Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Julius Nemčok (* 1954)

• narodil se 7. února 1954 v Ostravě-Vítkovicích

• roku 1955 podle jeho slov komunisté zavraždili jeho otce, dodnes nebyla tato událost vyšetřena

• matka se z finančních důvodů rozhodla umístit Richarda k babičce do Sudet

• roku 1960 pamětník nastoupil na základní školu zpět v Ostravě

• od dětství inklinoval ke zbraním a toužil se stát parašutistou

• někdy v letech 1969 až 1972 absolvoval parašutistický výcvik

• když v srpnu 1968 přijela okupační vojska do Československa, Richard s přáteli po Ostravě malovali vápnem nápisy, a dokonce se neúspěšně pokoušeli zapálit sovětský tank

• od svých zhruba 10 let inklinoval k trampingu

• kolem roku 1972 byl poprvé zadržen a uvězněn na dva roky odnětí svobody v Horním Slavkově za příživnictví a poškozování socialistického majetku

• druhé věznění na dva a půl roku si odseděl na Mírově v letech 1976 - 1978

• po propuštění z Mírova 28. listopadu 1978 se rozhodl ilegálně přejít hranici

• přes hřeben Sněžky přešel do Polska

• zapojil se do aktivit hnutí Solidarity a zažil výjimečný stav v Polsku v roce 1981

• na falešný pas do Vídně, odkud se dostal do Paříže

• v letech 1982 - 1984 sloužil ve francouzské cizinecké legii a zúčastnil se vojenských misí v Čadu a Džibuti

• kvůli úrazu nohy byl předčasně propuštěn

• vycestoval nakrátko i do Itálie a do USA

• do Československa se vrátil v prosinci 1989

• 17. listopadu 1991 otevřel v Praze rockový klub Bunkt

• klub Bunkr byl nezákonně vystěhován 21. ledna 1997

• v době natáčení v roce 2022 žil pamětník v Praze

„Žiju si sám pro sebe, se svýma zbraněma, který miluju. Na nic si nestěžuju. Prachy umím vydělat. Zdraví mi slouží. Žízeň mám věčnou,“ hodnotí Richard Julius Nemčok. Dnes samotář, kdysi však v samotném centru porevolučního kulturního dění jako majitel legendárního pražského klubu Bunkr.

Malý Němec

Richard Julius Nemčok se narodil 7. února 1954 v Ostravě-Vítkovicích v období nejtěžších komunistických represí a své druhé křestní jméno získal po strýci Juliovi z otcovy strany, který zahynul v Osvětimi za druhé světové války. Příjmení Nemčok pak prý znamená „malý Němec“ anebo v maďarském překladu „nelíbat“, směje se Richard, který už od dětství poslouchal babiččino vyprávění o hrůzách války a bolesti, které jí způsobila. Právě u ní v Sudetech totiž Richard strávil valnou část svého dětství, prakticky až do povinné školní docházky – matka ho tam umístila z naprosto praktických důvodů. Pouhý rok po svém narození a ve chvílích, kdy jeho matka čekala jeho mladšího bratra, podle jeho slov komunisté zabili jeho otce. Richardův bratr se tedy narodil jako pohrobek a matka se musela patřičně ohánět, aby zvládla pokrýt životní náklady i novomanželskou půjčku, kterou si se svým zesnulým manželem pořídili. „Přes všechny peripetie jsem rád, že jsem se narodil do té doby. Zformovala mě,“ vypráví pamětník.

„Teď si představ, že tam [na záchodech ve fabrice] najdeš mrtvýho chlapa, kterej má cigaretu v hubě, a údajně zemře na otravu svítiplynem? To je dost nemyslitelný. To by muselo vybouchnout celý,“ popisuje jadrně Richard Nemčok okolnosti úmrtí svého otce, které dodnes nebyly objasněny a až v devadesátých letech padl názor, že se jednalo o vraždu komunistickým státním aparátem. „Tím, že mi byl rok, když ho zabili, mi jako otec vůbec nic neříká,“ dodává Richard Nemčok bez dalšího vysvětlování. Avšak tragická rodinná historie z druhé světové války spolu s absencí otce a tím i přítomností agresivního otčíma způsobily, že odmala nenáviděl bezpráví a nespravedlnost.

Mezitím si kromě tohoto základního životního názoru tvořil své světy – od malička tíhnul ke zbraním, což se mu později mělo vymstít, když StB do jednoho hlášení o hledání jeho osoby napsala, že může být ozbrojen, čímž podle Richardových vzpomínek dala rovnou zelenou, aby ho kdokoli mohl zastřelit. Současně jezdíval na trampská setkání, tzv. potlachy, a rád se s přáteli pohyboval v kontaktu s přírodou. „Líbilo se mi bejt jinej, ne zaškatulkovanej,“ hodnotí zpětně Richard. Toužil být výsadkářem. „Nebejt komunistů, tak jsem tady sloužil v armádě,“ hodnotí.

Nenávist ke komunistům

Nenávist ke komunistům podle jeho slov „přišla sama od sebe“. V dětství palčivě vnímal společenské rozdíly, které se dělaly mezi obyčejnými dětmi, zatímco „papalášské děti měly privilegia“. Když v srpnu 1968 přijely do Československa sovětské tanky, bylo Richardovi něco přes čtrnáct let. Vzpomíná na kolony tanků v ostravském Bělském lese směrem na letiště Mošnov a na nezapomenutelnou atmosféru soudržnosti,[1] nad kterou se nejednou oklepe nad silou všech vzpomínek. Když v únoru 1969 dovršil patnáctiny, měl „vyřízeno“. „Komunista? Nikdy! Slovo odboj začalo mít správný význam,“ uvádí.

První odbojové aktivity se datují právě z oné doby. S kamarády se rozhodli v Ostravě podpálit tank a ruční vrtačkou navrtali sud, o němž se domnívali, že obsahuje palivo. K jejich štěstí však v něm byly jen náhradní součástky a tehdy vyvázli. Jako mladý „pošuk“, jak se Richard Nemčok popisuje, pro další akce nešel daleko a netrvalo dlouho a sebrali ho poprvé. I přes nabídku spolupráce výměnou za svobodu měl ihned jasno a prokurátorovi rázně odpověděl: „Pokud mám dobrý informace, tak v šest je ve vazbě večeře.“ Dodnes té odpovědi nelituje: „Vůbec jsem nepřemýšlel. Nikdy. To jde jenom dál a dál, pak už tě nikdo nezlomí. V momentě, kdy najdeš sílu poprvé říct ne.“

Poprvé ho dostali na paragraf 203, tedy příživnictví,[2] v kombinaci s poškozováním socialistického majetku, a zavřeli ho do věznice v Horním Slavkově. Bylo mu kolem osmnácti nebo devatenácti let, krátce předtím odešel z domova osamostatnit se, ale detaily jako data či přesnou dobu věznění si nevybavuje. Rád totiž špatné věci vypouští z paměti, takže ví s přesností jen to, že celkem si odseděl čtyři a půl roku. Druhé odnětí svobody mu totiž „přišili“ na Mírov, odkud ho propustili 28. listopadu 1978. „Já těch čtyři a půl roku v kriminále nelituju. Člověk se tam naučil a pochopil spoustu věcí,“ rekapituluje pamětník. Po propuštění měl však znovu jasno – do vězení se už znovu zavřít nenechá. A když si pro něj po podpisu Charty 77[3] kvůli lihové tiskárně, kterou sehnal pro disent, přišli estébáci do Barrandovských ateliérů, kde dělal rekvizitáře, „vzal dráhu“. Později jen svým tehdejším kolegům poslal ze Západu pohled, kde nechal pozdravovat „soudruhy z StB“.

Emigrace

Za hranice se dostal přes Sněžku, přešel po hřebeni a s polskými pohraničníky se zvládl dohodnout za věnovanou cigaretu. Vlakem dojel do Štětína a za vzrůstajícího vlivu opoziční Solidarity dojel až do Varšavy, kde se ubytoval na vysokoškolských kolejích. Vzpomíná na výjimečný stav v Polsku,[4] za kterého v batozích přenášeli archivy Solidarity na ambasády, i na výzvy veřejnosti nosit hromadně batohy, aby se ztížila efektivita hledání oněch kurýrů ve varšavských ulicích. V takových okamžicích vyprávění, a není to za šestihodinový rozhovor poprvé, pečlivě volí slova, nezmiňuje konkrétní osoby a když už, tak jen křestním jménem. Jednoho dne ho ve Varšavě kontaktoval jakýsi americký novinář a propojil ho s (opět jakýmsi) Philipem z Francie, že mu zařídí francouzský pas. Tři měsíce se skrýval, než obdržel zahraniční dokumenty na jméno Richard Le Coc. Z dnešního pohledu o řadě tehdejších událostí nemůže než spekulovat: „Měli dvě možnosti. Buď mě zlikvidovat, nebo mě dostat pryč,“ uvádí pamětník. „Ani se jim nedivím. Když víš hodně a máš kontakty…“ dodává. A zjevně toho věděl jednoduše příliš, a to jak z Československa, tak z Polska.

Těsně před Velikonocemi na onen francouzský pas odletěl z Varšavy do Vídně, kde se setkal s oním Philipem. Naložil ho do svého golfu a vyrazil směrem na západ. Hraniční kontrola ve Štrasburku byla pro Richarda Nemčoka velkým překvapením – pasy totiž celníci skenovali a ukázalo se, že ten jeho je skutečně pravý. „Ta agentura, říkejme jí třeba tak,“ vypráví Richard Nemčok, „fungovala perfektním způsobem.“ Onou „agenturou“ pak nebylo nic menšího než francouzská zpravodajská služba. Dostal se úspěšně až do Paříže.

Francouzská cizinecká legie

K československé komunitě emigrantů ve Francii příliš neinklinoval, považoval je částečně za vyžírky tamějšího podpůrného systému, byť přiznává a vždy dodává, že byli rozhodně i tací, kteří by se takto razantně nazvat nedali. Díky své vášni ke zbraním a také díky parašutistickému výcviku, kterým prošel od svých patnácti do osmnácti let, se z vděčnosti k francouzskému státu roku 1982 přihlásil do cizinecké legie.[5] A zatímco jakékoli téma peprně glosuje, byť s občasnou obezřetností vůči identitám zapojených osob, je tato oblast otázek absolutně tabu, ponechané pouze v rovině, že si prošel Čadem a Džibuti. Formálně sice zmíní, že má za sebou stovku seskoků padákem ve 3. rotě obojživelných operací 2. pluku cizineckých výsadkářů, kteří podle jeho slov byli absolutní elitou, ale detaily ze svého působení na vojenských operacích v Africe cíleně vypouští s tím, že by nedošly pochopení. Namísto standardní pětileté mise byl po dvou letech, v roce 1984, propuštěn, což stručně glosuje slovy: „No, něco bouchlo a naštěstí to neodnesla kost.“

Ani na misích v Africe neměl strach. Strach totiž považuje za faktor, který znemožňuje pohyb či realizaci daného úkonu. Obavy ale měl, ty však podle Richarda se strachem nesouvisí. A tak se stejně, jako se kdysi nebál postavit se estébákům a raději se nechal zavřít, pro tentokrát nebál ani dalších dobrodružství v emigraci. Strávil nějaký čas v Itálii a později v USA, kde pracoval jako správce činžovního domu v Queens a na jednom z mnoha mejdanů se seznámil mimo jiné s Allenem Ginsbergem. O co méně se stýkal s československou komunitou ve Francii, o to více si jí cenil ve Spojených státech. „Amerika vytvářela úplně jiné Čechy,“ popisuje pamětník. Byť se mu americká nátura líbila natolik, že by býval rád zůstal, měl ve Francii nějaké povinnosti, a tak se vrátil do Paříže. Sametová revoluce v Československu tehdy byla na spadnutí...

Návrat do Československa

„Ambasády měly tehdy stažené zadky,“ opět bez servítek glosuje tehdejší dobu, kdy ministrem zahraničních věcí byl Jiří Dienstbier starší. Snad právě kvůli oněm „staženým zadkům“ tehdy Richard Nemčok dostal do pasu doložku a přes Francii a Německo se vydal vlakem do Československa. Dorazil na Vánoce roku 1989, a byl tedy jedním z prvních porevolučních navrátilců. „Já jsem nikdy nepochopil, že překročení hranice může být takový propastný rozdíl,“ popisuje pamětník moment, kdy vlak přejel německé hranice a vjel do Richardovy původní vlasti. „Smrad“ je pak pocit, který se mu zaryl nejvíce a kterým dodnes kritizuje stav, ve kterém se Československo nacházelo na sklonku roku 1989. „Vracel jsem se do nějaký smradlavý země, kde jsem se narodil,“ vypráví. V tomto momentu se do jeho příběhu vpisuje i jakási netečnost, která se prolíná jeho příběhem už od dětství, a vnímání osobnosti zesnulého otce, přes cíleně omezený korespondenční styk s rodinou z vězení či později z emigrace. Protože i po příjezdu do země, která deset let předtím byla stále ještě jeho rodnou krajinou, „necítil vůbec nic“. Tyto pocity vysvětluje tím, že v emigraci „netrpěl, ale žil“, na rozdíl od mnoha jiných, za něž na prvním místě zmiňuje Ivana Binara, kteří se odloučeni od vlasti po celou dobu v exilu soužili.

Citovou netečnost prožíval i dál, jednoduše se i přes bytí v samotném centru dění nedokázal plně naladit na euforickou vlnu revolučních nadšenců. Ta pro něj přišla, až když spatřil možnosti, které nově demokratický stát nabízel. „Normální lidi je vůbec neviděli. To napadlo jen ty, kteří přijeli zvenčí anebo byli veksláci,“ popisuje pamětník. Znovu se vrátil k dětským snům a zálibám v podzemí a začal hledat vhodný prostor pro klub. Našel ho v samotném centru Prahy, v Lodecké ulici číslo 2. Pro název nešel daleko – Bunkr. „Ten hlad po muzice byl obrovskej, neskutečněj,“ vzpomíná, jak se naplno pustil do budování toho, co se mělo brzy stát jedním z pěti nejlepších hudebních klubů na světě. Díky náhodě, ve které ho na pobočce Agrobanky mylně považovali za blízkého známého generálního ředitele bankovní instituce, mu přiklepli půjčku na třicet pět milionů československých korun. Slavnostní otevření Bunkru proběhlo na druhé výročí sametové revoluce, 17. listopadu 1991.[6]

Bunkr

Měl naprosto jasnou vizi, jak má Bunkr fungovat. „Věděl jsem, jak ten klub nemá vypadat,“ komentuje pamětník a přidává sáhodlouhý seznam špičkové techniky, kterou nechal přivézt z Anglie i Japonska do Prahy, a logistiky fungování klubu od nákladních ramp až po nahrávací studio. Stejně jasno měl v tématu otevírací párty – byla na počest zesnulé zpěvačky Nico, která působila mimo jiné i ve Velvet Underground. Do Prahy se začali sjíždět interpreti světového významu. Brzy začal dostávat telefonáty přímo z ruzyňského letiště. „Přistálo letadlo a první se všichni ptají, kde je Bunkr,“ smáli se mu letištní policisté. Sláva Bunkru raketově rostla.

Na ničem nešetřil. Otevíračka ho stála kolem jednoho a půl milionu, vydal k ní totiž i limitovanou edici LP desek s nikdy nepublikovanou nahrávkou zpěvačky Nico. Pro korunu nešel daleko ani v případě ochranky, kterou nebyl nikdo jiný než tehdejší aktivní členové URNA, Útvaru rychlého nasazení. „Vyplatilo se to,“ vzpomíná na první roky Bunkru a přidává vyprávění o nekonečné řadě naprosto bezprecedentních hudebních akcí, které se tam uskutečnily. Na ona léta vzpomíná s neuvěřitelnou nostalgií, byť i tu glosuje svými tradičně peprnými výrazy a uznává, že tehdejší doba porevolučního Československa byla divoká. V pražských ulicích si vytyčovaly svá území rozličné mafie a drogové sítě, a tak nebylo výjimkou, že jednou přišli lidé od nich i za Richardem Nemčokem. Chlapíci z URNA kolem něj vytvořili naprosto profesionální vějíř, Richard Nemčok vytáhl ze svého křiváku pistoli a dva granáty, odjistil je a suše povídá: „Tak jdem na to.“ Od té doby ho, prý protože ho spousta lidí považovala za blázna, nechali na pokoji.

Bunkr byl však trnem v oku řadě lidí a přišly první soudní obsílky a k roku 1993 i výpověď z nájmu. Proti té se však odvolali, ale co čert nechtěl, i když u odvolacího soudu vyhráli a oficiálně je vystěhovat nesměli, kvůli „procesní chybě“ se k Richardu Nemčokovi dostalo toto rozhodnutí čtyři měsíce poté, co byl Bunkr 21. ledna 1997 definitivně vydrancován.[7] Logicky ani tento moment se neobešel bez dramat a nadmíru bizarních situací, které Richarda Nemčoka provázejí po celý život. Počínaje tím, že mladí stěhováci, kteří přijeli splnit exekutorské nařízení, odmítli legendární klub stěhovat, a dále celými dvaceti čtyřmi hodinami, během nichž se nedařilo policii vyhnat lidi. Richard Nemčok totiž prodal židle po desetikoruně a na baru otevřel všechny lahve k volné konzumaci. „Já sedím na svým,“ říkali zastánci Bunkru policejním jednotkám. „První rok to hodně bolelo, ale šel jsem dopředu jako buldok,“ vypráví pamětník o zklamání, které si „soudním podvodem“ v profesním životě vysloužil. „V letech 1997 až 1999 už bylo vidět, že to jde do p*dele, byrokracie naskakuje ve velkým měřítku, lidi se přeorientovávají na tuc-tuc elektronickou hudbu a plytký diskotéky, a já bych diskotéku nikdy nedělal,“ hodnotí pamětník řadu důvodů, pro něž možná Bunkr neměl mít dlouhého trvání. „Umřel jsem v tý největší slávě. A to je lepší, než kdyby to potom dojíždělo na úbytě,“ uzavírá.

 

[1] O invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 je na Paměti národa k dispozici celá řada dalších pamětnických výpovědí, viz Invaze vojsk Varšavské smlouvy | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[2] Zajímavou analýzu trestněprávních faktorů příživnictví zpracovala Hana Geuss ve své diplomové práci, viz https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/101808/120313372.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[3] Další pamětnické příběhy o Chartě 77 naleznete zde: Charta 77 | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[4] Více o výjimečném stavu v Polsku roku 1981 zde: Generál Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav | Paměť národa (pametnaroda.cz) a zde: Vzestup Solidarity v Polsku vyvolal v roce 1981 reakci. V zemi zavládl výjimečný stav — ČT24 — Česká televize (ceskatelevize.cz)

[5] Další příběhy pamětníků, kteří vstoupili do francouzské cizinecké legie, naleznete zde: Cizinecká legie | Paměť národa (pametnaroda.cz)

[6] Vzpomínkovou reportáž o otevření klubu Bunkr naleznete zde: Před 25 lety byl v Praze otevřen legendární klub Bunkr - Pražský deník (denik.cz)

[7] Reportáž o zavření klubu Bunkr naleznete zde: 25 let od vyklizení Bunkru. S pražským rockovým klubem skončila 90. léta - Aktuálně.cz (aktualne.cz) a zde: Kdo tu nebyl, může jen litovat • RESPEKT (celý článek dostupný jen předplatitelům týdeníku Respekt).