"V pátek 18. ledna. Mohli jsme si teda zvolit první, nebo poslední pohřeb. Opravdu to bylo prošpikované tajnými, ale jinak ten obřad sám tím nebyl dotčen. Až na to, že tam byli vidět. To byla spousta neznámých lidí v civilu, kteří byli viditelní, protože člověk už věděl, kdo je tajný. Vím, že čestnou stráž stál pan doktor Kriegel a další, jako Jirka Dienstbier. Byli tam ti tajní, takže ten pohřeb byl smutný, strašně patetický, protože to bylo tak vypjaté, ještě večer, a bylo slyšet helikoptéry a bylo to nepříjemné. Já se k tomu nerada vracím, protože to nemám vůbec zpracované."
"Tady už mi to splývá, že jsme se jenom dívali, jak se to vytrácí. Vlastně stále k nám chodili ti lidé úžasní. Zklamaní. Vypadalo to u některých, že budou muset odjet, ale ještě pořád chodili s tátou diskutovat a strašně ho podporovali, drželi. Kamila [Moučková] u nás byla. To byly vášnivé diskuze, mnohahodinové, s cigaretami. To máma musela být úplně svatá, že v tom jednom velkém pokoji dovolila kuřácké seance, ale prostě probírali všechno. Teď samozřejmě se povídalo, co ze zahraničí… Co se děje, kdo co řekl, co se chystá. Prostě zprávy, které člověk chtěl slyšet, ale bohužel jich bylo čím dál méně."
"Užili jsme si to. Máchovo jezero. Když jsme byli starší, tak jsme jezdili na keňách na Máchovo jezero. Chodili jsme tam bruslit a rodiče nás pustili, protože ještě byly velké mrazy. To vůbec neexistovalo, že bych pustila svoje dvě děti samotné na jezero. Nikdy. Naši nás pustili, protože věděli jednak, že jsme rozumní, a jednak, že se nic nestane. Bezděz. Poznali jsme celý kraj právě s tím Mílou [učitel Bohumil Zvěřina], protože jsme pravidelně jezdili na výlety každý víkend. Takže jsme to měli procourané, že to takhle řeknu, křížem krážem. Na Bezděz jsme chodily samy s holkama. Vím, jak táhneme čtyři holky samy. To už nás pustili taky. Já jsem na to vzpomínala docela nedávno. Bylo a je to sedm kilometrů. Dům, kde jsme bydleli, byl na konci Doks a z okna jsme se dívali na Bezděz. Úžasné místo. Vyšly jsme. Šly jsme kolem zahrady a pak už jsme se ponořily do hlubokých mimoňských hvozdů a šly jsme samy sedm kilometrů. Ani to bych už dětem nedovolila a naši věděli, že si uděláme výlet a že se šťastné vrátíme zpátky."
"Máma mi říkala, že táta pracuje v Praze. A já marně přemýšlím, proč jsem se jako maličká nezeptala víc. Ale mně to stačilo a ani mě moc neudivovalo, nebo udivovalo, že za námi třeba nepřijede. On se ztratil. V podstatě to vypadalo tak, že se táta liší od ostatních otců. Jako holčička jsem to vnímala tak, že dělal něco důležitého a že s námi nemůže být. A pak se to pomalinku přetavilo v to vězení, protože už jsme toho [se sestrou] hodně slyšely. Pamatuju si, že byl jednou lampionový průvod 30. dubna, to v Doksech bylo vždycky před Prvním májem. Já myslím, že jsem chodila do první třídy. Máma řekla: ‚Nemůžeš jít, Kátěnko, na ten lampionovej průvod, musíš napsat dopis tátovi.‘ A já jsem přemýšlela a říkala jsem si, když mi máma vždycky všechno dovolila, proč musím zrovna dneska psát dopis tátovi, když všechny děti jsou na lampionovém průvodu."
Kateřina Novotná se narodila 6. června 1947 v Praze. V rodném listě má sice jméno Katrina, ale pro jednoduchost používá v každodenním životě variantu Kateřina. Jako Kateřina Novotná rovněž překládá. Otec Josef Smrkovský byl politikem a funkcionářem KSČ, jejímž členem byl od roku 1933. Období nacistické okupace strávil v ilegalitě. Matku Katrin (vlastním jménem Božena) zatklo gestapo a posléze byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Od roku 1945 se Josef aktivně angažoval v řadách KSČ. V letech 1945–1951 byl členem ÚV KSČ. V roce 1949 do rodiny přibyla druhorozená dcera Zdena. V březnu 1951 byl otec zatčen a v roce 1954 ve vykonstruovaném soudním procesu odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Koncem roku 1955 byl předčasně propuštěn. Katrin s dcerami se po manželově zatčení nuceně vystěhovala do Doks na Českolipsku, kde Kateřina absolvovala základní školu a započala svá středoškolská studia. Josef v severních Čechách nejdéle pracoval jako předseda Jednotného zemědělského družstva (JZD) v Pavlovicích. V roce 1963 byl otec Josef Smrkovský rehabilitován a s celou rodinou se vrátil do Prahy. Po maturitě (1965) Kateřina studovala obor zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1968 se Josef Smrkovský stal jedním z čelných představitelů pražského jara. Zpráva o invazi pěti států Varšavské smlouvy zastihla Kateřinu ve Francii, kde se svým přítelem a pozdějším manželem Jaromírem Novotným absolvovala školní praxi. Po návratu domů vnímala plíživou změnu politických i společenských poměrů. Normalizační režim otce postupně zbavil všech funkcí a nakonec vyloučil z KSČ. Život celé rodiny byl trvale poznamenán sledováním ze strany Státní bezpečnosti a řadou souvisejících perzekucí. V sedmdesátých a osmdesátých letech směla Kateřina působit jen v nekvalifikovaných profesích (ve Státním nakladatelství technické literatury, či jako operátorka v podniku Kancelářské stroje). V roce 1989 podepsala petici Několik vět. Po listopadových událostech roku 1989 si mohla zvolit povolání podle svého přání. Nalezla ho na Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra, který měl na starosti uprchlíky z válečné Bosny. Později pracovala ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea. V devadesátých letech si splnila svůj dávný sen a naplno se začala věnovat překladatelství. Deset let zároveň učila oborovou angličtinu na Vyšší obchodní podnikatelské škole v Praze. Z dnes již rozvedeného manželství s Jaromírem Novotným má syna Ondřeje a dceru Kateřinu. Od roku 2009 žije v Králově Dvoře u Berouna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
