Eva Nosková

* 1936  †︎ 2015

  • „Hodně času jsme museli strávit v podzemí a dokonce moje maminka z toho měla zmrzačenou jednu ruku, protože jak jsme tam byli nahromadění všichni v tom podzemí, v těch krytech, tak se museli lidi střídat, aby chodili někam sehnat nějaký jídlo. A maminka shodou okolnosti přišla do takový situace, že šrapnel jí zmrzačil tři prsty.“

  • „Komunisti ho nakonec degradovali na vojína a měl vlastně celej život problém s tím, že byl v západní armádě, že byl Žid a že byl fabrikant. To mě provázelo po celej život taky, ale táta potom žádal o vystěhovaleckej pas, několikrát. [Do Palestiny?] Ne, on chtěl do Austrálie nebo někam tam, on snad ani do Palestiny nežádal. Jemu to bylo jedno, prostě hlavně aby se odsud dostal pryč. No a bylo mu to vždycky zamítnuto, že coby jednoho z mála textilních odborníků, který tady zůstali, nemůže republika jaksi postrádat. No a tatínkova teda textilní záležitost byla, že na pile tloukl bedny. Pak dělal někde v nějakým skladišti tady v Borovničce. Tam bylo skladiště vyřazenejch textilních strojů a náhradních dílů. A pak, já nevim kolik let, ale hodně dlouho tady naproti v Tibě mazal stavy. Tak to teda byla využitá jeho odbornost.“

  • „Jednou za měsíc brali gáži, tak tři dni byli ožralí, tři dni nakoupili hory masa a salámu a zbytek měsíce chodily děti se suchým chlebem do školy. Prostě společnost příšerná. Denně se odvšivovalo ráno. Ráno se přišlo do školy, každej měl svůj všiváček, svůj papír a teď to jelo. Pak si museli umejt obličej a krk, protože byli špinavý jako čuňata. Ruce taky a na nohy jsem se jim radši nedívala. To byl denní rituál, takže se začínalo učit až od devíti hodin.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dvůr Králové, 02.03.2013

    (audio)
    délka: 01:37:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Válku jsme přežili díky emigraci do Anglie

dětství před válkou
dětství před válkou
zdroj: osobní archiv Evy Noskové

Eva Nosková, rozená Weissová, se narodila 20. srpna 1936 do rodiny židovských obchodníků. Její děd a otec ve Dvoře Králové vybudovali světoznámou textilní fabriku, na jejímž pozemku se nacházely i desítky vil. V této době se regionu říkalo „český Manchester“ a byl proslulý právě textilní výrobou. S nástupem války se Evin otec rozhodl s rodinou emigrovat do Velké Británie. Nejprve žili v Londýně, ale kvůli bezpečnosti se po nějakém čase přestěhovali do malého městečka Pateley Bridge v severním Yorkshiru. Otec po celou dobu války působil u tankového praporu čs. samostatné obrněné brigády. Když válka skončila, rodina se vrátila zpět do Československa. Jako Židé a fabrikanti ale neměli v novém režimu lehký život. Veškerý majetek jim byl zabrán, rodiče nemohli pokračovat ve svých zaměstnáních a museli nastoupit na dělnické pozice. Evě se i přes její problematický kádrový profil podařilo vystudovat pedagogickou školu a poté dostala umístěnku do pohraničí. V nelehkých podmínkách se Eva nakonec adaptovala a na Karlovarsku si také našla manžela. Po několika letech jí ale komunisté odmítli uznat maturitní vysvědčení a nemohla tak dále učit. V této době Evě zemřela maminka a ona se tak vrátila do Dvora Králové, kde pomáhala otci pečovat o mladší sestru. Ve Dvoře pracovala nejprve v místní škole, ale pak musela nastoupit do slévárny. Koncem sedmdesátých let začala pracovat na benzínové pumpě. Tato práce Evě vyhovovala, protože ji konečně přestali komunisté obtěžovat. Po revoluci začala v královédvorském gymnáziu vyučovat angličtinu. Díky studijním výletům se znovu podívala do Anglie a navštívila dům, ve kterém žili. Když se měnil režim, tak také zažádala o navrácení rodinného majetku, ale bezúspěšně. Z továrny jejího otce se mezitím stala světově známá JUTA, a.s. V době natáčení rozhovoru (2013) se zasazovala o zřízení památníku na místě komunisty zrušeného židovského hřbitova. Eva Nosková zemřela 10. března roku 2015.