„Jak se to postupně k roku 1989 uvolňovalo, tak si mě jednou zavolal soudruh ředitel do kanceláře, ani mě neposadil a nabídl mi, že bych mohl dělat vedoucího likvidací. A že prý se doslechl, že chodím do kostela a že bych musel přestat. Nedělám ze sebe žádného hrdinu, ale řekl jsem mu, že nepřestanu, otočil jsem se a byli jsme vyřízení. Až asi půl roku před revolucí přeci jen ty tlaky ustávaly a přijel za mnou kolega z Pardubic, aby mi nabídl místo vedoucího obchodního oddělení. Ptal jsem se ho, zda nevadí, že chodím do kostela, a on na to, že teď už to nevadí.“
„Zrovna v té době se nacvičovala spartakiáda. U mého oblíbeného třídního učitele Jirky Doležela jsem měl průšvih, protože jsem zrovna chyběl na cvičení spartakiády. Taky mi to pochopitelně vyčetl. A já jsem mu ani nemohl říct, že to bylo proto, že jsem ministroval na Božím těle na Vraclavi v kostele. To se prostě neříkalo. Bylo to přesně o tom, že se jedny řeči vedly doma a jedny ve škole, v zaměstnání a ve společnosti. I v té hospodě musel být člověk opatrný.“
„K primici Jiřího Paďoura nemohlo dojít na Vraclavi, protože si to soudruzi nepřáli. Měl ji v Praze na Staroměstském náměstí v Týnském chrámu a já jsem byl se svou ženou přítomen. Bylo to samozřejmě velmi povznášející a dojemné. Dostal jsem za úkol, abych s jeho starším bratrem Vášou šel pozdravit ostatní lidi jménem nově svěceného kněze Jiřího s pozdravením pokoje. A jak jsme obcházeli kostel, tak najednou podávám ruku takovým pánům, kteří se nacházeli někde ve výklencích, a oni nevěděli, o co se jedná. Z toho dedukuji, že to byli agenti Státní bezpečnosti, kteří dostali za úkol na ten obřad dohlídnout.“
Žít ve víře bylo za normalizace těžší než v padesátých letech
Narodil se 23. května 1950 rodičům Františkovi a Marii Novákovým, kteří celý život strávili ve východočeské obci Vraclav jako zemědělci. Také Ladislav Novák zůstal obci a zejména místní farnosti věrný. Od dětství sledoval kromě likvidace soukromého zemědělství i postupné potírání lidové zbožnosti a místních náboženských tradic komunistickým režimem. Blízký mu byl zejména osud budoucího českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura a jeho rodiny. Po základní škole nemohl nastoupit na střední školu, ale musel na učiliště. V roce 1968 ho s kamarádem zcela náhodou vezl z prázdninové cesty z NDR vůz vojsk Varšavské smlouvy, která za dva dny už okupovala Československo. Víry se odmítl vzdát i během normalizace, přestože mu znemožňovala jakýkoliv kariérní postup. Jako inženýr ekonomie stagnoval více než deset let na pozici referenta. Ještě obtížnější bylo vlivem autocenzury vést k víře své dvě děti. Po sametové revoluci se musel vyrovnat s propouštěním a sesazováním nomenklaturních kolegů ve své nové, vedoucí pozici. Po vypuknutí války na Ukrajině zařídili s manželkou Věrou ubytování několika ukrajinským rodinám. V roce 2023 rodinám nadále pomáhali a žili na Vraclavi.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!