"Samozřejmě jsme věděli, že je to nějaká represe ze strany komunistů na naši rodinu, ale pořád jsme si říkali, zaplať Pánbůh, není to jako v padesátých letech, nějak to přežijeme. Hlavně nám pomáhali přátelé, přátelé se o nás hodně starali, i tatínkovi spolupracovníci z práce - i komunisti to byli a věděli všichni, že je to svinstvo. Tak třeba když byl tatínek zavřený, vyhrabal jeho šéf ještě, že kdysi podal zlepšovací návrh, a maminka dostala najednou větší obnos peněz. Prostě se tak nějak snažili pomoci.“
"Šnajdrovi, to byla taková docela známá rodina v Mikulovicích. Jednak to byla velká rodina, měli nebo mají pět dcer a pan Šnajdr byl také výborný varhaník. Moje maminka hrála na varhany, občas se někde viděli na pohřbech nebo církevních slavnostech a vlastně přes ty varhany si různě předávali noty. Tak se seznámili. My k nim jezdívali na návštěvy, už když jsme byli malí, takže jsme se znali dlouho. Pak, právě kolem těch osmdesátých let, jsme se s nimi setkávali, jednak oni taky měli velice rádi to poutní místo Maria Hilf u Zlatých Hor, takže přes to jsme se s nimi setkávali a na různých poutích. Když byla pouť v Mikulovicích, jeli jsme tam celá rodina, když byla v Jeseníku, tak zase přijeli, povídali jsme si, navštěvovali jsme se a vzniklo přátelství. A v době, kdy už děti dospívaly, se kolem děvčat rojili chlapci, chodilo k nim hodně lidí, ti různí nápadníci a kněží... Jejich rodina byla taky taková otevřená všem možným návštěvám z církevních kruhů, co se zajímali zároveň i o politiku. A právě v osmdesátých letech jsem tam jezdívala už i sama, nejen s rodiči. Táhli mě tam ti mladí lidé, hráli jsme volejbal, na zahradě měli improvizované hřiště. U nich se vždycky hodně zpívalo, všichni kluci, co tam jezdili, hráli výborně na kytary, takže to taky lákalo. Zpívali jsme tam hodně i zpěvy z Taizé, do Československa se to šířilo z Francie. V té době se tam jezdívalo pravidelně každou neděli odpoledne a to samozřejmě začalo být trnem v oku nějakým všímavým sousedům."
„Potom právě Tomáš [Kopřiva] přišel [za manželem] s tím: 'Tak jestli chceš něco dělat, nezviditelňuj se na nějakých demonstracích' a že by pro něho měl práci. Prostě jestli by byl ochotný rozmnožovat samizdaty. Tomáš Kopřiva ho do toho zasvětil, byla vytvořena - my se fakt mezi sebou neznali - taková síť. Někdo to opisoval, někdo musel sehnat blány - to se v podstatě vždycky muselo vyšetřit někde v práci, že - nedalo se to koupit. Někdo to napsal, někdo to opisoval, on [Tomáš Kopřiva] potom dodal manželovi blány a řekl třeba: ‚Potřebuju toho udělat deset výtisků.‘ Dodal mu takový rámeček s válečkem. - Měli jste rámeček? - Ano, ano, někde ho mám ještě na půdě. - Fakt? - To byla taková akce, že on prostě večer přijel a ráno to muselo být, takže manžel celou noc tiskl. Měli jsme malý děcka, takže to bylo vždycky ještě kojení a všechno... Přijel a říkal: 'Do rána bych potřeboval Informace o církvi, desetkrát. Jestli chceš, udělej si pro sebe a dej to, komu uznáš za vhodné. A musíš dávat pozor.' Takhle jsme to začali dodávat mým rodičům do Jeseníku a rodiče to začali rozšiřovat mezi své důvěryhodné přátele a známé.“
Zdislava Nedvědová, roz. Dvořáková, se narodila v Jeseníku 4. srpna 1961 rodičům Heleně a Václavu Dvořákovým jako nejstarší ze tří dětí. Bydleli v Jeseníku. Rodiče byli věřící katolíci, rodina byla perzekvována. V letech 1968-1970 navštěvovala znovuobnovený Skaut. Pro náboženské přesvědčení nebyla přijata na střední zdravotní školu, učila se v oboru dámská krejčová pod podnikem TDK Šumperk. Poté složila zkoušky na Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově. V letech 1978-1982 bydlela v Olomouci, odkud dojížděla do školy v Prostějově, stala se členkou společenství mladých katolíků v Olomouci. Roku 1982 maturovala. Rok studovala Vysokou školu báňskou v Ostravě, poté zanechala studia a nastoupila v Šumperku do Okresního oděvního družstva v technické přípravě výroby. Stala se členkou církevního společenství v Šumperku, seznámila se se svým budoucím mužem Ladislavem Nedvědem, který ji zavedl k Juliu Vargovi, spřátelili se. Po svatbě v roce 1985 se s manželem zapojili mezi šumperský disent, začali rozmnožovat samizdatovou literaturu pomocí cyklostylu, dále ji šířili do Jeseníku a mezi nejbližší přátele. Organizovali a hostili například setkání Václava Malého s farníky v Rapotíně v roce 1989. Postupně se jim narodilo pět dětí. Po revoluci pracovala v Azylovém domě pro matky s dětmi v organizaci Pontis Šumperk či ve FOD v Olomouci. V roce 2024, v době natáčení, žila stále na faře v Rapotíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
