„Tahle měnová reforma přijatá přímo uprostřed pandemie… to bylo něco otřesného. Vzpomínám si, že najednou nikde nechtěli brát konvertibilní peso a jeho cena šla dolů. Nejdříve bylo za 24 pesos a pak spadlo na 21 pesos. Bylo to neuvěřitelné. Brzy poté se ještě navíc začala rapidně zvyšovat cena zahraničních měn… dospělo to do situace, kdy dneska stojí boty, které nejsou nikterak zvlášť kvalitní, nějakých 5 nebo 8 tisíc pesos (což je dvojnásobek až trojnásobek minimální mzdy). Takže je to opravdu svízelné. A řeknu vám, já ani nevím, jak ty nové obchody, kde se nakupuje za dolary, vypadají. Nevím, jak to vypadá uvnitř, snažím se tomu vyhýbat, abych zbytečně neupadal do deprese, vážně. Já opravdu nevím, na co se zakládají obchody, ve kterých se platí měnou, která není v oběhu. Zaměstnance tady přeci nikdo v dolarech neplatí. Takže musím doufat, že někdo známý nebo příbuzný, kdo žije někde v zahraničí, mi nějakým způsobem bude posílat peníze. A já mám přežívat jen díky tomu, že budu tuhle osobu vysávat jako pijavice.“
„Na počátku to ve mně vzbuzovalo strach. Bál jsem se hlavně o svoji rodinu. Moje babička je už velmi stará… A tak jsem si říkal: ‚Sakra, proč se máme zrovna my (studenti medicíny) postavit do boje s touto nemocí? Jak máme poznat, jestli se setkáváme s někým nakaženým?‘ A pak mi došlo… tedy oni nám řekli, že je to naše povinnost, že to musíme udělat, a že tak přispějeme k obecnému zlepšení situace. První fáze toho procesu byla děsná. Vstávali jsme brzy ráno a celý den jsme strávili v napětí, nikdo nic moc nevěděl. Klepali jsme na dveře, a i když jsme měli nějaké ochranné pomůcky, dezinfekci a tohle všechno, stejně jsem se necítil bezpečně a měl jsem strach. Měli jsme se setkávat s něčím, o čem nikdo z nás vůbec nic nevěděl. Takže ano, bál jsem se. Jenže uvažte, že na tom záviselo moje hodnocení ve škole.
- ‚Účastnili jste se tedy dobrovolně, nebo to bylo povinné?‘
Však víte, jak to taky chodí, když se řekne, že je něco dobrovolné… To snad nemusím ani vysvětlovat.
- ‚Ale ano, vysvětlete to, prosím.‘
Bylo to tak, že my jsme mohli odmítnout, jenže vždycky nám zároveň říkali, že se to podepíše na našich známkách. Takže člověk prostě radši šel a zapojil se. Bral jsem to tak, že je to stejné, jako když musím chodit do školy.“
„Bylo to něco, co přišlo naprosto přirozeně, protože pocházím z umělecké rodiny. Některé věci mi šly samy od sebe, a tak jsem začal pracovat v salónu jedné mé kamarádky, jmenovala se Yunis Navarro a teď žije ve Spojených státech amerických. To ona mě přivedla na myšlenku, že by mě práce stylisty mohla pomoct z tíživé finanční situace, a že bych tak mohl ulehčit své matce. Strašně mě to bavilo. Občas to bylo složité, protože mnoho mých kamarádů si myslelo, že jsem homosexuál nebo tak něco. Ale nakonec si uvědomili, že to s tím nesouvisí. Každopádně ty začátky byly těžké. Nechtěl jsem to dělat jen kvůli tomu, že mě štvalo, že lidé o mě říkají takové věci. Na druhou stranu jsem neměl moc možností, protože jsem opravdu potřeboval nějaké peníze.“
„V té době (když jsem chodil na střední školu) jsem toho moc neměl. Ostatně jako většina Kubánců, kteří také žijí s málem. Občas mě to celkem trápilo, protože jsem viděl, že moje matka se musela velmi snažit, aby zajistila alespoň to málo. Díky tomu jsem nikdy nechodil špatně oblečený, jak ale jsem říkal, věděl jsem, že to je jen díky mé matce. Na škole jsem ale potkával i děti, které byly z dobře postavených rodin. Nakonec jsem se tím přestal zabývat. Co se týče školních výsledků, vždycky jsem na tom byl velmi dobře a to mi pomáhalo s mým sebevědomím. Sice jsem nikdy neměl ty nejlepší boty ani oblečení, ale hleděl jsem si svého a to mi stačilo ke štěstí. Navíc jsem se věnoval umělecké tvorbě, která mi také sloužila jako určitá terapie.“
Brian Nunes Steinert se narodil 21. října 1999 v provincii Guantánamo, která se nachází na východním cípu Kuby. Jeho otec je malíř a v současnosti žije v Mexiku. Ještě před jeho emigrací, která se uskutečnila v roce 2006, stihnul mladému Brianovi vštípit několik zásad, které považoval za důležité, a na kterých Brian dodnes staví. V dalším období žil Brian pouze se svou matkou, která pracuje jako úřednice. Už během dětství se v něm začínalo probouzet umělecké cítění, které zřejmě zdědil právě po svém otci. Prošel několika různými školami a měl tak možnost seznámit se jak s prostředím, ve kterém se pohybovali především děti z dobře zajištěných rodin, tak s institucemi, na kterých studovali běžní Kubánci z nuzných poměrů. Po absolvování střední školy se rozhodl pro studium medicíny. Zároveň se začal věnovat práci stylisty. Jako student medicíny se zapojil do výzkumné činnosti v době začínající koronavirové pandemie, a to přesto, že s tím nesouhlasil, mimo jiné proto, že nechtěl vystavovat nebezpečí svou starou babičku. Byl také přímým svědkem demonstrací, které na Kubě vypukly v červenci 2021, rozšířily se prakticky do všech částí Kuby a jsou považovány za nejzásadnější od dob protestů v roce 1994. Brian také patří k milionům Kubánců, které neblaze postihla měnová reforma, schválená a uvedená přímo uprostřed koronavirové pandemie.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
