Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Otmar Oliva (* 1952)

• narozený 19. února 1952 v Olomouci

• otec vězněný v první polovině 60. let

• v letech 1967 až 1972 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti

• v letech 1972 až 1978 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze

• v roce 1977 na následky domovní prohlídky zemřel jeho učitel a přítel Vladislav Vaculka

• aktivní v disentu a vydávání samizdatů v okruhu Charty 77

• povolaný na vojnu do Českého Krumlova k 51. motostřeleckému pluku

• 17. října 1979 zatčený a čtyři měsíce vězněný ve vazbě

• 19. února 1980 odsouzený k trestu odnětí svobody na 20 měsíců

• dále žil a umělecky tvořil na Velehradě

• účastníkem Národní poutě na Velehradě v roce 1985

• vytvořil mnoho soch zejména sakrálního charakteru

• udělal výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu

Co je to umění a kde se rodí? Má nějaký úkol, smysl či funkci? Má sloužit nějaké myšlence, ideálu, nebo má být ryzí niternou výpovědí umělce? Má vychovávat či kultivovat společnost? Otázky, se kterými se potýkají přemýšliví lidé snad v každé době. Minulý komunistický režim měl v těchto věcech jasno. Umělci bylo umožněno tvořit pouze do té míry, do jaké se ztotožnil s komunistickou ideologií a do jaké míry ji svým dílem opěvoval a velebil. Kultura a umění v době nacismu či komunismu? Těžko najít rozdíl. Režimu loajální výtvarníci byli ověnčováni různými tituly, ale na spoustu z nich si dnes již nikdo nevzpomene. Na druhé straně stáli takoví, kterým bylo jasné, o co v této hře o lidskou duši jde. Dokázali si udržet sice malý, ale přesto nedobytný prostor svobody pro vyjádření svých niterných myšlenek a pocitů, které promítali do svého nenápadného díla a do svých občanských postojů a názorů. Vytvářel se tak okruh umělců, kteří se dostali do hledáčku Státní bezpečnosti, byli sledováni a kriminalizováni. V tichosti a nenápadně však zráli jako pověstné moravské víno.

Otmar Oliva, výtvarník a sochař, ví, co je to být režimu nepohodlným umělcem. Na dobu perzekuce však vzpomíná rád a je za ni vděčný. Byla to doba, kdy se lámaly charaktery, vznikala pravá přátelství a upevňovala se víra v Boha. Komunistický kriminál vidí mnoho lidí jako věc veskrze negativní. Pamětníkovi se ji však podařilo přetavit a zúročit v jeho pozdější umělecké tvorbě. Začněme ale od počátku.

Příchod na svět

Staré Hodolany, dříve samostatná vesnice, jsou dnes jednou ze čtvrtí Olomouce. Dne 19. února 1952 se zde manželům Olivovým narodil syn Otmar. Padesátá léta byla jedněmi z nejhorších v našich dějinách, to se však dozvídal až mnohem později. Jeho nejstarší vzpomínky se vážou k dědečkovi Adolfu Černovousovi, který měl svůj fotoateliér. Těžko říci, zda právě zde byl základ pro jeho pozdější umělecké směřování. Rodiče si příliš nerozuměli, došlo k rozchodu a malého Otmara vychovávala teta do doby, než ho soud přiřkl matce. Od dětství ho přitahovala kresba a později i četba. Jak sám říká: „Musel jsem neustále něco dělat rukama, byl jsem rtuťovité dítě. Četl jsem vše, co mi přišlo pod ruku.“ Učitelka mu zabavila knihu Himálajští tygři, která patřila k jeho nejoblíbenějším a kterou četl pod školní lavicí. Byl prý povahou po otci, což mu maminka několikrát neopomněla připomenout. Ostatně, jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Ve škole nepatřil k premiantům, a jak sám říká: „Špatně jsem se učil, měl jsem trojky a čtverky. Byl jsem ne moc dobrý žák a student.“

Partám kluků se nevyhýbal, i když byl spíše samotářské povahy a často byl rád jen sám se sebou. Byla to možná reakce na nesoulad ve vztazích v rodině, který ho k jeho samotě přiváděl. Do školy měl blízko a z té doby vzpomíná na jízdy na krách na řece Bystřici, na fotbal a kolektivní hry, které ho nikdy nebavily. Jízda na krách byla zábavou nebezpečnou, řeka má v těch místech okolo dvaceti metrů na šířku. Někteří hoši měli namále, když kra praskla a oni skončili ve studené vodě. „Bylo to nebezpečné a nádherné. Občas někdo zahučel do té jarní kalné vody. Bylo to neuvěřitelné dobrodružství.“ Ve věku deseti let nastoupil do lidové školy umění na obor výtvarný.

Otec zatčen a odsouzen

Otec Otmara Olivy byl z jedné poloviny Němec a musel během druhé světové války narukovat do wehrmachtu a účastnit se bojů na západní frontě, u Biskajského zálivu. Bojoval u Dunkerque a to byla po skončení války a zejména po nástupu komunistů k moci přitěžující okolnost. Účastnil se navíc znovuobnovení skautské organizace, ve které se velmi angažoval. S malým Otmarem po válce objížděl místa bývalých skautských táborů, a dokonce spolu vyjeli na kolech do slovenských Tater. Jak se asi cítí malý chlapec, u jehož rodičů zazvoní zničehonic neznámí pánové, vtrhnou dovnitř a začnou prohledávat celý byt? Přesně takové pocity malý Otmar zažil, když se otec dostal do hledáčku Státní bezpečnosti a když ho přišli zatknout. Vězněn byl nejprve v Heřmanicích, v tzv. Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší, kde přišel o jeden prst, a nakonec na Mírově. Na svobodu se dostal, až když byl jeho syn Otmar v sedmé třídě. Z návštěv otce mu utkvěly zejména zvláštní zatuchlé pachy, na které se nedá zapomenout. „Pamatuji se, že tam byla červená žárovka. Byl to údajně takový zvyk, aby ti mukli vypadali líp,“ říká a dodává: „Když jsme jeli za otcem do Rtyně autobusem asi ve tři hodiny ráno, bylo to velice sychravý, tmavý a ubohý. Nevidím žádné barvy, vidím tmavošedohnědo.“

Odmítl být horníkem

Uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti byla jeho dalším působištěm, i když mu to jeho třídní učitel původně nepřál. Jeho kariéru viděl v hornickém učilišti. „Když jsem mu řekl, že chci na uměleckou školu, udělal velice pohrdlivé gesto.“ V té době se natáčel film podle knihy Milana Kundery Žert, který do života Uherského Hradiště výrazně zasáhl. Jedním z profesorů ve škole byl i výtvarník a sochař Vladislav Vaculka, oběť komunistického režimu. Zemřel na infarkt po domovní prohlídce, kterou u něho v roce 1977 provedla Státní bezpečnost. Důvodem byly ilustrace k samizdatovému vydání sbírky básní Jana Skácela. „V době, kdy člověk potřebuje porozumět tomu, co je to kultura a umění, tak on mi na to odpověděl,“ říká Otmar Oliva a dodává: „Kdo odpoví člověku na otázky, které si zrovna v té době klade, tak to je pro něho vítěz. To zformovalo můj životní postoj a způsob chápání života a tvorby. Jeho pomoc jsem pociťoval i po jeho smrti.“

Srpen 1968 v Sudetech

„Jedenadvacátý srpen 1968 mne zastihl na horách, na Foglově vile. Vše, co jsem v životě vymyslel, jsem vymyslel tam. Byla to taková zvláštní bolestná oáza v Sudetech. Jeden soused, člen Lidových milicí, sedl na motorku, vepředu měl kanystr, na záda si dal dva ruksaky a jel do Hanušovic. Tam vykoupil veškeré zásoby, protože se domníval, že to bude potřebovat,“ říká pamětník a dodává: „Zatímco já jsem jel do Hanušovic, abych tam psal nápisy.“ S kamarády vrhal dlažební kostky na projíždějící sovětské transportéry a vztek se u něho mísil s bezmocí. „Bylo to pošetilé a nádherné, patřilo to k tomu.“ Později se mu povedl jeden husarský kousek. Bylo to na podzim a komunisté slavili výročí VŘSR. „S jedním kolegou jsme velice úspěšně šlohli velkou sovětskou vlajku. Mne zaujalo, že to je pevné plátno, a tak jsem si z toho ušil obal na lyže a měl jsem ho léta.“

Normalizace tříbila charaktery

Otec v září 1968 odjel do emigrace a dále žil ve Švýcarsku. U nás v Československu se začaly lámat charaktery. Někteří kamarádi či profesoři odolali lákavým nabídkám stát se servilními umělci, kteří svým dílem uctívají socialismus, mnozí však tomuto vábení podlehli. Za každého režimu je to stejné. Lákavá vůně peněz, kariéry, úspěchu, stačí jen potlačit hlas svědomí... „Ti, co volili bolševické zlo a kurevstvo, tak ho volili naprosto vědomě. Všem nám bylo zjeveno, co je to bolševismus. Na to není vůbec žádné výmluvy. Pro člověka, který vstoupil do strany v osmdesátých letech, není žádné omluvy,“ říká Otmar Oliva.

Neuplynul rok, aby nepožádal o tzv. výjezdní doložku. Chtěl navštívit svého otce, ale vždy mu úředníci odpověděli, že to není ve státním zájmu. Před nástupem na základní vojenskou službu se mu podařilo získat tuto doložku pro zájezd do Řecka. „Já jsem to tehdy nedešifroval, že je to nabídka k emigraci. Teprve později jsem se dozvěděl, že se jednalo o akci, aby se těch nepohodlných lidí zbavili,“ říká.

Studijní pobyt v Řecku a zatčení

Se svou pozdější manželkou Olgou odjel v roce 1978 do Řecka pod záminkou ozdravného pobytu s cestovní kanceláří Balnea. Během pobytu se setkal po dlouhé době se svým otcem. Ten si přál, aby jeho syn s Olgou emigrovali, a měl dokonce připravené pasy. Tuto nabídku ale pamětník odmítl. Pobyt v Řecku byl pro něho velkou uměleckou inspirací. V muzeích studoval helénskou kulturu a krétská díla stará několik tisíciletí.

Povolný rozhodně nebyl

Státní bezpečnost na něho po návratu z Řecka nasadila agenty, kteří ho měli za úkol sledovat a dostat do kriminálu. „Čekali jsme rodinu a oni si mysleli, že budu povolnější, když mne zatknou před svatbou. Já jsem povolný nebyl, tak mně dali natvrdo dvacet měsíců. S Olgou jsme se vzali až po vězení v roce 1981.“

V lednu 1979 nastoupil základní vojenskou službu a zatčen byl 17. října 1979. Následovala půlroční vyšetřovací vazba v Českých Budějovicích. „Žádné výslechy a opičky se mnou nedělali. Věděli dopředu, že mne zavřou.“ Odsouzen byl na základě paragrafu 100 za tzv. pobuřování a za distribuci materiálů Charty 77. Propuštěn z vězení na Borech byl 17. června 1981. 

Co tě nezabije, to tě posílí

„Dělal jsem tu nejhorší práci, brousil jsem korále neboli ‚slavné‘ šatony pro podnik, o kterém se nemohu zmínit bez toho, že bych se poblil. Je to podnik jablonecká Preciosa, která udělala s tou bižuterií díru do světa. Málokdo si ale uvědomoval, že to brousili muklové a že je na tom krev. A to vím, o čem mluvím,“ říká Otmar Oliva. Ve vězení se potýkal se zdravotními problémy, což mu pomohlo k přeložení na lehčí práci s kovošrotem. Celkem bylo na společné chodbě ve vězení na Borech osm politických vězňů. Když se po letech ve svých vzpomínkách vrací k době pronásledování a věznění, říká pro někoho překvapivě: „Možná je to rouhání, ale já jsem za to vděčný. Co se stalo, nemůže se odestát. Našel jsem tam Pána Boha a cítil jsem tam nad sebou jeho ochranu.“

Návrat

Po návratu z vězení se věnoval naplno výtvarné práci, zejména zdobení zvonů, kterých bylo okolo dvou set. V roce 1983 jako výraz vděčnosti umělecky ztvárnil hrob svého milovaného učitele Vaculky. Kovolitecké práce tehdy pro něho zajišťovala jedna fabrika, což bylo soudruhům trnem v oku. Následoval zákaz a další díla již v této fabrice nebylo možné odlévat. Proto v roce 1985 vybudoval s kamarády na Velehradě vlastní kovoliteckou dílnu. Státní bezpečnost se ho snažila znovu obvinit, ale jak říká: „Už to nestihli.“ Svoboda, která přišla po roce 1989, byla podle pamětníkových slov dílem zázraku Anežky České a přinesla mu mnohé umělecké výzvy. Zakázka od tehdejšího arcibiskupa Roberta Bezáka na výzdobu trnavské katedrály měla pro něho mnoho významů. Přišla v den pohřbu kardinála Tomáše Špidlíka, a jak sám říká: „Cítil jsem to jako dar od otce Tomáše.“ Mezi Otmarem Olivou a Robertem Bezákem vzniklo přátelství, které trvá dodnes. Kauzu liturgické výzdoby v Trnavě není nutné na tomto místě dále popisovat, psalo se o ní v českém i slovenském tisku a svědčí o různých přístupech k církvi, k Bohu či k umění.

Tvorba

Za klíčové dílo svého života považuje Otmar Oliva zhotovení sochy svatého Leopolda. Tohoto světce ztvárnil dvakrát. Poprvé v době nesvobody pro tajný kapucínský klášter ve Šternberku a podruhé v roce 1994 pro Vatikán. Svatý Leopold mu doslova otevřel dveře do Vatikánu. V roce 1996 začal pracovat na výzdobě kaple Redemptoris Mater pro papeže Jana Pavla II. Zadání znělo „podoba východní a západní církve na přelomu třetího tisíciletí“. Postupně tak vznikla kropenka, oltář, kříž a ambon. Vrcholem bylo zhotovení papežského trůnu a Otmar Oliva se stal prvním umělcem po Berninim, kterému se po mnoha staletích dostalo této cti. „Ten trůn mi připadal jako úžasně pikantní téma. Musel jsem pochopit, co je to papežství a co je to trůn. Četl jsem v té době dějiny papežství a baví mne to dodnes, protože jsou to věci bolavé, bolestné, krásné a popřípadě hnusné,“ říká. V den svěcení zvláštně onemocněl, nemohl z Říma odjet a pobyt si nedobrovolně prodloužil o dva měsíce. Diagnóza zněla „těžká deprese“. „Bojoval jsem s horečkou a nemohl jsem se pohnout. Padla na mne velká tíha a zodpovědnost. Jsou to věci, které fungují jinak, než jak si myslíme,“ říká.

Následovala dvacetiletá práce na výzdobě kostela Panny Marie Matky církve v Mariboru a úprava prostoru v kapli Redemptoris Mater podle nové liturgie papeže Benedikta XVI. „Kostel není muzeum, je to živý prostor. Srovnal jsem se s tím, že liturgie má vývoj a každý má na tyto věci nějaký názor,“ říká pamětník.

A na závěr dovolte citovat některé jeho myšlenky, které vypovídají o osobnosti Otmara Olivy:

„Pokud se tvoří na základě přátelského vztahu, důvěry a vanutí Ducha svatého, pak je to dobré.“

„Církev a kultura již nebudou, alespoň za našeho života, tvořit souběh.“

„Svoboda nám byla nezaslouženě darována. Možná za padesát let nám někdo vysvětlí, čeho se nám dostalo.“

„Hloubku bolševiky deformovaného myšlení nelze dohlédnout. Dezorientace je značná, musíme čekat a držet lajnu.“

„Čím dál více jsem v úžasu nad dílem Václava Havla a nad hloubkou a kvalitou brázdy, kterou ve světě vyoral. Jeho následovníci, to je třetí až pátá liga.“

„Hokejový zápas se rozhoduje ve třetí třetině. Je potřeba se ctí a bez ztráty kytičky ten zápas dohrát.“

„Nevím, která kultura měla největší strach z toho, že se na ni zřítí nebeská klenba. My víme, že se nezřítí. To se podobá té jistotě, že nad námi je ochrana všehomíra, nebeský otec, který si spravedlivě vše řídí.“

Pokud na svých cestách objevíte něco z pamětníkovy dílny, vzpomeňte si, jakými životními peripetiemi tento pokorný výtvarník prošel. Možná tak naleznete odpověď na otázky, které byly položeny na začátku jeho životního příběhu.