Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Otmar Oliva (* 1952)

• narozený 19. února 1952 v Olomouci

• otec vězněný v první polovině 60. let

• v letech 1967 až 1972 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti

• v letech 1972 až 1978 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze

• v roce 1977 na následky domovní prohlídky zemřel jeho učitel a přítel Vladislav Vaculka

• aktivní v disentu a vydávání samizdatů v okruhu Charty 77

• povolaný na vojnu do Českého Krumlova k 51. motostřeleckému pluku

• 17. října 1979 zatčený a čtyři měsíce vězněný ve vazbě

• 19. února 1980 odsouzený k trestu odnětí svobody na 20 měsíců

• dále žil a umělecky tvořil na Velehradě

• účastníkem Národní poutě na Velehradě v roce 1985

• vytvořil mnoho soch zejména sakrálního charakteru

• udělal výzdobu papežské kaple Redemptoris Mater ve Vatikánu

Příběh vypráví Otmar Oliva junior, ale jsou to vlastně příběhy dva. Nejprve vypráví příběh svého otce, který již nežije. Potom vypráví příběh svůj.

Otmar Oliva senior se narodil v sudetoněmecké rodině. Vyrostl v Olomouci, tam byl aktivním skautem. Po vyhlášení protektorátu se musel s rodinou vrátit do domovské obce v Sudetech a v roce 1939 narukoval do německé armády. V době narukování měl 18 let. Prošel těžkým výcvikem v německém námořnictvu a byl poslán do posádky v Biarritz v Biskajském zálivu. Odtud utekl s pomocí francouzských odbojářů zvaných Maquis do Anglie. Tam vstoupil do 1. čs. obrněné brigády, které velel brigádní generál Liška. Stal se velitelem obrněného transportéru Brem Carrier, se kterým později dojel až do Československa. Účastil se vylodění v druhém sledu v Normandii a poziční bitvy u Dunkerque. Pod vlajkou spojenců se zůčastnil osvobození Československa. Dojel až do Plzně, kde byl u Rokycan v květnu 1945 demobilizován. Vrátil se zpátky do Olomouce a zapojil se opět do činnosti skauta, kde byl vůdce 1. skautského oddílu Olomouc. V roce 1960 byl odsouzen v zinscenovaném procesu k mnohaletému vězení. Byl ve věznici v Heřmanicích, v Kdyni a na Mírově. Z vězení se vrátil v roce 1965. Po okupaci Československa v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde se stal bankovním úředníkem. Se svým synem se viděl pouze jednou v roce 1969, kdy jej ještě směl navštívit, pak v roce 1979 se setkali v Řecku. Když již Otmar Oliva junior nesměl cestovat, potkali se ještě jednou tajně v Maďarsku. Otmar Oliva senior zemřel 27. 6. 1998 v Zürichu, kde byl pohřben. Po návratu je manželky do Čech, byly převezeny jeho ostatky na Velehrad, kde mu syn sochař Otmar Oliva udělal hrob.

Otmar Oliva junior se narodil 19. 2. 1952 v Olomouci. Když mu bylo 5 let, tak se rodiče rozvedli a Otmar vyrůstal u otce a jeho nové ženy. Když jeho tatínka zatkli, bylo mu 8 let. Samotné zatčení, které proběhlo v noci, si dodnes pamatuje. Nejvíce si vybavuje rozbitý obraz generála Eisehowera, který měl otec spolu s uniformou a vyznamenáními uložený na památku v truhle. Během otcova věznění žil u matky a jezdil otce do kriminálů navštěvovat. Když se otec v roce 1952 vrátil z vězení, bylo Otmarovi 13 let a vrátil se k otci. V roce 1967 začal studovat Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Po okupaci Československa se jeho otec rozhodl emigrovat do Švýcarska. Otmar junior ale odjet nechtěl a zůstal doma. Navázal přátelský až otcovský vztah se svým profesorem na škole Vladislavem Vaculkou, který v roce 1977 po domovní prohlídce provedené Státní bezpečností dostal infarkt a zemřel. Otmar se v roce 1969 vypravil navštívit otce, ale ve Švýcarsku nezůstal a vrátil se zpátky do Československa. Pro jeho výrazné umělecký talent byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Po skončení akademie dostal poprvé a naposledy se svou budoucí ženou výjezdní doložku na cestu do zahraničí, kde se v Řecku setkal se svým otcem. Jak zjistil po letech, byla mu touto cestou nabídnuta emigrace. Když se vrátil, aniž to věděl, bylo rozhodnuto, že ho pro své protisocialistické smýšlení budou sledovat. Cílem bylo dostat jej do vězení. To se povedlo v roce 1979, kdy byl zatčen a za protistátní činnost (rozšiřování tiskovin Charty 77) byl odsouzen ke 20 měsícům vězení. Byl nejprve ve vazební věznici v Českých Budějovicích a poté celý trest ve věznice v Plzni na Borech. Z vězení se vrátil v roce 1981 a usadil se na Velehradě. Hned po návratu z vězení byl sledován agenty Státní bezpečnosti, kteří zjistili, že se nevzdal svého protikomunistického smýšlení. Proto bylo nařízeno monitorovat dále jeho činnost s cílem jej znovu obvinit a zavřít. K tomu ale již nedošlo, protože v roce 1988 a 1989 už se přiblížil konec komunistického režimu. Otmar Oliva byl po změně poměru v Československu řádně rehabilitován, v roce 2015 získal od ministerstva obrany Osvědčení o odboji a odporu proti komunistickému zřízení. Byl oceněn i ministrem kultury Danielem Hermannem, který mu v únoru 2017 propůjčil řád Rytíře českého umění. Otmar Oliva vystavuje své sochy po celém světě, v roce 1995 realizoval kapli Redemptoris Mater ve Vatikánu na přímou zakázku od papeže Jana Pavla II., který jej také několikrát přijal na audienci. Otmar Oliva žije na Velehradě. V roce 2016 byla na Velehradě otevřena galerie se stálou výstavou prací Otmara Olivy s názvem Příběh sochy.