Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Kateřina (Katrin) Novotná (* 1947)

• narozena 6. června 1947 v Praze

• otec politik a funkcionář KSČ Josef Smrkovský

• v roce 1951 Josef Smrkovský zatčen a roku 1954 odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu na 15 let, propuštěn v roce 1955

• podstatnou část dětství prožila v Doksech na Českolipsku

• v prosinci 1963 se rodina Smrkovských vrátila do Prahy

• otec patřil k čelným představitelům pražského jara

• na začátku normalizace odstaven ze všech funkcí a vyloučen z KSČ

• v sedmdesátých a osmdesátých letech směla Kateřina vykonávat jen nekvalifikovaná zaměstnání

• po roce 1989 pracovala na Odboru pro uprchlíky Ministerstva vnitra a v Židovském muzeu v Praze

• od devadesátých let se věnuje překladatelství

• matkou syna Ondřeje a dcery Kateřiny

V červnu 1968 oslavila Káťa jednadvacáté narozeniny. Většina československé společnosti prožívala euforii obrodného procesu, díky němuž se uvolňovaly do té doby značně sešněrované politické poměry. Maminka Katrin však všeobecné nadšení příliš nesdílela. Obávala se, že nastolené změny nemají naději na úspěch a celý pokus o reformu socialismu skončí špatně. Její muž však vývoj v zemi viděl pozitivně a svou ženu uklidňoval. Patřil k nejviditelnějším a nejoblíbenějším představitelům pražského jara. Tehdy zřejmě netušil, jak vysokou cenu za svůj optimismus brzy zaplatí. Jmenoval se Josef Smrkovský.

Krycí jména Tonda a Katrin

Josef Smrkovský se narodil v roce 1911 v obci Velenka na Nymbursku. Pocházel z osmi dětí a z velmi chudých poměrů. V patnácti letech odešel do Prahy a na Královských Vinohradech se vyučil pekařem. Od počátku třicátých let byl aktivní v komunistické mládeži. V srpnu 1931 se stal členem Ústředního výboru Komunistického svazu mládeže a v roce 1933 vstoupil do KSČ. V mládežnické organizaci se seznámil s Boženou Hálovou. Ačkoliv Josef na Boženu zpočátku působil nafoukaně a odrazoval ji svým aktivismem a potřebou u všeho být, nakonec se oba vzájemně sblížili. Již ve třicátých letech oba kvůli své komunistické činnosti získali krycí jména: „Máma si vzala jméno Katrin podle německé knížky Die Katrin wird Soldat, která vypráví o dívce, která šla na frontu se svým klukem. Máma tím příběhem byla okouzlená a celý život jí tak všichni říkali. Táta měl jméno Tonda a přátelé a známí, i ti novější, ho takto oslovovali.“

Zatímco o otcově minulosti nemají dcery ucelené vědomosti, matčiny kořeny jsou jim známější. Božena se narodila v roce 1913 do rodiny uměleckého truhláře Františka Hály a jeho ženy Antonie. O rok později do rodiny přibyla sestra Tonička a v roce 1925 se s velkým časovým odstupem od svých sester narodil bratr Zdeněk. Když obě dcery dorostly, nepokračovaly navzdory svému nadání v dalším studiu. Umělecký truhlář si z finančních důvodů nemohl dovolit poskytnout svým dcerám vzdělání, jaké by si zasloužily. Obě alespoň vystudovaly obchodní akademii v Ječné ulici v Praze. Na dědečka Františka Hálu Kateřina Novotná dodnes ráda vzpomíná: „Dědeček byl úžasně charismatický člověk. Malý, drobný, s nesmírně živým obličejem. Mámě byl rok, teta byla měsíční a šel do války. Z tohoto období máma vyprávěla některé drobné příhody. Obdivovala jsem babičku. Vždycky jsem si říkala, co to muselo být za úzkost: dvě mimina a dědeček ve válce.“

Ve třicátých letech Josef se svým mladším bratrem Čendou plánoval odejít bojovat do Španělska. Strana však Josefovi odjezd zakázala. Čenda se španělské občanské války zúčastnil a ve Španělsku padl. Rodina se nikdy nedozvěděla, kde přesně a za jakých okolností zemřel. Po příchodu nacistů se Josef zapojil do protinacistického odboje a stáhl se do ilegality. Katrin v roce 1941 zatklo gestapo a později byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Zatímco otec o svých prožitcích z doby nacistické okupace příliš nemluvil, maminka byla sdílnější: „Od svých čtyř let jsem věděla, co je koncentrák. V Ravensbrücku skončila celá parta kamarádek. Máma na ně pořád vzpomínala. Velice důležitou postavou tam byla paní Zápotocká. Byla mnohem starší než ony, takže máma vždycky mluvila o mámě Zápotocké, která se o ně všecky starala.“ Oba se dočkali konce války. V dubnu 1945 se Josef Smrkovský stal místopředsedou České národní rady. Podílel se na organizaci Pražského povstání. Jako dlouholetý stoupenec Sovětského svazu požadoval na České národní radě odmítnutí pomoci Američanů, ale 8. května 1945 podepsal smlouvu o kapitulaci a následném volném odchodu Němců. Kapitulace zabránila dalšímu krveprolití, ale Sovětům překazila mnohé plány, což představitelům České národní rady (včetně Smrkovského) nemínili zapomenout.

Hledání nepřátel ve vlastních řadách

Po skončení druhé světové války stoupal Smrkovský ve stranické hierarchii. V letech 1945–1951 byl členem ÚV KSČ, od roku 1946 poslancem Národního shromáždění. Aktivně se podílel na komunistickém převratu v únoru 1948 a na konci téhož roku byl jmenován ředitelem Československých státních statků. Koncem čtyřicátých let se významně proměnil i jeho soukromý život. V letech 1947 a 1949 se narodily dcery Katrin a Zdena. Vzpomínek z nejranějšího dětství si však Káťa na otce příliš neuchovala: „Táta byl vždy někde pryč a byl rozevlátý. Nejprve jsme bydleli na Žižkově naproti Viktorce, a když mi byly asi dva roky, tak jsme se přestěhovali na Molochov s výhledem na Letnou. Vzpomínám si na návštěvy, jak jsme si spolu hráli, a na Vánoce v roce 1950, na které mám konkrétní vzpomínku. Bylo mi tři a půl roku a dostala jsem první kočárek pro panenky. Měl červenou barvu a byl polstrovaný. Byly v něm uloženy peřinky, panenka a složené bílé punčocháče. Dostala jsem taky dřevěnou stavebnici s obrázky, kde se obrací kostky a na nich byly klasické pohádky, jako třeba Dlouhý, Široký a Bystrozraký. To je moje poslední vzpomínka na tátu, kdy spolu stavíme stavebnici a skládáme pohádky. Zanedlouho tátu zatkli.“

S počátkem padesátých let vrcholila vlna zatýkání a politických procesů. Netrvalo dlouho a oběťmi vykonstruovaných pronásledování se stali i členové a funkcionáři KSČ. Hledal se nepřítel ve vlastních řadách. Josef Smrkovský byl zatčen koncem března 1951. Vyšetřovatelé jej podrobili krutému psychickému i fyzickému nátlaku. Přesto odolal a k smyšleným obviněním se nepřiznal. V srpnu 1954 odsoudil Josefa Smrkovského Nejvyšší soud na patnáct let.

Otcovo zatčení se samozřejmě citelně dotklo celé rodiny. Díky nezištné pomoci švagra se Katrin dařilo těžký úděl snášet snáze. „Strejda byl stejný ročník jako táta a byl to neskutečně laskavý člověk. Pocházel z Hranic na Moravě a vnímal, jak na tom jako holky jsme. Zachraňoval nás. Mluvil s námi. Teta, stejně jako máma, prožila koncentrák. Mámy na nás neměly čas a navíc byly koncentrákem poznamenané, kdežto strejda koncentrákem neprošel. Hrál v našem životě významnou roli,“ vzpomíná Kateřina Novotná. Jako ženu nepřítele a zrádce strany vyhnal tehdejší režim Katrin z Prahy. Společně se starší dcerou se přestěhovala do Doks a mladší dceru dočasně ponechala v Praze u tety, v blízkosti babičky a dědečka Hálových. „Byla to rána za ranou a pro mámu velmi těžká situace. Rozhodlo se proto, že Zdena, než trochu povyroste, zůstane v Praze a máma se za ní bude jezdit dívat,“ dodává Kateřina Novotná. Na rozdíl od mnoha jiných manželek uvězněných komunistických funkcionářů Katrin nikdy neuvěřila v manželovu vinu.   

Vyhnanství v Doksech

Na život v Doksech vzpomíná Kateřina Novotná jen v dobrém. Nevybavuje si, že by se kdokoliv z místních choval nepřátelsky, právě naopak. Tatínkovu náhlou nepřítomnost vysvětlovala Katrin své dceři pracovními povinnostmi v Praze. „Marně přemýšlím, proč jsem se jako maličká nezeptala víc. Ani mě snad neudivovalo, že za námi nepřijede. Ztratil se a vypadalo to tak, že se liší od ostatních otců. Dělá něco důležitého a nemůže s námi být. Přitom do Prahy jsme jezdili. Je to sedmdesát kilometrů a jako holčička jsem měla představu, že to není vůbec daleko. Nenapadlo mě ale vyzvídat dál. Máma by mi to asi neřekla a já to teď chápu. Aby vysvětlovala, že je ve vězení, když jsem věděla, že i ona byla za války vězení… Aby vysvětlovala, v jakém je vězení, kdo ho vězní,“ zamýšlí se nad matčinou svízelnou situací po sedmdesáti letech Kateřina Novotná. Zhruba po dvou letech se do Doks nastálo nastěhovala i mladší Zdena. Káťa v té době již chodila do školy, takže část starostí Katrin odpadla. Stálé zaměstnání získala v místní spořitelně, kde si jí spolupracovníci nesmírně vážili.

S jistým očekáváním vnímala Katrin Stalinovu a Gottwaldovu smrt v březnu 1953. V obou případech zanechala Káťu u spřátelené rodiny Duškových a vypravila se do Prahy. Potřebovala se poradit s rodinou a přáteli, protože zmíněné události mohly leccos změnit. Den otcova propuštění však nadešel až 18. října 1955.

Návrat z vězení    

Odpolední vycházku se školní družinou z druhé poloviny října 1955 Kateřina nikdy nezapomene. Družinářka tehdy zcela mimořádně zamířila se školáky za městskou mlékárnu. „Nikdy jsme tam nechodili a nebylo to tam hezké. Nebyla jsem ráda, že tam jdeme,“ hodnotí Kateřina Novotná zmíněnou procházku. Po chvíli k ní však přistoupila družinářka s nečekanou zprávou: „Kátěnko, dneska se Zdeničkou půjdete k babičce Duškové. Budete tam spát. Maminka jela do Prahy pro tatínka. Vrátil se.“

U paní Duškové, kterou obě děvčata oslovovala „babičko“, strávily Káťa se Zdenou následující noc. Cítily se tu ostatně jako doma. Paní Dušková byla korpulentní, velmi hodná žena. Pocházela z Dobrušky a pekla úžasné buchty. Druhý den ráno vedla Káťa Zdenu za ruku domů. Maminka otevřela dveře, a když obě holčičky vstoupily dovnitř, spatřily tátu sedět u okna s výhledem na Bezděz. „Pro Zdenu to byl cizí pán. Já jsem si ho pamatovala moc dobře. Teď tam seděl a byl strašně hubený,“ popisuje tátův návrat Kateřina a pokračuje ve vyprávění: „Strašně jsme se styděly a zůstaly jsme stát u dveří. Teprve, když nás oslovil jménem, jsme došly až k němu. A táta si nás posadil každou na jedno koleno, mě na pravé a Zdenu na levé. Musím se přiznat, že zvykat si najednou na jeho přítomnost nebylo lehké.“

Nezapomenutelný učitel Míla Zvěřina

Čerstvě propuštěný Josef Smrkovský si okamžitě začal hledat zaměstnání. Krátký čas pracoval jako technický vedoucí lesního závodu v Bělé pod Bezdězem a následně se stal předsedou Jednotného zemědělského družstva (JZD) v Pavlovicích. Jako většina JZD ani tamní družstvo příliš neprosperovalo. Kateřina Novotná si z dětství vybavuje vzpomínky na zaměstnance, kteří jejího otce zbožňovali, ale také jeho zmínky o lidech, kteří svůj odpor ke kolektivizaci venkova neskrývali. Na své pracoviště Josef Smrkovský zpravidla jezdíval na motorce a svému novému zaměstnání obětoval mnoho času a energie. Otce Kateřina Novotná charakterizuje jako velmi vlídného člověka, který doma nikdy nekřičel, ani nezvýšil hlas. Jen jedinkrát se od táty dočkala „výprasku“. Krátce po otcově návratu se šla s kamarádkou po škole klouzat na Čepelský rybník, zvaný Čepelák. Dlouho se nevracela ze školy a rodiče dostali strach. Když se později blížila k domovu, tatínek jí už šel naproti a rovnou jí řekl, že bude bita. Maminka ani nikdo jiný ji ale přece nikdy v životě nebil. „Byla jsem hrozně zvědavá, jak to bude vypadat. Musel mi trochu naplácat, ale bylo to symbolické. Víckrát se to neopakovalo a na Čepelák jsem se už nikdy klouzat nešla,“ dodává Kateřina Novotná.  

S vděkem a radostí vzpomíná na své učitele z druhého stupně základní školy: fyzikáře Němečka, češtináře Josefa Hrdinu, latiníka Josefa Holečka či ruštinářku Annu Belovou. Nejkrásnější chvíle však prožila s učitelem Bohumilem Zvěřinou, kterému všichni říkali Míla. Pro své svěřence založil turistický kroužek, díky němuž poznali celý kraj. Bohumil Zvěřina, jen o osm let starší než Káťa a její spolužáci, každý víkend pro své žáky připravil zajímavý výlet. V Doksech také Káťa začala navštěvovat gymnázium (tehdy střední všeobecně vzdělávací škola). V roce 1963 byl Josef Smrkovský rehabilitován a rodina se téhož roku těsně před vánočními svátky stěhovala do Prahy. První pololetí druhého ročníku už Kateřina dokončila v Praze.

Šťastná šedesátá léta

Bydleli v třípokojovém bytě v činžovní vile ve Slunné ulici ve Střešovicích. V sousedství žili samí stejně smýšlející lidí, se kterými mohli sdílet svoje pocity i názory, ať už to byla rodina pozdějšího fotografa Dušana Pálky, rodina Meisnerových, nebo čerstvý absolvent filozofie a historie Ivan Fišera. Přestěhování také znamenalo přestup na nové gymnázium. Byla to trochu výzva, protože se podle svých slov ocitla ve třídě plné inteligentních a podnikavých studentů. Mezi Kátiny spolužáky patřili mimo jiné Otomar Krejča ml., Jan Horálek, Oldřich Vízner, Jan Rosák, Tomáš Vrba či Josef Žemlička. Do Prahy přišla z venkovské školy s velmi kvalitními kantory, ale přesto musela být ve střehu, aby se v novém prostředí plném mladých osobností etablovala. Na novou třídu si ale velmi rychle zvykla a podařilo se jí téměř okamžitě „zapadnout“ do kolektivu. Na příjmení se jí nikdo neptal, spíš je zajímalo, proč se rodina přestěhovala do Prahy a co dělá otec. „Třída mě fantasticky přijala, brzy jsme se skamarádili a tak to zůstalo celý život,“ vzpomíná Kateřina Novotná. Zamýšlí-li se dnes nad šedesátými lety, hovoří o úžasné době: „Šedesátá léta se lišila a vymykala. Myslím si, že to bylo v tom, že dospěla poválečná generace. Bylo to šťastně načasované období, kdy došlo k určitému uvolnění. Dvacet let po válce dospěla generace, která se do všeho vrhala s opravdovým nasazením.“

Pražské jaro: naděje i obavy

Události jara 1968 učinily z Josefa Smrkovského jednu z nejviditelnějších a u veřejnosti nejpopulárnějších osobností tehdejšího politického života. Do úsilí o dosažení reformy socialismu se Smrkovský, jak bylo jeho zvykem, vrhl s plnou vervou. Opět se vracíval pozdě domů a popisoval rodině, k jakým změnám dochází. „Táta hodně všemu věřil a máma jeho nadšení korigovala. Říkala tátovi, že to není přirozené a špatně to dopadne. Odpovídal jí: ‚Katrinko, ty to vidíš zase černě. To ne, vůbec si nemysli, že by se něco takového mohlo stát.‘ Jak tohle mohl říct dvanáct let po Maďarsku? Na máminy rady nedal. Společnost si to přála. Věřila straně a věřila, že ta strana najednou všechno pochopila.“ Podle Kateřininých vzpomínek však Smrkovský odsuzoval činnost Klubu angažovaných nestraníků i zveřejnění manifestu Dva tisíce slov. „S tím měl táta problém a přál si, aby se takové aktivity daly zabrzdit, protože Rusy vydráždí,“ vysvětluje Kateřina Novotná tehdejší názor svého otce.

Srpnové dny strávené ve Francii

Léto 1968 trávila se svým přítelem Jaromírem Novotným ve Francii. Již v předchozím roce ve Francii o prázdninách pracovala jako hosteska v obchodním domě a nyní tu absolvovala školní praxi. Kolem 15. srpna s přítelem odjeli do Nice, kde měli v plánu strávit pár posledních dní u moře. Letenky do Prahy měli zakoupené s termínem odletu 24. srpna. Maminka Kátě posílala do Francie dopisy plné obav z možného příchodu sovětské armády.  

Ráno 21. srpna Káťu probudil živý sen. Viděla valící se vodu po svahu. Na jednom břehu stála sestra Zdena, zezadu se k ní blížil medvěd a ona se kvůli vodě nemohla dostat na druhou stranu. Ráno se s přítelem vypravili do starého města, a když později vyšli na hlavní třídu, uviděli novinové titulky ve stáncích. Potřebovali informace a vtom nadávajícího Jardu zaslechl jakýsi mladý muž. Ukázalo se, že je to syn českých emigrantů, který byl stejně vyděšený jako oni. Všichni tři odešli do univerzitního kampusu, kde mohli sledovat televizi, nicméně z Československa žádné zprávy nepřicházely. Strávili tam celé odpoledne. V noci narazili na redakci deníku L‘espoir. Uvědomili si, že noviny jsou jediným místem, kde by se mohli něco dozvědět. Vrátný je sice zpočátku odmítal pustit dál, ale po zjištění, že Káťa je dcerou Josefa Smrkovského, vytočil číslo nahoru do redakce. Iniciativy se chopil mladý redaktor, k němuž se vzápětí připojili i další novináři. Kateřina Novotná vzpomíná: „Chtěli interview, ale já jsem jim neměla co říct, byla jsem už dva měsíce ve Francii a na rozhovor s novináři jsem vůbec nebyla připravená. Nicméně díky článku, který hned ráno otiskli, nám do redakce obratem volal Ludvík Čermák s tím, že pan velvyslanec (byl to Vilém Pithart) nás žádá, abychom se okamžitě vrátili do Paříže a přihlásili se na ambasádě. Postarali se o nás a já jsem jim byla moc vděčná.“

O svém nuceném pobytu v Moskvě později otec Kátě vyprávěl: „Z Prahy odletěli na Ukrajinu, kde bydleli po dvou v nějakých dačách v lese. Táta byl ve dvojici s panem Černíkem, který pak vzpomínal, jak byl táta v ilegální činnosti zkušený. Když pro ně na Ukrajině přijeli, aby pokračovali dál, strčil si do kapsy kostku cukru na horší časy. K jednání v Moskvě táta řekl především to, že neměli žádné informace a podle slov prezidenta Svobody hrozilo v Praze obrovské krveprolití. Jednání prý byla obtížná. František Kriegel nebyl k jednáním připuštěn, toho opravdu nenáviděli. Na letišti táta odmítl nastoupit do letadla, dokud nepřivedou pana doktora Kriegela. Když jsem se vrátila z Francie, táta už byl doma. V tu chvíli to nikdo z mých vrstevníků nenazýval zradou. Pořád jsme o těch jednáních mluvili a já jsem neměla sílu tátovi říct, že za čtyři roky, ne-li dřív, se na to bude pohlížet jako na zradu. A měla jsem pravdu. To už byl táta těžce nemocný. Je to škoda, že zemřel. Zemřel s tím, že věřil něčemu, co za víru nestálo, že obětoval život něčemu, co přineslo spoustu utrpení, a udělal chybu. Náš táta byl ten poslední, kdo by podepsal dokument jen proto, že by se bál, že ho odvezou na Sibiř. Představa byla, že když všichni nepodepíší, tak v Praze opravdu začne krveprolití.“

Odchod do ústraní

S počátkem normalizace byl Josef Smrkovský postupně odstaven ze všech funkcí a vyloučen z KSČ. První měsíce po okupaci však stále ještě doufal, že není vše prohráno. Kateřina však byla jiného mínění: „Říkala jsem tátovi, že už by s nimi pokračovat neměl. Bylo vidět, že ho odsunují na druhou kolej a bylo zřejmé, že spoustu věcí neví.“ Přibližně v této době propukla u Josefa Smrkovského vážná choroba spojená s narůstajícími bolestmi kloubů. Domníval se, že se ozývají následky krutých výslechů z padesátých let. Netušil, že pravá příčina je mnohem vážnější. Od této doby až do konce svých dní totiž sváděl nerovný boj s onkologickým onemocněním.

Byt Smrkovských alespoň stále navštěvovali inspirativní lidé. Kateřina Novotná z mnoha jmen uvádí ekonoma a politika Bohumila Suchardu, novináře Jiřího Hochmana, Jiřího Dienstbiera a Karla Kyncla, jaderného fyzika Františka Janoucha, televizní hlasatelku Kamilu Moučkovou či lékaře a politika Františka Kriegela. Část přátel prožila následující roky v nekvalifikovaných profesích a umlčení, jiní emigrovali. Postupem času pobýval Josef Smrkovský stále více v nemocnici. Ke konci života dospěl k názoru, že existence jedné strany není v pořádku.   

Ostře sledovaný pohřeb

14. ledna 1974 Josef Smrkovský těžké nemoci ve věku nedožitých šedesáti tří let podlehl. Poslední rozloučení se uskutečnilo 18. ledna v motolském krematoriu. Rodina si směla vybrat mezi prvním pohřbem brzy ráno a posledním v pozdním odpoledni. Vybrali si podvečer. Smuteční hosté byli obklopeni spoustou příslušníků StB. Františku Kriegelovi normalizační režim neumožnil pronést smuteční řeč. Urnu s ostatky rodina uložila na Olšanech, ale po několika dnech obdržela Katrin zprávu, že se urna nalezla v rychlíku do Vídně. StB se snažila vykonstruovat obvinění, že kdosi z přátel Smrkovského chtěl urnu vyvézt na Západ: „Pravděpodobně jim urna jako symbol vadila, takže potom ji mámě vrátili a dlouho jsme ji měli doma v pokoji. Nakonec nám rodinná přítelkyně paní dr. Zelenková nabídla, že můžeme urnu uložit v jejím rodinném domku v Krči, kam stejně jezdíme a chodí tam i naši přátelé…“ Do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech směla rodina urnu uložit až po pádu komunistického režimu. Stalo se tak 10. dubna 1991.

Zadržený syn

V době normalizace měla Kateřina typické potíže nalézt zaměstnání. Pracovala v Technickém nakladatelství ve Spálené ulici, kde rozdělovala časopisy. Kolegyně nad ní držely ochrannou ruku, ale nekvalifikovaná a monotónní práce ji samozřejmě netěšila. Asi za dva roky potkala kamaráda, který jí dohodil místo v podniku Kancelářské stroje. Ředitel odboru Miroslav Holub na tomto pracovišti už dříve zaměstnal více tehdejšímu režimu nepohodlných osob: „Dělala jsem operátorku na velkých sálových počítačích. S vysokou školou jsem nasazovala pásky. Kamarádka Helena Vávrová s vysokou školou pletla košíky, můj manžel vykládal vagony.“ Kateřinina maminka posléze svůj nesouhlas s posrpnovým režimem vyjádřila podpisem Charty 77.  

V sedmdesátých letech se narodily děti, syn Ondřej a dcera Kateřina. Koncem osmdesátých let se aktivně účastnila protirežimních demonstrací. Krušné chvíle zažila, když na jedné demonstraci zadrželi sedmnáctiletého syna Ondřeje. Ihned obtelefonovala nemocnice, kde jí vždy sdělili, že tam žádné zraněné studenty nepřivezli. V Bartolomějské Kateřině a jejímu muži strážný spílal: „To jste ho pěkně vychovali, že chodí na takový demonstrace.“ Jiný policista jim alespoň poskytl konkrétní informaci: „Řekl nám, že asi tři sta lidí odvezli někam, kde je vyslechnou. V pondělí se Ondra vrátil a říkal, že to byly úžasné dva dny strávené s úžasnými lidmi. Vypadalo to ale, že neodmaturuje.“

Praha oblepená vzkazy a komentáři

Páteční večer 17. listopadu 1989 strávila Kateřina Novotná v pražském Realistickém divadle, kam šla s přítelkyní na Maryšu. Syn Ondřej odešel na Albertov. Už během představení přibíhali do divadla první studenti. „Byla jsem utopená v myšlenkách, co se děje venku, ne u kafe a Maryši,“ shrnuje Kateřina Novotná lapidárně své tehdejší pocity. V jedenáct hodin se vrátila domů a zastihla Ondru s otcem při vášnivé diskuzi. Následující dny, a spíše dva měsíce, nazývá duchovním vzedmutím: „Praha byla do výšky dvou metrů doslova oblepená vzkazy, komentáři, básničkami – zkrátka veškerými emocemi, které najednou vypluly na povrch. Bylo životní štěstí prožít takovou dobu. Samozřejmě, takové vzepětí nemůže trvat dlouho.“

Nové profesní možnosti

S nástupem nových poměrů Kateřina hledala nové zaměstnání. S manželem se rozvedla a po mnoha letech skoncovala s kouřením. Skutečný smysl nalezla v práci pro uprchlíky: „Říkala jsem si, že jsem nemohla mít větší štěstí. Překládala jsem a měla jsem na starost tlumočníky. Tehdy jsme měli na území České republiky čtyřiadvacet humanitárních středisek s bosenskými uprchlíky.“ Po více než dvou letech však na odboru pro uprchlíky přibývalo administrativy, práce se měnila na „papírování“ a Kateřina se rozhodla odejít, stejně jako asi dvacítka dalších. Nějaký čas působila na volné noze a potom dostala nabídku ze Vzdělávacího centra Židovského muzea, které vedl PhDr. Miloš Pojar. V devadesátých letech si konečně splnila svůj dávný sen a naplno se začala věnovat překladům z angličtiny, nejprve pro nakladatelství Vyšehrad a posléze i pro nakladatelství Argo. Na svém kontě má několik desítek titulů (např. Leonard Cohen. Život, hudba a vykoupení, Podivný případ se psem, Dějiny vrcholného středověku a mnohé další). Deset let se i přes počáteční úzkost a strach ze stupínku před tabulí věnovala pedagogické práci.

Pro filmová ztvárnění událostí roku 1968 příliš mnoho porozumění nemá. Výrazy, které scénáristé vložili Josefu Smrkovskému do úst v televizním filmu Musíme se dohodnout z cyklu České století, Kateřinu doslova šokovaly: „Náš táta v životě nemluvil vulgárně. Je chyba, když jen proto, abychom politika přiblížili lidem, trochu přitvrdíme v mluvě, aby to bylo dnešní generaci bližší.“  

Opora v přátelích a práci

Závěrem Kateřina dodává: „Vždycky jsem se opírala o své přátele. Hodně jsme diskutovali. Člověk nemá být se svými myšlenkami sám. Pokud je něco tíživého, co zahrnuje celou společnost, není to tak strašné, když má člověk přátele, kteří to vidí stejně. A potom práce. Člověk má dělat zajímavou práci, která ho těší, bez ohledu na to, co mu přináší hmotně. I když se to lehko řekne, člověk taky musí vydělávat. Každý by měl ale mít zázemí ve své práci.“