Halina Niedobová

„Táta šel tehdy přes les z noční směny a nedaleko domu potkal známého policajta, Němec sice, ale ještě s nějakým srdcem, a ten mu řekl, ať se vrátí, protože tam dál je kulka do hlavy. Tehdy tam zastřelili minimálně jednoho ze Stoszkových a podpálili jejich dům. Viděli jsme, jak tam hoří. Táta nebyl doma z práce. A potom jsme už viděli, jak gestapáci pěkně šli, ve dvojicích mašírovali po dobře vykonané práci. V uvozovkách. Táta pořád nebyl. Strašně jsme se báli, co se stalo. Potom přišel. Kdyby ho ten policajt neupozornil a šel by dál, tak by taky nebyl. Pamatuji si přesně, s jakou pýchou šli kolem našich oken.“

„Bylo to pár dnů před Vánoci. Byl už večer. S námi u babičky bydlela i teta se třemi dětmi. Jejich tatínek, manžel tety, šel do koncentračního tábora ve stejný den jako táta. Byl to taky učitel. Hodně jich tehdy šlo. Seděli jsme v kuchyni a najednou moje máma zbledla: ‚Vždyť tak pískal vždycky táta!‘ Vyšla ven a dlouho se nevracela. Potom přišla, řekla, že fakt přišel táta, ale že za námi hned nemůže přijít, protože se musí nejdřív vykoupat. Koupelna v domě nebyla, ale v hospodářské budově jsme měli prádelnu, kde mu ohřála vodu. Když se svlékl, museli hned všechno oblečení spálit, protože bylo samé vši. A teprve potom přišel do pokoje. Tu radost nebudu popisovat. Byla strašná. My jsme se těšili, on se těšil. A pěkně vypadal. To je důležité. Pěkný byl ale jen tři dny, potom to všechno spadlo. Oni jim něco vstříkli, aby opuchli a nestrašili lidi, že jdou z koncentráku tak hubení. Potom byl jenom kost a kůže.“

„Ve čtyřicátém roce jsme se museli dostavit celá rodina na nějaký úřad. Nevím, jak se jmenoval, byla jsem ještě moc malá. Vím, že se dívali, jaké máme oči, jaké máme vlasy a jestli se můžeme hodit ke germánské rase. Stáli jsme v takové síni, bylo tam hodně lidí. Pak jsme došli k okýnku, kde se dívali na tátu, něco se ho ptali a potom říkali, že je všechno dobré, že by mohl být v té nordické rase. Možná to nebylo vysloveno přesně tak, ale řekli mu, že by mohl mít volkslistu, a ptali se ho, jestli to chce. A přesně si pamatuji, co jim odpověděl. Řekl to v nářečí. ‚Polákem jsem se narodil a Polákem zůstanu.‘ Nevěděla jsem vůbec, o čem to je, jenom jsem si to zapamatovala.“