Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Novák (* 1950)

• narodil se 23. května 1950

• jako chlapec zažil původní slavnosti Božího těla

• celé dětství ministroval ve vraclavském kostele

• viděl důsledky kolektivizace v rozkulačených rodinách

• místo na střední školu musel nastoupit na učiliště

• v srpnu 1968 ho z prázdninové cesty vezl vůz okupační armády

• kvůli víře nemohl po vysoké škole vykonávat svou kvalifikaci

• po roce 1989 měl na starosti restrukturalizaci v České pojišťovně ve východních Čechách

• v roce 2023 žili se ženou Věrou na Vraclavi a pomáhali ukrajinským rodinám

Neskrývaná katolická víra a život ve farnosti provedly Ladislava Nováka celým dětstvím v padesátých letech. Praktikované víry se nevzdal ani v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, přestože mu za vlády KSČ znemožňovala jakýkoliv kariérní postup. Jako vystudovaný inženýr ekonomie stagnoval více než deset let na pozici referenta. Vést k víře děti ale bylo vlivem autocenzury během normalizace mnohem obtížnější než v padesátých letech. „Nešlo o přímý tlak. Ale existovalo  jakési obecné povědomí, že děti mojí ženy, kantorky, která má děti vzdělávat v duchu socialismu, nebudou přece chodit do kostela.“

Ve východočeské Vraclavi a okolí viděl jako dítě osudy rozkulačených rodin i dopady, které kolektivizace zemědělství přinesla. A byl svědkem absurdních situací, kdy předseda komunistické strany soudruh Pitra vyjádřil ve své poslední vůli přání, aby měl katolický pohřeb z kostela. „Když jsem tam šel, potkal jsem u zvonice jeho spolustraníky, kteří si říkali, co jim to jen udělal, že teď musí za svým soudruhem na poslední rozloučení aspoň ke kostelu. Do kostela ale raději nevlezli. Asi by se něčím nakazili...“ vzpomíná dnes už s úsměvem Ladislav Novák.

Důstojník Rudé armády obsadil přepychovou světnici

Narodil se 23. května 1950 jako mladší syn rodičům Františkovi a Marii Novákovým, kteří celý život strávili ve východočeské obci Vraclav jako zemědělci. I Ladislav Novák zůstal obci a zejména místní farnosti věrný. Kromě likvidace soukromého zemědělství pociťoval i postupné potírání lidové zbožnosti a místních náboženských tradic. „V roce 1956 nás bylo čtrnáct ministrantů a málem jsme se prali, kdo co bude při bohoslužbě dělat. O dva roky později jsme zbyli jenom dva.“

V době těch nejtěžších politických procesů a během kolektivizace zemědělství byl Ladislav Novák sice malý chlapec, ale už tehdy situaci dobře vnímal. Zejména prostřednictvím své tety, která opatrně komentovala politické dění a také podporovala sousedy, kteří přišli o veškerý majetek. „Živě si pamatuju, jak teta stála přilepená na rádio a poslouchala zahraniční rozhlas v roce 1956, kdy probíhala v Maďarsku protikomunistická revoluce.“

Dozvěděl se také, jak se sovětská osvobozenecká armáda chovala bezohledně na konci války. „Důstojník nám obsadil přepychovou světnici, a když nemohl sundat boty, rozřezal si je nožem. Zabili si naše dobytče, které se vařilo. Už tehdy prý byl vidět obrovský rozdíl mezi důstojníkem a řadovým vojákem. Ten pro ně neměl žádnou cenu.“

Zemědělské družstvo na Vraclavi vzniklo v roce 1950 a začátek nemělo příliš úspěšný. „Byly na tom dobře vesnice, kde se do vedení JZD dostali zkušení a dobří sedláci. Na Vraclavi bohužel byly v čele družstva dělnické kádry a podle toho také hospodaření vypadalo. Klika byla, že je v našem kraji dobrá půda, která rodí skoro sama.“ Velké sedláky na Vraclavi komunisté tvrdě potrestali. Ještě horší situace byla ve spádové obci Sedlec, kde muselo několik rodin zcela opustit kraj a majetek propadl státu.

Darovali majetek státu. Přesto je komunisté potrestali

Rodině Paďourových, kteří byli největšími sedláky, nepomohl ani fakt, že dobrovolně darovala už v roce 1947 svůj statek státu. „Pana doktora Paďoura díky tomu sice nemohli zavřít jako jiné, ale stejně ho poslali do chemičky do Semtína, kde brzy utrpěl vážný úraz,“ vzpomíná pamětník na své sousedy z dětství. K Paďourovým měl blízko i proto, že znal jejich tři syny, Václava, Jendu a Jiřího.  

„Nejstarší Váša musel také nastoupit do Semtína, kam každý den dojížděl třicet kilometrů na kole, už ve čtrnácti letech. Prostřední Jenda se mohl alespoň vyučit ve vysokomýtské Karose a nejmladšího Jiřího raději poslali k tetičce do Prahy, aby zmizel z očí. Všichni měli špatné posudky od místních soudruhů,“ vypočítává osudy synů Paďourových pamětník.

Nejmladší Jiří Paďour se nakonec po několika vyhazovech z různých škol dostal na Divadelní akademii múzických umění, kde v roce 1962 dokončil obor herectví. Několik let hrál v Divadle Na zábradlí nebo v Divadle za branou. Pak se ale rozhodl pro vstup do kněžského semináře v Litoměřicích. V roce 1975 byl vysvěcen na kněze.

Na primici dohlíželi agenti

Na kněžské svěcení do Prahy do kostela Panny Marie před Týnem přijel i Ladislav Novák se svojí manželkou Věrou. „S jeho starším bratrem Vášou jsme dostali pověření jít jménem nově svěceného kněze Jiřího pozdravit ostatní věřící s pozdravením pokoje. A jak jsme obcházeli kostel, tak najednou podávám ruku takovým pánům, kteří se nacházeli někde ve výklencích, a oni nevěděli, o co se jedná. Z toho dedukuji, že to byli agenti Státní bezpečnosti, kteří dostali za úkol na ten obřad dohlídnout.“

Že budoucího českobudějovického biskupa Jiřího Paďoura komunistický režim sleduje, bylo zjevné už za pár let, kdy nastoupil do Mariánských Lázní. Jako výborný kazatel měl velké množství příznivců a posluchačů a soudruzi mu brzy sebrali státní souhlas. Krátce působil na sekretariátu arcibiskupa Františka Tomáška, odkud musel na zásah komunistické moci také odejít. Nakonec myl v Praze okna. Ke konci osmdesátých let mu komunisté souhlas vrátili.

Jeho rodiče by se na Vraclavi tou dobou bez pomoci sousedů jen těžko uživili. Tajně je podporovala právě pamětníkova teta Anna Nováková. Do celého přízemí jejich domu komunisté umístili Veřejnou bezpečnost, a rodina tak byla pod dohledem. Jiří Paďour se na Vraclav mohl bezpečně vrátit až po sametové revoluci. „I nám se teta hodně obětovala. Když za ní soudruzi přišli, že musí jít dělat účetní do místního JZD a pak pustí mého bráchu Františka na školu, tak šla.“   

Deset let nesměli vstoupit na Vraclav

Rozkulačení se na Vraclavi dočkaly i rodiny Rozlivkových a Jirouškových. „Na pana Rozlivku si vymysleli, že si z pole vozí moc velké skrojky cukrové řepy, kterou ani nekrájel. Jirouškovi si zase údajně zabili svoje prase. Oba pak dostali v procesu rok vězení, ztrátu majetku a deset let úplný zákaz vstupu na Vraclav. Rozlivkovi měli čtyři děti a jejich otec je deset let nesměl oficiálně vidět doma. Zůstal pracovat v Hradci Králové v ČKD a rodina jezdila o víkendu za ním.“

Ladislav Novák to i s odstupem desítek let hodnotí jako ztrátu na duchovním potenciálu vesnice, ve které byla rozbita tradiční struktura a tradice. „V sousedních obcích Sedlec nebo Stradouň to bylo ještě horší a dodnes se tam z křivd vzpamatovávají.“

Nejvyšší trest v okolí dostal Josef Nevyjel ze Sedlece. V roce 1952 se sice pod tlakem přihlásil do JZD, kde ale jeho členství záměrně nepřijali, a pozemky vyvlastnil stát. Na jaře 1953 vjel na vlastní pozemek, na což komunisté čekali, a na místě ho zatkli. Z pole odvezli Josefa Nevyjela na národní výbor, kde ho do noci vyslýchala Státní bezpečnost a skončil před lidovým soudem. Tam dostal osm let vězení. Součástí rozsudku byly také ztráta občanských práv na patnáct let, propadnutí celého majetku, zákaz soukromého hospodaření navždy a zákaz pobytu v kraji. Z iniciativy jeho manželky mu soud následně trest snížil na šest let. Celý si jej odpracoval v jáchymovských a příbramských uranových dolech.

Ze čtrnácti ministrantů zbyli v kostele dva

Školní docházku má Ladislav Novák spojenou hlavně s řídícím učitelem Kutanem. Už jako dítě velmi dobře vnímal, že je jeho oblíbený učitel ve společensky složitém postavení. „Na jedné straně to byl kamarád a spolužák pátera Josefa Kulhavého, který byl ještě v letech 1968 až 1969 na Vraclavi farářem, sám Kutan byl věřící, ale musel samozřejmě vycházet i s komunisty. Do kostela chodil jen občas tajně na kůr. Celou dobu byl ve dvojím ohni.“

To dokládá i fakt, že řídící učitel každých čtrnáct dní nacvičoval s dětmi nejrůznější tematická pásma s budovatelskou tematikou. „Já jsem to nesnášel. Čtrnáct dní jsme se učili a čtrnáct dní se nacvičovalo nějaké pásmo. K Velké říjnové socialistické revoluci, ke splnění plánu místní cihelny, ke splnění plánu družstva, na Mezinárodní den žen a tak stále dokola.“ Zároveň řídící učitel Kutan často omlouval bratry Novákovy z vyučování a zastával se jich, když například připravovali Boží tělo nebo se účastnili pohřbů coby ministranti.

Lidovou pobožnost Slavnost Těla a Krve Páně neboli Boží tělo povolovali soudruzi jen do poloviny padesátých let. Poté se velkolepá událost, do níž se zapojovala celá Vraclav, konala jen v komorním provedení před kostelem. Ještě jednou se velký průvod odehrál v období Pražského jara, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 podobné obřady komunisté už zcela omezili. Zajímavostí je, že lidová tradice „vodění Jidáše“ s církevní tematikou soudruhům nevadila a nikdy ji nezakázali.

Ladislav Novák vzpomíná, že ještě v roce 1956 chodilo do vraclavského kostela ministrovat čtrnáct chlapců. „Byla to mezi kluky prestižní záležitost. Vždycky byl boj, kdo co bude u oltáře dělat, u jakých úkonů bude sloužit, jaké kdo bude mít oblečení. A pak, po dvou letech, jsme zůstali už jen dva nejmladší. Nikdo nikomu nic nezakázal, ale taková byla společenská atmosféra.“ Na druhém stupni ve Vysokém Mýtě, kde bylo pět set žáků, chodily na náboženství z celé školy čtyři děti.

V NDR je svezli budoucí okupanti

V roce 1965 nastoupil Ladislav Novák na učiliště do Letohradu na obor autoelektrikář, byť jeho studijní výsledky úroveň učiliště převyšovaly. Na rodiče ale komunistická strana tlačila, že se alespoň jeden ze synů musí vyučit, aby mohl nastoupit do místního JZD. Internát měla škola zřízený ve znárodněném letohradském zámku a chlapci museli zámek také z velké části udržovat.

Nakonec se pamětník po učilišti přihlásil na střední elektrotechnickou školu. Mezitím se s kamarádem vydali o prázdninách stopem do NDR. Po cestě zpátky domů začali vídat čím dál větší množství tanků a vojenských vozů. Jeden z nich jim zastavil. Až doma se dozvěděli, že šlo o techniku spojeneckých vojsk, která už za dva dny okupovala Československo na příštích dvacet let.

V roce 1973 se oženil s manželkou Věrou a současně studoval finančnictví na Vysoké škole ekonomické v Praze. „Ekonomie se tehdy učila výhradně podle ruského vzoru. A velký důraz komunisté kladli na přednášky z dějiny dělnického hnutí. Já jsem naštěstí od dětství hodně četl i noviny, takže jsem měl bolševickou hantýrku už dobře nastudovanou.“

Měl zastávat pozici referenta až do důchodu

Problémy s nástupem na vysokou školu Ladislav Novák neměl, ale až po sametové revoluci zjistil, že se mu z obce snažili znemožnit nástup do zaměstnání. „Nastoupil jsem do České pojišťovny a až mnohem později jsem v osobním spise našel dopis od tajemníka místního národního výboru Scháněla, že se neúčastním dění v obci, ignoruji brigády a beru do kostela svou nezletilou dceru. Navíc to nebyla pravda. Na obci nesnesli v naší rodině už druhého vysokoškoláka.“

V pojišťovně pamětník pracoval jako referent. „Jednou si mě zavolal soudruh ředitel do kanceláře, ani mě neposadil a nabídl mi, že bych mohl dělat vedoucího likvidací. A že prý se doslechl, že chodím do kostela a že bych s tím musel přestat. Nedělám ze sebe žádného hrdinu, ale řekl jsem mu, že nepřestanu, otočil jsem se a byli jsme vyřízení. Až asi půl roku před revolucí v roce 1989 přece jen tlaky ustávaly a přijel za mnou kolega z Pardubic, aby mi nabídl místo vedoucího obchodního oddělení. Ptal jsem se ho, zda nevadí, že chodím do kostela, a on odpověděl, že teď už to nevadí.“

Deset let strávených na referentské pozici Ladislavu Novákovi vlastně nevadilo. „Měl jsem tam svatý klid. Obávali jsme se tenkrát, že socialismus tu bude navždy. Hlavně kvůli obrovskému zklamání v roce 1968. Nechtěl jsem režimu poklonkovat, a tak mi to vyhovovalo.“

O to raději byl, když přišel rok 1989. Po sametové revoluci dostal na starost změnu organizační struktury v České pojišťovně ve východních Čechách z nově získané pozice náměstka krajské pobočky. „Lidsky to bylo velmi náročné, ale důsledně jsme vyměnili všechny nomenklaturní komunisty, kteří byli dosazení jako ředitelé poboček. Ukázalo se to jako velmi prospěšné,“ vzpomíná Ladislav Novák na devadesátá léta.

Nastupující generaci vnímá jako inteligentní, vyspělou a především oceňuje, že si už umí ověřovat informace. V roce 2022 se s manželkou Věrou významně zasloužili o ubytování několika ukrajinských rodin na Vraclavi a pomáhají jim i nadále. „Kdyby se Ukrajinci zachovali tak zbaběle jako my v roce 1968, tak máme nyní mnohem větší starosti, než je inflace a podobně,“ uzavírá své vyprávění Ladislav Novák.