Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Němec (* 1965)

• narodil se 30. srpna 1965 ve Vsetíně

• před rokem 1989 pracoval jako strojvedoucí vlaku

• v roce 1991 nastoupil k policii

• od roku 1993 byl členem Útvaru rychlého nasazení (URNA)

• v roce 2004 odjel s URNA na zahraniční misi do Iráku

• od roku 2005 byl členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG)

• v roce 2005 absolvoval se SOG vojenskou misi v Kosově

• v letech 2007 a 2008 velel bojové skupině během mise SOG v Afghánistánu

• v roce 2009 odešel do civilu

• v roce 2010 založil firmu Tortac TC pro výcvik ozbrojených složek i civilistů

• v roce 2015 odjel do Sýrie cvičit kurdské bojovníky

• v současnosti se věnuje své firmě a rodině

„Proti terorismu se musí bojovat tam, kde vzniká,“ říká Lumír Němec, „protože pokud ho necháme přerůst, budeme s ním muset bojovat u nás.“ Jako příslušník speciálního policejního komanda (URNA) vyjel v roce 2004 na svou první zahraniční misi do Iráku. Po návratu přestoupil do elitní armádní jednotky (SOG). S ní se v roce 2005 zúčastnil nejprve mise do Kosova a v letech 2007 a 2008 bojoval proti Tálibánu v Afghánistánu.

Potkávat zlo nejtěžšího kalibru

Narodil se 30. srpna 1965 ve Vsetíně, záhy se ale rodina přestěhovala do Prahy. Jeho maminka pocházela ze sedlácké rodiny, kterou komunisté připravili o rodový majetek; nemohla studovat vytoužené humanitní směry, jen ekonomii, se kterou to nakonec dotáhla na ekonomickou ředitelku. Otec byl technický pracovník, počátkem 60. let ale sloužil jako výsadkář v Holešově. „Vždycky o tom mluvil, byla to pro něj velká čest, že mohl být u výsadkového vojska, a hodně mě ovlivnil. Takže mě to od malička táhlo k ozbrojeným složkám.“

V patnácti letech se ale Lumír nechtěl stát, jak říká, „ozbrojenou pěstí komunistické strany“. „Komunisty nesnáším. Takže jsem šel jinou cestou.“ Touhu po dobrodružství ventiloval ve vodáckém oddíle – přes léto jezdil s přáteli na vodu a v zimě prozkoumávali jeskyně – a v oddíle karate; obě činnosti ho podle jeho slov výrazně formovaly. V 80. letech vystudoval střední průmyslovou školu dopravní a stal se strojvedoucím.

Teprve po pádu režimu mohl začít uskutečňovat své profesní sny. „Chtěl jsem se stát členem speciálního komanda, tehdejšího Útvaru rychlého nasazení. To byla moje motivace, proč jsem šel k policii,“ říká a dodává, že jeho cesta k vytoužené práci nebyla jednoduchá ani přímá. V mládí měl žaludeční vředy a problémy se zády, kvůli tomu ho k běžnému policejnímu útvaru nejprve nepřijali. Až v roce 1991 se mu podařilo nastoupit k Federální ochranné službě. „Přišel jsem tam první den, dali mi policejní placku, pistoli a dva zásobníky. Já jsem v životě nedržel zbraň v ruce. Řekli mi: ,Nechoď s tím na diskotéku a zítra buď na předsednictvu vlády.‘ Připadal jsem si jako Kevin Costner.“

Nadšení z dobrodružné práce ale rychle vystřídalo zklamání. „V podstatě jen sedíte v boudě a máte před sebou dva čudlíky, červenej závora dolů, zelenej závora nahoru. Začátek byl trochu krušnej, hodně mě to nebavilo.“ I když práce u policie nebyla zpočátku taková, jak si ji představoval, věděl, kam se chce dostat, a tak vydržel a v roce 1993 skutečně byl přijat k Útvaru rychlého nasazení (URNA). Jde o speciální útvar Policie České republiky určený pro boj proti terorismu. „Tenkrát se najíždělo na nový model výběrového řízení, byl už tam kompletní týdenní přijímač, ten pekelný týden. Musíte na tom být dobře fyzicky, ale taky musíte prokázat obrovskou vůli, protože vás zataví fyzicky – nespíte, nejíte, neustále jste pod presem. Přijali nás tři z pětasedmdesáti a mně se splnil můj velký sen.“ 

Práce v URNA ho bavila a naplňovala. „Potkáváte zlo nejtěžšího kalibru a musíte se proti němu naučit bojovat. Abyste to mohli dělat, musíte být taky zlí, takže mě to asi trochu zhrublo a přitvrdilo.“ V roce 2002 spoluzaložil v rámci URNA Skupinu zvláštních operací. „Zabývala se i prací v civilu, kryli jsme agenty, infiltrovali jsme se do prostředí,“ popisuje skupinu, která byla vytvořena pro zkušené starší policisty z URNA, jakým už tehdy byl i on sám.

V březnu 2004 odjel Lumír Němec s URNA na svou první zahraniční misi – do války v Iráku, kde koalice vedená Spojenými státy svrhla diktátorský režim Saddáma Husajna. Krátce po příjezdu URNA přitom vypukla tzv. První bitva o Fallúdžu. „Do té doby to bylo v Iráku relativně klidné, ale tehdy tam začaly hodně vybuchovat nástražné výbušné systémy, byly nástřely vozidel, situace se tam velmi zhoršila.“ Němec a jeho kolegové v Iráku působili jako ochranný tým českého ambasadora v Bagdádu. Chránili ambasádu a další objekty, dělali doprovody. Měli štěstí a nikomu se nic nestalo.

Britové je posílali do obtížných úkolů

Po zhruba čtyřech měsících byli Němec a jeho kolegové vystřídáni a vrátili se domů, kde je však čekalo nepříjemné překvapení. Ředitel URNA Libor Lochman zrušil Skupinu zvláštních operací, prý aniž by to jakkoliv odůvodnil. Když pak Němec obdržel nabídku od armády, která nabírala lidi do vznikajícího Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG), rozhodl se proto zkusit štěstí tam. Útvar, který vznikl v reakci na teroristické útoky z 11. září 2001, měl specifické postavení a kombinovalo se v něm mnoho různých dovedností. „Unikum té jednotky bylo, že se tvořila ze zkušených lidí z armády, od policie i z tajné služby. Vytěžili jsme jejich know-how a implementovali ho do výcviku, takže jsme si neustále rozšiřovali možnosti,“ popisuje Lumír Němec. „Ta jednotka byla naprosto unikátní a chlapi měli know-how, jaké má v téhle republice málokdo.“

V říjnu 2005 odjel se SOG, tedy už v rámci Armády ČR, na další zahraniční misi – do Kosova, kde velel týmu, jehož úkolem byla ochrana jednoho z plukovníků. A konečně v květnu 2007 přišla mise vůbec nejobtížnější: Afghánistán. Britové požádali české partnery o podporu svého kontingentu působícího v afghánském Helmandu a česká armáda vyslala SOG. Lumír Němec vyjel s první rotací v květnu 2007 jako velitel bojové skupiny.

Český kontingent, čítající pětatřicet lidí, působil v součinnosti s vícenárodnostním týmem vedeným Brity. Britové si je prý nejdřív „oťukávali“, nevěděli, co od nich mohou očekávat, záhy si ale český SOG vydobyl solidní pověst. V oblasti v té době operovaly tři tálibánské minometné týmy, složené podle Němce z čečenských a dagestánských bojovníků, v podstatě „profíků“, kteří byli schopni se velice přesně trefovat. Čeští vojáci dostali za úkol lákat na sebe palbu Tálibánců tak, aby je Britové stihli lokalizovat a pomocí vrtulníků zneškodnit.

„Kývli jsme na to, jezdili jsme po hraně (mezi pouští a tzv. Zelenou zónou v údolí řeky Helmand) a lákali na sebe minometnou palbu. Po nějaké době to na nás začalo padat, ale Britové měli připravené vrtulníky, takže je eliminovali,“ popisuje Němec úkol, který pracovně nazval „kachna na rybníce“. „Bylo to hodně napínavé, protože jsme věděli, že když mina dopadne vedle nás, šrapnely nám nic neudělají, Tatra byla pancéřová, ale kdyby se, nedej Bože, trefili přímo do té Tatry, tak nás to vymaže.“

Měli štěstí a byli jako „návnada“ úspěšní, Britům se díky nim podařilo eliminovat všechny tři tálibánské minometné týmy. „Tím jsme si udělali obrovské jméno.“ Britové je pak prý začali skutečně respektovat a posílali je do dalších obtížných úkolů.

„Spolu s Brity jsme dobývali město. Britové šli po jedné straně a my po druhé. Útočili jsme na bývalé ruské zákopy, kde byli zakopaní Tálibánci. Prováděli jsme akce ‚hit and run‘, kdy jsme vyjížděli, zaútočili na Tálibánce a ujeli. Britové věděli, že nás můžou posílat do rizikových oblastí a že neuhneme. Začali nám říkat ‚ZZ Top na steroidech‘, protože spousta kluků měla vousy a byli hrozně nařachaní. Došlo to tak daleko, že se Britové začali učit česky.“

Tálibánci využívali proti koaličním vojskům v Afghánistánu guerillovou taktiku a největší nebezpečí tak představovaly nástražné výbušné systémy, popř. sebevražedné atentáty. „To je plíživá smrt, o které víte, že tam někde je, ale v podstatě se proti tomu nelze bránit,“ komentuje Němec a dodává, že člověk se nicméně může naučit se svým strachem pracovat. „Nejdůležitější pro vás je štěstí a víra v to, že se vrátíte.“

Podmínky v Afghánistánu nicméně byly složité a nebezpečí neustálé. Během akce, kdy se Češi dostali pod palbu asi 50–60 nepřátelských bojovníků, přišel o nohu Němcův kolega Miroslav Lidinský. Poté, co první rotaci nahradila druhá – tedy v době, kdy Lumír Němec byl už zpátky v Česku –, zemřel po útoku sebevražedného atentátníka Milan Štěrba; Jiří Schams podlehl následkům těžkého zranění o sedm let později.

Zhoršenou bezpečnostní situaci během působení druhé rotace připisuje Lumír Němec změně koaliční taktiky. Od Britů, kteří prováděli bojové operace a Tálibán aktivně vytlačovali stále dál proti proudu řeky Helmand, totiž na podzim roku 2007 převzali vedení Dánové. Ti podle něho úplně upustili od ofenzivních operací a přešli na taktiku, kterou označuje jako ‚mozkem a srdcem‘:

„Ale zatímco když je tlačíte, oni nemají úplně čas vymýšlet sebevražedné atentáty a umisťovat nástražné výbušné systémy, tak když se s nimi chcete kámošit, mají na to prostor. To byl ten základní problém: že se neprováděly přímé bojové operace, ale hodně se patrolovalo a chodila se demonstrovat přítomnost do vesnic a hrát si, jak jsme všichni kámoši. V rámci tohoto patrolování byla česko-britská patrola napadena sebevražedným atentátníkem, který se tam na fleku odpálil.“

Válkou v Afghánistánu ale pochopitelně nejvíc trpěli afghánští civilisté a Lumír Němec s nimi dokázal soucítit. Jako jeden z nejhorších okamžiků popisuje moment, kdy je jednou při návratu z akce zastavilo civilní vozidlo. „V něm seděl domorodec a pořád se nás ptal: ,Why? Why? Why?‘ Já jsem nechápal, co myslí, a on mě vedl k autu a tam vzadu ležela žena a dvě mrtvé děti. Když jsem si uvědomil hrůzu, která potkává civilisty, zapůsobilo to na mě asi nejvíc. Když vidíte mrtvého vojáka, nějak to chápete, ale když vidíte mrtvé děti, je to obrázek, na který si nejde zvyknout a nikdy na to nemůžete být připraven.“

Převelen do výcviku, aby se „naučil s papíry“

Po pauze v Česku Lumír Němec působil v Afghánistánu ještě podruhé od března do července 2008. „Návrat z misí je vždycky radostný, protože v těch misích jste omezen na pohybu, stravě. Bydlíte v jednom stanu s dalšími dvaceti lidmi. Velmi brzy vám schází ty běžné věci z domova, jako sednout si k televizi nebo si jít zaběhat.“

Zkušenost války v něm na druhou stranu doznívala i v bezpečném Česku: nepříjemné pocity mohly přijít třeba i při návštěvě samoobsluhy. „Nějaká paní prudce zavřela dveře od ledničky a ty vydaly stejně tupý zvuk, jako když někde bouchne minometná mina nebo nástražný výbušný systém. Nutí vás to se krčit a hledáte kryt.“

Brzy po jeho návratu z druhé mise v Afghánistánu se začalo ukazovat, že SOG mnohým „leží v žaludku“. Podle Němce vadilo jeho nestandardní zařazení pod Vojenskou policii, díky němuž byl nezávislejší na armádní byrokracii, dokázal fungovat úsporněji a například obcházet různé lobbisty. V roce 2009, kdy se již plánovalo zrušení SOG, proběhla – Němcovými slovy – cílená kampaň, jež měla útvar diskreditovat v očích veřejnosti. „Nařčení, že jsme opustili Brity v boji, byla nehorázná lež,“ ohrazuje se Němec proti dehonestačním článkům v Mladé frontě a dodává, že například v roce 2012 bývalí členové SOG pořídili rozhovor s jejich přímým nadřízeným v Helmandu, plukovníkem Richardem Westleym, jenž všechna křivá obvinění popřel a pro své české podřízené měl jen chválu.

„Zrušil se plně funkční útvar, který stál stamiliony. Ty se vyhodily luftem, což bylo plýtvání penězi daňových poplatníků. Takže politici si uvědomovali, že se pohybují na velmi tenkém ledě, a proto se snažili nás dehonestovat,“ vysvětluje Němec možné důvody diskreditační kampaně. „Ano, SOG vznikl netradičně a na zelené louce. Ale prokázal, že je plně funkční, a ukázal svou oprávněnost nasazením v ostrých bojových akcích. (…) Plus jsme ukázali jinou funkci, jiné složení kontingentu, ukázali jsme, že se to dá dělat v míň lidech, že nepotřebujeme armádní moloch a mraky lidí za zadkem. Kdyby celá armáda fungovala, jak fungoval SOG, ušetřila by se spousta miliard.“

Nový šéf Vojenské policie Vladimír Ložek nicméně okamžitě po svém nástupu odvolal Lumíra Němce spolu s jeho zástupcem a velitelem z jejich funkcí. Byli převeleni na sekci výcviku, prý aby se „naučili s papíry“. S tím se Němec nesmířil a několik měsíců před rozpuštěním jednotky odešel v září 2009 do civilu.

Následující období pro něho bylo náročné – tak jako i další bývalí vojáci si obtížně hledal adekvátní zaměstnání. „Když skončíte v ozbrojených sborech, vaše cena na trhu práce je minimální. Přestože mám vysokou školu a domluvím se dvěma jazyky, když se mě ve firmě zeptají, co umím, můžu říct, že umím skákat s padákem, řídit tank a střílet ze samopalu.“

V armádě podle něho citelně chybí socializační program, který by bývalým vojákům pomáhal s návratem do civilního života. „Já třeba neznám nikoho s posttraumatickým syndromem, ale znám spoustu kluků, co najednou neměli z čeho platit hypotéku, rozpadla se jim rodina a skončili s chlastem.“ Jemu osobně prý armáda při odchodu nabídla čtrnáctidenní rekvalifikační kurz personalistiky nebo obsluhy vysokozdvižného vozíku. V roce 2010 přijal práci v bezpečnostní agentuře: dělal „obecního drába“ ve Všenorech, chodil po lese a hledal nezákonné skládky.

V tomto zaměstnání dlouho nevydržel. Nakonec založil společnost SOG Defence a z ní později vznikla ThorTac, zabývající se výcvikem vojenské a policejní taktiky ozbrojených složek i veřejnosti. Společnost postupně rozšířila svou působnost i do zahraničí, instruktoři ThorTac, často bývalí Němcovi spolubojovníci ze SOG, pracují i v Sýrii nebo Ománu. Díky tomu má Němec zkušenost i z války v Sýrii. „Do Sýrie jsem jel jako soukromá osoba, protože jsem byl osloven Kurdy, jestli bych jim pomohl s výcvikem speciální jednotky.“ Kurdské bojovníky prý učil klasickou policejní taktiku a cestu si platil sám – svou pomocí se chtěl Kurdům alespoň trochu revanšovat za jejich podíl na porážce Islámského státu.

Mise do krizových oblastí světa mu podle jeho slov daly mimo jiné uvědomění, že život se ve vteřině může změnit. Proto prý příliš neřeší minulost ani budoucnost, ale žije současností. „Prostě se z toho neposrat,“ uvádí lapidárně jako své životní motto. V současnosti se věnuje své rodině, firmě a hodně sportuje.