přes cenzuru a biskup Josef Vrana ho posvětil 22. prosince roku 1984.
Na Velehradě se konaly Národní poutě od roku 1863. Každoročně sem připutovali poutníci 5. července, aby oslavili svátek svatého Cyrila a Metoděje. Na rok 1985 připadalo výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje. Podle oficiálních dokumentů se nedělní mše svaté zúčastnilo 100 tisíc lidí, další odhady mluví až o 200 tisících. „U nás bydlelo sto padesát lidí. Před barákem jsme měli dvanácettrojku s černými skly, to byla naprostá móda u těch estébáků. A tam si každého fotili, kdo k nám šel,“ vzpomíná Otmar a jmenuje například disidenty Ivana Havla, Václava Bendu a Rudolfa Kučeru. Na pouti jednotný dav skandováním hesel přehlušil proslovy komunistických představitelů a naopak vyjadřoval podporu církevním činitelům. „Ten étos, to byla předzvěst změny, která nemohla nepřijít,“ vzpomíná na tento den Otmar.
Od svého propuštění měl Otmar umělecky velice plodné období. Pracoval na soše svatého Leopolda Mandiče, kterou dokončil v roce 1987. Považuje ji za jednu ze svých nejlepších a má za to, že mu otevřela dveře pro tvorbu ve Vatikánu. „Já jsem asi udělal obrovské množství práce. Já jsem chorobně pracovitý. Ty úkoly, co jsem dělal, byli čím dál krásnější, čím dál zásadnější. Potom po revoluce se mě ptali novináři, jak jsme trpěli za totáče. Já jsem říkal: ‚My jsme vůbec netrpěli. Já jsem si dělal, co jsem chtěl.’ To je pravda. Protože k nám chodili samí slušní lidi. Ti ostatní se k nám báli,“ vysvětluje Otmar.
Otmar pokračoval v aktivitách v disentu. Dál půjčoval zakázané knížky, vydával samizdaty a znovu na něj nasadili agenty StB. „Občas mě vzali na výslech, buzerace jako hrom. Sranda. Já jsem tam živil dva estébáky, jmenovali se Hromada a Hazuza,“ vzpomíná Otmar. Později se z archivů dověděl, že ho chtěli znovu odsoudit za podvracení republiky, za což hrozil trest odnětí svobody až na deset let. Už to ale nestihli. Otmar s Olgou 17. listopadu 1989 zrovna slavili křtiny čtvrtého dítěte, když se dozvěděli o masových demonstracích v Praze.
Z nekončícího výčtu Otmarových děl, od kříže na vrcholu Gerlachovského štítu až po fontánu Pramene živé vody svatého Jana Sarkandera v Olomouci, obzvláště vyčnívá jeho práce pro Vatikán. Zde dělal výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater, jejíž součástí je i papežský trůn. Vytvořil také relikviář pro ostatky svatého Jana Sarkandera do Kolína nad Rýnem, který skončil v Tokiu s ostatky Tří králů. „To jsou věci, co se ženou v úžasu, co se děje s těmi věcmi. To už není tvoje věc. To už je věc univerza. Už to není tvým majetkem. Ty jsi jenom ten, kdo si rád modeluje. Ten, který je rád za každou minutu, že může pracovat, o tom přemýšlet, být v té věci ponořen, dotýkat se toho, o čem si myslí, že je ta správná cesta,“ vysvětluje Otmar.
Bylo by slabé říct, že s porevolučním politickým a společenským vývojem není Otmar spokojený. „Je to šílené teď, co se nám předkládá k věření a co se může veřejně exhibovat,“ říká Otmar. Sám sebe se ptá, kde se stala chyba, že se nepodařilo přenést onen étos, který pocítil na Národní pouti na Velehradě v roce 1985. Vnímal tam, že je možné pojmenovat zkušenost 50., 60. a 70. let a stavět na ní. „Ten étos roku 1985 se rozmělnil po revoluci tím, že ti proroci nebyli schopni předat establishmentu tu zkušenost. Nebo nebyli dostatečně průrazní, nebo nebyla jim dána ta možnost. Proroci byli odvrhnuti. Jsem si pak říkal, když jsem byl v Římě a viděl jsem tam Špidlíka a ty osmdesátníky, že ta revoluce měla přijít o deset roků dřív. Protože tam chyběla jedna generace pro přenos té zkušenosti, a to moudro by se lépe překulilo do té nové situace. Dalo by se z toho více čerpat, více nasát. Oni by ještě byli při síle ty věci předat,“ dodává Otmar.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť pohraničí (Jan Kvapil)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Soutěž Příběhy 20. století)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Holík)