Rudolf Němček

„Byli jsme tři kamarádi ve Šlapanech, zabalili jsme věci. Slyšeli jsme, že jsou tam americké lágry, v té době utíkalo hodně lidí. Dostali jsme se jen do německých lágrů. Nedostali jsme se do amerického lágru, jinak bysme mohli do Ameriky. Hodně Čechů a Slováků odjelo do Ameriky. Nedostali jsme povolení. Když jsme přešli hranice, tak jsme si pískali. Financové nebo pohraničníci nás všichni znali, v Novém Kynšperku měli kasárna. Měli jsme tak kamarády i Němce. Oni mluvili česky, já německy. (…) Pomáhali jsme u sedláků. V lágru v Landau přišel agent. Odešli jsme z lágru, nikdo nás tam nedržel, ale měli jsme hlad. Žebrali jsme jídlo. Přišel agent, nabídl nám dobré jídlo, peníze. V tom nebyla žádná politika. Všechno byla klukovina, že jsme byli mladí. Odvezli nás vlakem, už si to nepamatuji. Odjeli jsme do Marseille z toho německého lágru.“

„Napil jsem se, pili jsme furt, až do mne kopnul, abych už vstal. Taky se báli, protože se furt střílelo. Tak jsem vstal, tak mi bylo všechno jedno, jestli mne zastřelí. Tenkrát se říkalo, že jsou s mačetami Vietnamci hodně tvrdí. … Holt jsme prohráli válku, tak jsme museli poslouchat. Osmnáct měsíců nás nechali v zajetí. Museli jsme na silnici pracovat, byli jsme v lágru hlídaní, osmnáct měsíců odešlo a pak už byl konec.“

(Ne všichni Vietnamci neměli rádi legionáře.) „Starej Vietnamec, takový dědeček, bylo mu tak šedesát, oni vypadají staře. Říká nám: ,Café, café. Já též – Moi aussi soldat francais´, že byl také ve francouzské armádě. Hrnek kafe mi donesl. Já jsem byl rád. Mají baráky na kůlech, všechno tam mají, kozy, krávy … “

„Jídlo bylo takové, že jsme furt žrali rejži. Furt rejži, rejži, rejži. Dostali jsme ji a trochu jsme jí vysypávali, aby to neviděli. Když byl hlad, ráno nám dali v osm rejži a večer v pět. Jinak mezitím se nejedlo. Černý chleba, nic, jen rýže.“ Manželka: „Dlouho nechtěl jíst rýži, až teď.“ - „To jsem si zvyknul (smích).“

„To se nedá všechno vypovídat. Tam popadali chlapi jak pokosení. Bylo jich strašně moc, těch Vietnamců. Z druhé strany na nás nemohli, tak nás odstřelovali tam dole. Já jsem naštěstí byl na druhé straně bunkru, tam to tolik nepadalo. Ale bylo to hrozný. Stejně jsem byl raněný. Dostal jsem z minometu střepinu, dvanáct drobných střepin a jednu velkou. Potom mi ji vyndali. To se stalo v den, kdy jsem byl zajatý. Zavázali mne, ale mohl jsem chodit. Drobné střepiny mi zjistili až tady. Kolikrát to zjistili, když jsem šel na prohlídku. Pokaždé, když jdu na rentgen.“ Manželka: „Naposledy před rokem, šel na prohlídku na plicní, tak říkají: ,Ježíš, co to tam máte? Vy tam máte nějaké stíny?´ To jsme už věděli. Dokonce jsme posílali francouzskému velvyslanectví lékařské zprávy, co chtěli. Stejně z toho nic nebylo. Nic nedali. Protože v dokladech mají, že padli všichni do jednoho.“

„Když jsme byli v campu (zajateckém táboře), říkalo se tomu camp, tak nás zavolal (velitel) s francouzským tlumočníkem, že se nemusíme bát. Že mají smlouvu s Československem, že Československo je spřátelený národ, že se nám nic nestane. Tak nikdo neutekl. Bylo to na velkém dvoře, po těch osmnácti měsících nás byla hromada nemocných, tak jsme jim tam pomáhali. Ještě se bojovalo, ale my jsme už nebojovali. Vietnamci nám říkali, ten velitel mluvil francouzsky, ale bleptal a nikdo mu nerozuměl, co povídá. Tlumočník nám řekl, že nám zaručujou, že se nám nic nestane doma.“