Lumír Němec

„Zásadní problém byl v tom, že zatímco Britové prováděli bojové operace a Tálibán se vytlačoval neustále dál proti proudu řeky Helmand, tak na podzim roku 2007 převzali vedení Dánové. Dánové úplně upustili od ofenzivních operací a přešli (na taktiku) – říká se tomu ‚mozkem a srdcem‘ – že se s nimi budeme kamarádit a všichni nás budou mít rádi. A zatímco když je tlačíte, oni nemají úplně čas na to, aby vymýšleli sebevražedné atentáty, dávali nástražné výbušné systémy, tak když se s nimi chcete kámošit, tak prostě na to ten prostor mají. A to byl ten základní problém: že se neprováděly přímé bojové operace, ale hodně se patrolovalo a chodilo se demonstrovat do těch vesnic a hrát si, jak jsme všichni kámoši. A vlastně v rámci jedné téhle patroly – to byla česko-britská patrola – byla právě napadena sebevražedným atentátníkem, který se tam na fleku odpálil. A Milan Štěrba to chytil na fleku a Jiří Schams byl vážně zraněný. Plus tam byli ještě zranění Britové.“

„Britové nás pak začali respektovat. Pak nás začali posílat do dalších a dalších akcí. My jsme spolu s Brity dobývali město. Britové šli po jedné straně a my jsme šli po druhé straně. Útočili jsme na bývalé ruské zákopy, kde pak byli zakopaní Tálibánci. Prováděli jsme akce ‚hit and run‘, kdy jsme vyjížděli, zaútočili jsme na Tálibánce a ujeli jsme. Britové věděli, že nás můžou posílat do rizikových oblastí a že jim z toho neuhneme. Takže za to naše působení v Afghánistánu v roce 2007 nám Britové začali říkat ‚ZZ Top na steroidech‘, protože spousta kluků měla vousy, ale byli hrozně nařachaní, takže opravdu vypadali jako ZZ Top. A došlo to tak daleko, že se začali učit česky. Já jsem seděl v Bastionu na letišti a přišel ke mně britský voják a říká mi: ‚Ahoj, jak se máš?‘ Což beru jako obrovské uznání.“

„Britové pak z toho dostali dojem, že jsme patřičně šílení. Tak pro nás vymysleli úkol, který nám tam udělal obrovské jméno. Já jsem to tenkrát nazval ‚kachna na rybníce‘. Protože v té době tam operovaly tři minometné týmy (Tálibánců), které byly velice přesné, jak jsem říkal – byly složené z profesionálů. Problém minometných týmů je, že oni je dokážou lokalizovat, ale než tam pošlou Air Strike, tak ty minometné týmy zmizí. Protože prostě párkrát vystřelí… Náš úkol byl v tom, že jsme měli jezdit po té hraně na úseku asi dvou kilometrů a měli jsme na sebe lákat tu minometnou palbu s tím, že Britové prostě… Oni (Tálibánci) to budou střílet na nás, vidí vojáky – takže (Britové) budou mít víc času a podaří se jim ty minometné týmy zlikvidovat. Takže my jsme na to kývli a jezdili jsme po té hraně a lákali jsme na sebe tu minometnou palbu. Po nějaké době to začalo na nás padat, ale Britové tam měli vrtulníky připravené, takže je eliminovali. Nicméně poté, co to skončilo, tak nám volali z velitelství a říkali: ‚Hele, ještě tam zbyl jeden minometný tým, vyjeďte ještě nahoru na ten kopec, a až po vás vystřelí, tak my je zase lokalizujeme. Takže jsme vzali ty Tatry, protože ty dvě Tatry byly pancéřové, vyjeli jsme na ten kopec, a teď jsme tam seděli, měli jsme skrčené hlavy a čekali jsme, až po nás vystřelí. Bylo to takové hodně napínavé, protože víte, že když ta minometná mina dopadne vedle vás, tak ta Tatra byla pancéřová, tak šrapnely vám nic neudělají. Ale kdyby se, nedej Bože, trefili přímo do té Tatry, tak nás to vymaže. Nicméně po nějaké době teda vystřelili a jim se podařilo eliminovat i ten třetí minometný tým, takže jsme byli úspěšní. A tím jsme si udělali obrovské jméno.“

„Za moji profesní kariéru byl nejhorší zážitek, nebyl nikdy z války nebo z něčeho takového, ale bylo, když mi v roce 2008 umřel kamarád následkem právě toho sebevražedného atentátu a já vzhledem k tomu, že jsem byl jeho velící, tak jsem musel jeho ženě sdělit, že její manžel už se nikdy nevrátí domů. A když jsem viděl tu bolest, kterou vlastně to těm lidem působí, viděl jsem chlapce, kterýmu v tý době nebyl ani rok, a věděl jsem, že už tátu nikdy neuvidí, tak to na mě jako velmi otřesně zapůsobilo. Tehdy jsem si uvědomil, co ty naši blízký tady prožívají v okamžiku, když my jsme venku, a považuju je za mnohem větší hrdiny než nás, co jsme venku.“

„Asi nejhorší, co se týká mise, tak to bylo v Afghánistánu, když jsme se po návratu z jedné akce vraceli a zastavilo nás vozidlo, z kterého vyšel teda domorodec a zastavil nás a furt se nás ptal jako: ,Why? Why? Why?‘ A já jsem nevěděl, co myslí, a on mě pak vedl k tomu autu a tam vzadu ležela jeho žena a dvě mrtvý děti. To, když jsem si uvědomil tu hrůzu, která potkává civilisty, tak to asi na mě zapůsobilo nejvíc. Nutno dodat, že tyhle civilní ztráty nebyly způsobený působením naší jednotky, ale byly způsobený něčí jiným, ale každopádně, když vidíte mrtvýho vojáka nebo vidíte mrtvýho nepřátelskýho bojovníka, tak je to něco, s čím nějak počítáte, ale vidět mrtvý děti, to je obrázek, na který si nelze zvyknout a nikdy na to nemůžete být připraven.“

„Já když jsem nastoupil vlastně v roce 1991, já jsem nastupoval k Federální ochranné službě, tak jsem přišel, tenkrát sídlili kousek od Hradu, já jsem tam přišel a oni mi dali policejní placku, dali mi pistoli. V životě jsem neměl zbraň v ruce, k tomu mi dali dva zásobníky, řekli: ,Nechoď s tím na diskotéku a zítra buď na předsednictvu vlády.‘ Takže já jsem se cejtil jako Kevin Costner a myslel jsem si, jak to bude supr. Nicméně druhej den jsem nastoupil na předsednictvo vlády, kde mi ukázali čtyři stanoviště, kde se slouží. V podstatě tam sedíte v boudě a jediná vaše starost je, že máte před sebou dva čudlíky. Jeden červenej závora dolů, zelenej závora nahoru. A já, když jsem tam seděl, tak jsem si říkal: ,Proboha, na dráze jsi byl pan strojvedoucí a tady jsi byl vrátnej.‘ Takže ten začátek byl docela krušnej, nebavilo mě to, nelíbilo se mi to, ale vzhledem k tomu, že jsem měl nějakou svoji motivaci, čeho chci dosáhnout, tak jsem to kousnul. Dělal jsem zezačátku to, co mě nebavilo, a pak jsem se dostal tam, kam jsem chtěl.“