Bohuslav Neumann

„Ten den přijeli do Kolína herci. Radek Brzobohatý osobně. A já jsem šel z práce, tam jak je Kolínské divadlo, před ním široký chodník, silnice a na druhé straně taky chodník. A teď chodili lidé z práce a bylo zajímavé je pozorovat. Nikdo nevěděl, že tam přijedou. Šli jsme z práce a oni tu dobu vystihli. Bylo nějak ke třetí hodině a oni tam stáli a začali číst to prohlášení. A zvali na setkání v divadle – kdo má zájem tam přijít. Ti lidé, kteří [je] viděli a už věděli, co se děje, že je nějaký problém a že by z toho oni mohli mít problém, šli všichni po druhém chodníku. Někteří se otáčeli, aby jako dělali, že to nechtějí ani slyšet. Pár nás tam zůstalo proti nim stát. A večer bylo ale divadlo plné.“

„Šli jsme z tréninku. Už jsme byli jenom čtyři, byl večer. A přecházeli jsme přes, myslím, Smetanovo náměstí. Bylo tam pusto – tam vždycky bylo [moc] lidí – bylo tam úplně prázdno. Přecházíme náměstí a najednou se ze všech stran sjela auta a začala na nás svítit. Vyběhli policisté a začali: ‚Co tady děláte? Včera jste tady byli!‘ A my jsme se teprve dozvěděli, že den předtím tam byla obrovská demonstrace a napadli tam ten jejich sovětský stánek.“ – „V šedesátém devátém?“ – „V šedesátém devátém. Vyházeli tam ty sajdkáry, podpálili a vytáhli je podpálený na strom. My jsme to nevěděli. Protože jsme přijeli [ze soustředění s volejbalem] a šli jsme rovnou na trénink. Pak jsme šli z toho tréninku a teď tam na nás vlítli. A my jsme se divili, co to má jako být. Teď nám začali stříkat pepřák do očí. Tak jsme jim sprostě nadávali. Oni na nás řvali a mlátili nás. Sebrali nás, nacpali nás do auta a odvezli nás na policejní stanici. Přišel takový borec a měl takhle velkou fotografii. Nafocený ten dav, co tam byl srocený. Takhle velké hlavy tam na té obrovské společné fotce byly. A přišel a říká: ‚To jste vy. Támhleto je Šumný. A tohle je tamten.‘ A já říkám: ‚Vy jste se zbláznili? Já jsem tady vůbec nebyl!‘ ‚To nás vůbec nezajímá. Byl jste tady a jste to vy. Můžete jít.‘ Poslal mě do druhé místnosti. Za chvilku tam za mnou přišel druhý a třetí [spoluhráč] a seděli jsme tam do pozdního rána. Naštěstí jeden z těch kluků, co se mnou hráli, měl za tátu právníka. A byl to podnikový právník chemičky Ústí. Tak se začal shánět, kde jeho syn je. A zjistil tohle, tak nás odtamtud dostal.“

„Jediné, co jsme udělali, bylo, že jsme šli na to přehlídkové stanoviště. Oni byli všude vyrovnaní mezi baráky a vůbec z těch [tanků] nevylézali. Na té pláni, kde bylo fotbalové hřiště a hlavní shromaždiště, bylo odhadem možná dvě stě tanků. My jsme tam šli s holýma rukama. Bylo nás asi patnáct set. Byli jsme strašně naštvaní, protože byly zprávy, že se v Praze střílí. Já tam měl ségru, každý tam měl holku a tak. No a první, co jsme museli udělat bylo, že ve skřínce jsme měli papírový pytel… Já jsem to doma ohlásil. Ale byla pravda, že kdybyste padl v boji, tak do toho dají vaše osobní věci a pošlou je domů. Takže nějakého blbce tohle napadlo, tak jsme to museli dát do těch pytlů. A teď já jsem se bál, že to pošlou domů. A naši to věděli. Všude se střílelo. No a tak jsme šli proti těm tankům. Oni to nastartovali, nevylezla ani noha a teď na nás začali najíždět. Tak jsme chvíli stáli, pak jsme to zabalili a šli jsme do háje. Kladl se tam ještě takový odpor, že třeba šéf té posádky, což byl docela správný chlap, řekl, ať zavřou vodu, ať jim nepouští vodu. Se zavřela voda, oni ho pak odhalili, postavili ke zdi a ať to otevře. On [řekl], že to neotevře. Nějaký kluk přiběhl a otevřel to, jinak by ho zastřelili. Takové věci jsem viděl na vlastní oči. Za chvilku začali vylézat. Teď jsem na ně koukal a oni [byli] vyvalení jak jetel, polovička z nich šikmé oči. Nevěděli vůbec, kde jsou. Řekli jim, že je tady povstání a nikdo na ně nestřílel, tak byli zmatení jak včely.“

„Když vám je pět, osm, deset, tak vám to je úplně jedno. Doma jsme zpívali české písničky, táta s námi kreslil, hrál s námi fotbal, což bylo bezvadný. Věnoval se nám jako správný táta a [politiku] do toho v tom věku netahal. Když jsme byli starší, tak samozřejmě na komunisty nadával. Já jsem to poslouchal denně. ‚Co to tam zas blábolí!‘ Televize se vypínala a rádio taky. Jakmile tam byly zprávy, tak to táta vypnul, jako to dělám já dneska. Na zprávy se nekoukám, takže nejsem mnohdy ani v obraze, protože mi stačí, co [se dozvím] z doslechu. Potom v té šesté třídě jsem už s [režimem] byl obeznámený, tak jsem to řekl jen svým nejlepším kamarádům. Někteří to věděli, takže jsme na tom byli stejně – byli jsme poučeni zhruba ve stejném věku. Někteří to nevěděli. Byly tam děti, co měly za rodiče stranické aparátníky, tak ty to poslouchat nechtěly. Když jsem pak šel na střední školu, tak už jsme všichni o sobě věděli kdo, co a kde je. Někdo si dával pozor, někdo pak už nemusel, protože se poznalo, že [třeba] ten kluk, jehož táta je okresní tajemník, je úplně normální a tátu má za blbce, jak tomu může věřit. Nebo pak pochopil, že to je kvůli prachům, že z toho nechce odstoupit, že je to dobrý džob. To už bylo jasné na té střední škole.“