„Strašný pocit. To nevíš, jestli se máš zastřelit, anebo zastřelit někoho jinýho. Prostě přijela stěhovácká firma, aby to naložili a odvezli do nějakýho skladiště. Mladý kluci vylezli z těch aut a říkají: ‚Tak to ne, Bunkr my nebudeme vystěhovávat. Šéfe, my jdeme od toho pryč.‘ Tak si museli sehnat jinou firmu, nějaký dezoláty, a i tak to trvalo dvacet čtyři hodin, než se jim podařilo vyhnat lidi. Protože ti policajti nevěděli, že kavárna je propojená dole s Bunkrem. Takže oni hlídali Bunkr, do kavárny chodili lidi, šli zase dolů, tam bylo pořád plno. Některý věci tam byly humorný. Exekutorka začala řvát na ty lidi v kavárně, ať okamžitě vstanou z těch židlí, a já jsem říkal: ‚Jedna židle za deset korun, fofr.‘ Tak si každej koupil židli a seděl a říkal: ‚Já sedím na svým, o co vám jde?‘“
„Ty bláho, to bylo! Lidi byli v ulicích [Ostravy], my jsme se sjížděli do centra. To centrum šíleně žilo. Snažili jsme se blokovat přejezdy tanků a obrněných transportérů. Lidi si sedli na zem a prostě nevstali. Drželi se za ruce a ty tanky a ty transportéry zastavili. Ta atmosféra tam byla bouřlivá, a dlouho. V tý době, když byly ty odpolední čaje, jak se tomu říkalo, začínaly v pět nebo šest, a zpívali tam tu populární píseň Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša. To bylo taky kouzelný. Pamatuju si jeden slogan nebo básničku z roku 1968, nevím, kdo to napsal. ‚Sedí Ivan v tanku, smradu na sto honů, někde ukrad hajzlpapír a teď píše domů. U tanku mi stojí krásná dívka Máňa, na tank píše, že jsem svině, tím končím, váš Váňa.‘ Takových sloganů bylo mraky. Pak nějakej vtipálek na Václaváku, myslím, že roku 1969, ale můžu se mýlit, vypustil husu s cedulkou: ‚Stydím se za svýho bráchu.‘ To bylo na Husáka. Nebo: ‚Na co nám jsou ruské tanky? Na ochranu České banky. Vždyť to hovno, co tam máme, sami sobě uhlídáme.‘ Já už jsem to někomu daroval, byl tam dopis, který jsem měl, samozřejmě v kopii, prohlášení pro dělníky MUDr. Kriegla. Těch dokumentů jsem měl mraky, ale pak jsem zjistil, že tady nebudu věčně a že to musím rozdávat lidem. Protože až natáhnu bačkory, jak se říká, přijede nějaká partička uklízečů, který nebudou mít vůbec ponětí, o co go, a hoděj to do kontejneru. Kdežto to musí mezi lidma pořád kolovat. A pořád si uvědomovat, že demokracie není zadarmo. Že demokracie je v podstatě plná krve. Nejenom války. Ale i demokracie se musí pořád hlídat.“
„To přišlo samo od sebe. Na jednu stranu bych teoreticky měl jako malej kluk nenávidět fašisty, protože mi umučili strejdu. Ale člověk jak vyrůstal a okolo sebe viděl jednu křivdu vedle druhý… Papalášský děti, děti od komunistů, měly privilegia, a ty druhý ne. A to se stupňovalo každej rok, čím jsem šel o třídu vejš, tím jsem si víc uvědomoval, co se děje. Já nevím proč, jestli jsem byl inteligentní nebo vnímavý dítě, možná oboje, ale se mnou to prostě rostlo a v patnácti už to bylo vyřízeno. Komunista? Nikdy!“ – „Takže to slovo odboj pro tebe začalo dostávat ten…“ – „… Ano, ten správný význam. Proto třeba když mě poprvý sebrali policajti a ukázali mi vazební lístek… Stáli tam dva frajeři, jeden byl prokurátor a druhý byl nějaký major od StB. A ten prokurátor říká: ‚Se tady se soudruhem domluv a nepůjdeš do vazby, to roztrháme.‘ Já říkám: ‚Heleďte, pokud mám dobrý informace, tak v šest je ve vazbě večeře.‘ Vůbec jsem nepřemejšlel. Prostě ne. Ať se děje, co se děje, nikdy. A to tě formuje. To tě ztvárňuje. To jde jenom dál a dál, pak už tě nikdo nezlomí. V momentě, kdy najdeš v sobě [sílu] poprvé říct ne.“
Richard Julius Nemčok se narodil 7. února 1954 v Ostravě-Vítkovicích a tentýž rok byl pokřtěn. Roku 1955 podle jeho slov komunisté zavraždili jeho otce, avšak dodnes nebyla tato událost vyšetřena a rozhodnuta. Richardův bratr se narodil jako pohrobek a matka, která se musela finančně starat o rodinu, se rozhodla umístit Richarda k babičce do Sudet, kde setrval až do nástupu na základní školu zpět v Ostravě. Od dětství Richard inklinoval ke zbraním a toužil se stát parašutistou. Mezi patnácti a osmnácti lety věku si udělal parašutistický výcvik, ale do armády nenastoupil kvůli nenávisti, kterou odmala cítil ke komunistickému režimu. Když v srpnu 1968 přijela okupační vojska do Československa, Richard s přáteli po Ostravě malovali vápnem nápisy, a dokonce se neúspěšně pokoušeli zapálit sovětský tank. Richard Nemčok už tehdy jezdíval na trampské výpravy do přírody a ostravský tramping považuje za poměrně radikální, jelikož řada jeho členů držela stejně jako Richard zbraně. Později začal pracovat jako rekvizitář, ale i nadále byl v silné aktivní opozici vůči komunistickému státnímu aparátu. Kolem roku 1972 byl poprvé zadržen a uvězněn na dva roky odnětí svobody v Horním Slavkově za příživnictví a poškozování socialistického majetku. Druhé věznění na dva a půl roku si odseděl na Mírově a po propuštění 28. listopadu 1978 se rozhodl, že už se potřetí zavřít nenechá. Přes hřeben Sněžky přešel do Polska, kde byl aktivním účastníkem Solidarity a výjimečného stavu v Polsku roku 1981. Odtud za pomoci francouzské zpravodajské služby přeletěl na falešný pas do Vídně, odkud se s rozvědčíkem jménem Philip dostal pozemní cestou až do Paříže. V letech 1982 – 1984 sloužil ve francouzské cizinecké legii a zúčastnil se vojenských misí v Čadu a Džibuti, než byl kvůli úrazu nohy předčasně propuštěn. Z Francie vycestoval nakrátko i do Itálie a do USA, kde dělal správce činžovního domu v Queens v New Yorku. Po návratu do Francie roku 1989 už situace v Československu vřela, a tak hned v prosinci 1989 zamířil vlakem zpět do původní vlasti. Dne 17. listopadu 1991 otevřel Bunkr v v Praze v Lodecké ulici číslo 2. Ten se během několika málo let stal legendou a hostil hvězdy světového formátu. Současně byl však trnem v oku řadě lidí a i přes výhru v odvolacím řízení byl neoprávněně vystěhován 21. ledna 1997. V době natáčení v roce 2022 žil Richard Nemčok stále v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
