Otto Neumann

„Samozřejmě nejhorší byla ta noc tam. Asi na tu noc nikdy nezapomenu. Byl jsem zakrvácenej, všecko... Já jenom vám řeknu, když pak jsem byl už odsouzenej, tak poslali mé oblečení, protože už jsem dostal ten trestaneckej oblek, tak poslali ty moje věci domů. A když matka dostala ty věci, to bylo všecko zakrvácený, tak to byla hrůza, že jo. Oni totiž vůbec nevěděli, co se se mnou stalo. První zpráva, kterou dostali, byla, že jsem byl zastřelenej při pokusu o přechod hranic. Pak ale bylo oznámení, že jsem byl zatčen a že jsem ve vězení. Tak jenom z toho si můžete udělat obraz, co se ten večír dělo, když asi čtyři nebo pět těch policajtů chtělo vědět, co jsem tam chtěl, a já nevim...“

„Tam nás každou chvilku přemisťovali. Byl jsem skoro rok na společné cele s Husákem, pozdějším prezidentem. Ten byl tenkrát tvrdej komunista. Jako na člověka na něj nemůžu říci nic špatnýho. Neměl se taky líp než my. Vím, že po těch maďarských událostech napsal nějakej velkej elaborát, když se dostal Kádár k moci a v Polsku myslim Gomulka, takže on naspal velkej elaborát, kde vypisoval svoje zásluhy při povstání na Slovensku, o vybudování komunismu tady atd. Vím, že jsme přišli domů a byl zrovna filcung. To byly takový ty pravidelný prohlídky, kde hledali, jestli nemáme nějaký ilegální věci, tak mu to rozházeli po cele. Tak jedině tak jsme viděli na zemi, tak jsme se do toho dívali a viděli, že tam psal na ústřední výbor, kde vypisoval svoje zásluhy. No a skutečně byl asi rok nato přemístěn na Pankrác a krátce nato byl pak propuštěn.“ - Tazatel: „A s váma komunikoval normálně, nebo se nějak štítil těch ostatních politických vězňů?“ - „Měli jsme s ním rozhovory i o duchovních věcech, ale on si stál za svým.“

„Na Slavkově jsem se poprvé setkal se svědky. Ale ne osobním kontaktem. Jenom jsem se dozvěděl... Oni přivedli ze šachty jednoho z nich, protože v té době odmítali fárat a odmítali dolovat na šachtách ten uran. Tak ho přivedli, okamžitě samozřejmě do korekce. Tenkrát jsem si říkal, co to musí být za člověka, který byl schopen tomu vzdorovat a odmítl. To mě jako fascinovalo, tenhleten postoj. Tak jsem si říkal, kdyby všichni takhle jednali, co by s námi mohli udělat? Jednotlivce můžou zlikvidovat jedna dvě. Ale pak když jsem se dostal na Rovnost z toho Slavkova, tak jich tam bylo několik. Tam byl ten známej velitel Paleček, my jsme mu řikali. Když jsme tam přišli, to bylo na podzim, před zimou, nahoře už byla zima. A viděli jsme – před velitelstvím stále chodil jeden mukl sem a tam, tak jsme se ptali, proč tam je. Oni jim tenkrát neříkali svědkové, ale baptisté. Baptisté že odmítají dolovat uran, a náčelník říkal: »Tak dlouho budou venku stát, dokud nepadnou.« Druhej den pak jsme viděli, když jsme šli z šachty, byla tam strážnice, která oddělovala šachtu od tábora. Tak jsme viděli – v noci ho hodinu nechali třeba spát a hned ho zase probudil, téměř v každém počasí. Jídlo téměř žádný. No ty zkusili, to bylo příšerný.“

„No a tak se mě ptal, co mám s sebou, tak jsem řek – tady mám jenom chlebník a to... Tak mně řikal: »Tak si vystupte.« Tak jsem vystoupil, tam stál voják se samopalem, tam byla taková ta strážní budka. Přivedl mě dovnitř a teď: »Sundejte ten chlebník.« No a tam jsem měl mapy a takový ty věci. Tak to prohlížel a najednou řekl: »Ruce vzhůru!« Tak jsem viděl, že je zle. Vlevo stál ten voják se samopalem a vpravo stál policajt. Tak nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal – buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy a chtěl jsem vytáhnout pistoli. Ta pistole mi zůstala, ta muška zůstala mně v kapse viset. Teď viděl ten pohyb, přiskočil ke mně, srazil mě k zemi ten voják se samopalem. A tím začala ta moje peripetie.“