Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lumír Němec (* 1965)

• narodil se 30. srpna 1965 ve Vsetíně

• před rokem 1989 pracoval jako strojvedoucí vlaku

• v roce 1991 nastoupil k policii

• od roku 1993 byl členem Útvaru rychlého nasazení (URNA)

• v roce 2004 odjel s URNA na zahraniční misi do Iráku

• od roku 2005 byl členem Útvaru speciálních operací Vojenské policie (SOG)

• v roce 2005 absolvoval se SOG vojenskou misi v Kosově

• v letech 2007 a 2008 velel bojové skupině během mise SOG v Afghánistánu

• v roce 2009 odešel do civilu

• v roce 2010 založil firmu Tortac TC pro výcvik ozbrojených složek i civilistů

• v roce 2015 odjel do Sýrie cvičit kurdské bojovníky

• v současnosti se věnuje své firmě a rodině

Nejvíc si pamatuju, jak jsem spadl do Botiče

Lumír Němec nepatří rozhodně mezi pamětníky vysokého věku, ale i ve svých letech je již válečným veteránem. Narodil se 30. srpna 1965 ve Vsetíně, ale rodina se brzy přestěhovala do Prahy. Na základní školu chodil na Zahradním městě a následně studoval na devítiletce na pražských Vinohradech, kam se mezitím s rodiči  a mladší sestrou přestěhovali. Po té nastoupil na Střední průmyslovou školu dopravní v Masné ulici. 

Lumírův otec pracoval jako technický šéf v podolské porodnici a později si našel práci v Interhotelu Flora. Matka pracovala celý život jako ekonomka. „Nejvíc si asi vybavuju, když mi bylo tak sedm a s klukama jsme přelézali jez na Botiči. Já jsem tam spadnul a někdy v březnu jsem se tam celej vykoupal a pak jsem šel mokrej domů.“ K jeho zálibám v dětství patřil chov akvarijních rybek a vyrábění modelů letadel, což ho baví dodnes. Lumír vzpomíná, že jako chlapec byl hodně stydlivý a neprůbojný.

K zocelení charakteru mu pomohlo i to, že od roku 1976 chodil do vodáckého oddílu. Přes léto s přáteli jezdili na vodu a v zimě prozkoumávali jeskyně. Ve vodáckém oddíle se naučil překonávat potíže a jeho sebejistota se ještě zvýšila v oddíle karate, kam začal chodit v patnácti letech. Vodácký oddíl a karate byli podle jeho slov pro něj v mládí nejvíc formující činnosti.

 

Připadal jsem si jako Kevin Costner

„Vždycky mě to táhlo do armády, ale odmalička jsem byl vychováván, a to mi dodnes vydrželo, v tom, že nemám rád komunisty. V té době stát se vojákem znamenalo stát se železnou pěstí komunistické strany, takže to jsem potlačil.“ Nakonec se Lumír stal strojvedoucím a několik let tuto práci vykonával.

Po pádu režimu v roce 1989, kdy bylo Lumírovi 24 let, mohl konečně naplnit svoje plány a nastoupil k policii. Nejprve narážel na problémy kvůli zdraví. V mládí měl žaludeční vředy a kvůli nim ho nechtěli k policii přijmout, ale nakonec se to podařilo a v roce 1991 nastoupil u policie k Federální ochranné službě. „Přišel jsem tam první den, oni mi dali policejní placku, pistoli a dva zásobníky. Já jsem v životě nedržel zbraň v ruce. Řekli mi: ,Nechoď s tím na diskotéku a zítra buď na předsednictvu vlády.‘ Já jsem si připadal jako Kevin Costner.“

Lumírovo nadšení z dobrodružné práce ale rychle vystřídalo zklamání. „V podstatě jen sedíte v boudě a máte před sebou dva čudlíky, červenej závora dolů a zelenej závora nahoru. Ten začátek byl trochu krušnej, hodně mě to nebavilo.“ I když práce u policie nebyla zpočátku taková, jak si ji představoval, tak Lumír vydržel a situace se časem zlepšila.

 

Až tam zjistíte, jestli umíte dělat svou práci

„Chtěl jsem se stát členem speciálního komanda, tehdejšího útvaru rychlého nasazení. To byla moje motivace, proč jsem šel k policii.“ V roce 1993 se mu splnil sen a stal se členem komanda. „Setkáváte se zlem toho nejtěžšího kalibru a musíte se proti němu naučit bojovat. A abyste proti němu mohli bojovat, tak musíte být taky zlí, takže mě to asi trochu zhrublo a přitvrdilo.“

V roce 2002 založil Lumír s kolegou skupinu zvláštního operací u útvaru rychlého nasazení. Tato skupina byla určena nejen k tzv. boji proti kriminalistickým živlům, ale cílem už bylo mimo jiné i infiltrovat se do podsvětí. „Ta práce byla zajímavá a byla pestrá. Bylo to myšleno trochu jako sociální program pro lidi, co už nechtějí jen běhat v těžký vestě a se samopalem.“

V roce 2004 jel Lumír na svou první zahraniční misi do války v Iráku. Působil tam jako člen ochranného týmu českého ambasadora v Bagdádu. „Nevěděl jsem, co mě čeká. Jedete někam, kde probíhá válka, do prostředí, kde se střílí a kde se umírá, takže nevíte, co od toho očekávat a taky nevíte, jak budete sám reagovat. Tady je to furt hra a až v reálném prostředí víte, jestli dokážete opravdu dělat tu práci.“

 

Na to si nikdy nezvyknete

Po návratu domů ho čekalo nepříjemné překvapení. „Když jsem se poprvé vrátil z Iráku, tak tehdejší ředitel tu mou skupinu bez udání důvodu zrušil.“ Lumír byl naštvaný, že jeho iniciativa a snaha při založení nové skupiny přišla nazmar. „V té době přišla nabídka od armády, jestli bych nechtěl nastoupit k útvaru speciálních operací vojenské policie.“ Před návratem z Iráku Lumír o odchodu od policie neuvažoval, ale po zrušení své skupiny se rozhodl nabídku od armády přijmout.

V roce 2006 jel na další zahraniční misi už v rámci Armády ČR a tentokrát do Kosova. Rok na to odjel do Afghanistánu. „V okamžiku, kdy jedete do války, tak nejdůležitější pro vás je štěstí a víra v to, že se vrátíte.“ V Afghanistánu byly podmínky velmi kruté, Lumírovi tam zemřeli dva přátelé a jeden z nich přišel o nohu.

Jako nejhorší zážitek z misí hodnotí právě moment v Afghanistánu. Vraceli se zpátky z akce a jejich vůz zastavilo jiné vozidlo. „V něm seděl domorodec a pořád se nás ptal: ,Why? Why? Why?‘ Já jsem nechápal, co myslí a on mě vedl k autu a tam vzadu ležela jako žena a dvě mrtvé děti. Když jsem si uvědomil tu hrůzu, která potkává civilisty, tak to na mě asi zapůsobilo nejvíc... Když vidíte mrtvého vojáka a nebo mrtvého nepřátelského bojovníka, tak to nějak chápete, ale když vidíte mrtvé děti, tak to je obrázek na který si nejde zvyknout a nikdy na to nemůžete být připraven.“

 

Každý má nějakou berlu

Lumír nepopírá, že se na zahraničních misích bál velmi často o život. „Nejvíc jsem se bál sebevražedných atentátníků nebo nástražných výbušných systémů, to je plíživá smrt o které víte, že tam někde je, ale v podstatě se proti tomu nelze bránit.“ Člověk se však podle něj může naučit se strachem pracovat a zároveň ve válce si každý vytvoří obranný mechanismus v rámci, kterého počítá s tím, že zrovna on určitě nezemře. „Hledáte si nějakou berlu, proč zrovna vám se to nemůže stát. Někdo věří v Boha a já jsem si našel takovou berlu, že vlastně jsem byl u kartářky než jsem jel a ona mi řekla, že se okolo 50 potřetí ožením a já jsem si řekl, že jestli se mám oženit, tak tady nemůžu umřít. Každej má nějakou takovou berlu.“

Za mnohem větší hrdiny než samotné vojáky, považuje Lumír jejich příbuzné, kteří doma se strachem čekají na jejich návratu. „Můj nejhorší zážitek vůbec bylo, když mi v roce 2008 umřel kamarád následkem sebevražedného atentátu a já vzhledem k tomu, že jsem byl jeho velící, tak jsem musel jeho ženě sdělit, že se její manžel už nikdy nevrátí domů. Když jsem viděl tu bolest, kterou to těm lidem působí, tak to na mě velmi otřesně zapůsobilo.“

On sám se za hrdinu nepovažuje. „Já jsem chlap, co měl štěstí, že dělal v životě to, co ho baví a druhé štěstí, že jsem to nikdy neschytal.“ Jeho hrdinskými vzory jsou parašutisté, co spáchali atentát na říšského protektora Heydricha a všichni bojovníci proti nacismu a komunismu.

„Návrat z misí je vždycky radostný, protože v těch misích jste omezen pohybem, stravou a bydlíte v jednom stanu s dalšími dvaceti lidmi. Velmi brzy vám schází ty běžné věci z domova jako sednout si k televizi nebo si jít zaběhat.“  I přes to, že návrat domů byl vždy pro Lumíra štěstím, ta jistá traumatizace z války se u něj samozřejmě projevovala. Například po návratu z Iráku si pronajal hájenku u Chocně a šel nakoupit do místní samoobsluhy. „Nějaká paní prudce zavřela dveře od ledničky a ty vydaly stejně tupej zvuk jako, když někde bouchne minometná mina nebo bouchne nástražnej výbušnej systém, tak vás to nutí se krčit a hledáte nějaký kryt.“

 

Minimální cena na trhu práce

Po 18 letech v armádě Lumír odešel do civilu. Toto období bylo pro něj, a obecně je pro všechny vojáky, velmi náročné. „Když skončíte v ozbrojených sborech, tak vaše cena na trhu práce je minimální a přestože mám vysokou školu a domluvím se dvěma jazyky, tak v každé firmě se vás zeptaj, co umíte a já jim můžu říct, že umím skákat s padákem, řídit tank a střílet ze samopalu.“ Dlouhou dobu nemohl Lumír Němec najít žádné zaměstnání.

„V armádě chybí nějaký socializační program, který by pomáhal vojákům s návratem do civilního života. Já třeba neznám nikoho s postraumatickým syndromem, ale znám spoustu kluků, co najednou neměli z čeho platit hypotéku, rozpadla se jim rodina a skončili s chlastem.“ Lumír si v roce 2010 našel práci ve Všenorech v bezpečnostní agentuře, kde jeho úkolem bylo v lesích hledat nezákonné skládky. Dlouho však v této práci nevydržel.        

Ještě ten samý rok založil Lumír firmu Tortac TC[1], která se zabývá výcvikem pro ozbrojené složky a civilisty. Nejprve se zaměřovali jen na Českou republiku, ale nyní pracují i v Sýrii nebo Ománu. A tak kromě vojenských misí v rámci armády odjel Lumír i do války v Sýrii. „Do Sýrie jsem jel jako soukromá osoba, protože jsem byl osloven Kurdy, jestli bych jim pomohl s výcvikem speciální jednotky.“ S kurdskými vojáky se Lumírovi pracovalo skvěle a hodnotí pozitivně jejich odhodlání bojovat za svou věc. „Proti terorismu se musí bojovat tam, kde vzniká. V momentě, kdy to necháme přerůst, tak s ním budeme muset bojovat tady.“

Lumír Němec byl v životě několikrát ženatý a má celkem čtyři děti. V roce 1992 mu zemřela jedna dcera během autonehody. I přes hrozné osobní i pracovní zážitky je Lumír optimistou a jeho životní motto to vystihuje přesně: „Prostě se z toho neposrat.“ V současnosti se věnuje své rodině, firmě a hodně sportuje.

 

 

 

[1] Training company