Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Nedvědová (* 1961)

• narozena 4. srpna 1961 v Jeseníku jako nejstarší ze tří dětí Václava a Heleny Dvořákových

• rodina perzekvována pro své náboženské přesvědčení

• vystudovala Střední průmyslovou školu oděvní v Prostějově

• v letech 1983-1985 pracovala jako technik v Okresním oděvním družstvu v Šumperku na technické přípravě výroby

• roku 1983 se začlenila se mezi šumperské společenství mladých věřících, kde potkala svého budoucího muže, Ladislava Nedvěda

• v roce 1983 se seznámila s Juliem Vargou, šumperským disidentem

• roku 1985 svatba s Ladislavem Nedvědem

• v letech 1986–1989 se s manželem podílela na množení a distribuci samizdatové literatury, podepsali petici za náboženskou svobodu Augustina Navrátila

• roku 1989 proběhlo u Nedvědových na rapotínské faře opakovaně setkání s Václavem Malým

• vychovali pět dětí

• po roce 1989 pracovala v Azylovém domě pro matky s dětmi (Pontis Šumperk), posléze ve FOD v Olomouci

• roku 2024 žila v Rapotíně

Zdislava Nedvědová, roz. Dvořáková, vyrůstala ve věřící rodině. Svou víru Dvořákovi nikdy neskrývali. Přestože v pozdějších letech čelili perzekucím ze strany režimu, hlavu nesklonili. Tatínek Václav Dvořák byl roku 1980 nespravedlivě odsouzen za hospodářskou trestnou činnost v podniku, kde pracoval. Maminku Helenu Dvořákovou v roce 1984 propustili pro náboženské přesvědčení ze zaměstnání. Zdislava Nedvědová se po seznámení s budoucím manželem Ladislavem Nedvědem dostala v roce 1983 mezi šumperský katolický disent. Po narození prvního dítěte se oba manželé zapojili do rozmnožování a distribuce samizdatové literatury, v roce 1989 u nich v Rapotíně proběhla dvě setkání s představitelem pražského katolického disentu knězem Václavem Malým. Samizdatovou literaturu přepisoval a dále šířil i tatínek Václav Dvořák v Jeseníku.

Soudruzi nám brzy zakázali i docházku do Skautu

Zdislava Nedvědová, roz. Dvořáková, se narodila 4. srpna 1961 v Jeseníku jako nejstarší ze tří dětí Václava a Heleny Dvořákových. Otec pocházel z Ústí nad Orlicí, maminka z Brna. Rodiče se seznámili během studia Střední průmyslové školy v Šumperku. Po svatbě, roku 1959, odešli bydlet do Jeseníku, do domu po odsunutých Němcích. Žili na Krameriově ulici nad jesenickým nádražím, nad kterou se nacházely lázně. Maminka pracovala jako zdravotní sestra ve Vojenské ozdravovně lázní v Jeseníku, otec byl zaměstnán v Rudných dolech v Jeseníku. Rodiče, věřící katolíci, vychovávali ve víře i své tři děti, zapojovali se i do života farnosti. Maminka hrávala v kostele na varhany, tatínek pomáhal při organizaci různých církevních svátků. Po celé Zdislavino dětství jezdívali do Zlatých Hor, na místo zchátralého poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), ke kterému měli rodiče blízký vztah. Spolu s dalšími rodinami sem jezdili na výlety, opékali špekáčky na ohni. Budova kostela byla už v té době zchátralá, což otec těžce nesl. 

Roku 1968 měla Zdislava nastupovat do první třídy. V srpnu byli s rodiči v Bulharsku, spánek po návratu přerušil nad ránem 21. srpna 1968 telefonát tatínkova kamaráda, který na něj křičel, ať se podívá z okna, že nás obsadili Rusové. Když vyhlédli z okna, viděli už tanky. V Jeseníku vojáci obsadili místní kasárna, stávající posádka musela odejít. Všichni byli v šoku. Jako na jiných místech se zde vyrojily protisovětské nápisy. Zdislava po prázdninách nastupovala do školy, bála se chodívat kolem kasáren, většinou ji doprovázela starší děvčata ze sousedství. Z prvního stupně základní školy si pamatuje spíše dril a vyžadování poslušnosti než ideologické působení učitelů. Na druhém stupni už měla třídní učitelku, kterou měla ráda. Roku 1968 začala chodit do znovuobnoveného Skautu. Scházeli se jednou týdně, patřila k oddílu Světlušek. Vzpomíná, že měla přezdívku Pampeliška. Jeli i na třítýdenní tábor na jižní Moravu, na Vranov. Skaut milovala, o to horší pro ni bylo, když jeho existenci roku 1970 režim znovu zakázal. 

Náboženské přesvědčení ztěžovalo i přijetí na střední školu

Otec na protest proti srpnovým událostem roku 1968 vstoupil do Československé strany lidové. Začala normalizace, svobodnější atmosféra ve společnosti byla pryč. Probíhaly prověrky v zaměstnáních i ve straně. Zdislava Nedvědová si vzpomíná, jak otec doma poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Většinou to bývalo v šest hodin ráno, ze zavřené kuchyně se linuly tóny úvodní znělky. Zhruba v té době si začala více uvědomovat, že o něčem se smí mluvit jen doma nebo mezi lidmi z kostela. Roku 1973 byl poutní kostel Panny Marie Pomocné (Maria Hilf), uzavřený od roku 1955, srovnán se zemí. „Mohlo mi být 18-19 let, když jsme tam jezdívali kolem svátku seslání Ducha svatého. Jezdívalo se tam a dělala se tzv. vaječina, to byl zvyk někde z Valašska. To bylo docela takové velké, hodně rodin, smažily se vajíčka na velké pánvi na ohni nebo v kotlíku, pěkná akce. Pak v roce 1973 kostel úplně odstřelili, byl úplně srovnaný se zemí. Nebylo téměř poznat, že tam něco bylo.“

Do sedmé třídy základní školy docházela do náboženství. Už tehdy věděla, že hlásit se jako věřící na gymnázium nemá smysl. V patnácti letech si tedy podala přihlášku na Střední zdravotní školu v Šumperku. Pravděpodobně stačila věta v posudku, že rodina není vyrovnaná s náboženskou otázkou, aby ji nepřijali. Zkoušky složila úspěšně. Nastoupila tedy do učení na dámskou krejčovou při podniku TDK Šumperk. Na praxi docházela v Jeseníku, teorii měli vždy týden v učilišti na Štursově ulici v Olomouci. Z druhého ročníku se přihlásila na oděvní průmyslovku v Prostějově, kam byla po určitých peripetiích přijata, první rok ‚zapomněla‘ její vedoucí poslat přihlášku. Nastoupila tedy s dvouletým zpožděním do prvního ročníku. Po dobu studia v Prostějově bydlela nějaký čas u sestřenice v Olomouci. Zapojila se zde mezi společenství věřících z kostela u Dómu, po mších zde často diskutovali, scházeli se i ve volném čase, s páterem Kupkou chodili plavat do bazénu nebo na různé výlety. „Když byl v roce 1978 zvolený papež Jan Pavel II., strašně jsme to prožívali, poslouchali Vatikán, byli jsme z toho zvolení nadšení. Když poprvé letěl do Polska, nesměl se zastavit u nás v Československu. Tenkrát jsme jako mládež drželi v době jeho přeletu půst,“ vybavuje si. 

Roku 1980 byl otec odsouzen za hospodářskou trestnou činnost v podniku, kde pracoval. Jak bylo tehdy běžnou praxí, přijal peníze mimo fakturaci za dřívější předání zakázky. Rozdělil je mezi spolupracovníky. Byl obviněn a nakonec strávil ve vězení několik měsíců. Zastal se ho i tehdejší ředitel podniku, nebylo to však nic platné. Po propuštění byl přijat na stejné pracovní místo. 

Perzekuce rodiny a přátel pokračovala i v osmdesátých letech

Jezdívali i k rodinným známým, Šnajdrovým, do Mikulovic, kde se od počátku osmdesátých let pořádala v rámci vznikajícího charismatického hnutí modlitební setkání a scházela se podobně smýšlející mládež. Rádi zpívali tehdy velmi populární zpěvy z Taizé (sloužily jako jednoduchá meditativní společná forma modlitby). Dvořákovi se stali součástí charismatického hnutí, do něhož se kromě Šnajdrových zapojili kněží Rudolf Smahel či Stanislav Lekavý, kteří už prošli komunistickými kriminály. Jiří Šnajdr byl v prosinci roku 1982 zatčen a v roce 1983 spolu s Janem Mokrým odsouzen za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společenstvími a odsouzen k desetiměsíčnímu podmíněnému trestu. K výslechům tehdy několikrát předvolali také manžele Dvořákovy. Modlitební setkání přesto pokračovala. 

Zdislava Nedvědová maturovala roku 1982. Po skončení školy studovala rok Vysokou školu báňskou v Ostravě. Školu nedokončila. Roku 1983 nastoupila do Okresního oděvního družstva v Šumperku na technické přípravě výroby jako technik. Pracovala zde pak do odchodu na mateřskou dovolenou v roce 1985.

 Sžít se s novým prostředím jí pomohli věřící. Otec Mirek Dibelka ji začlenil do společenství věřících, jednou týdně mívali modlitební setkání, kde se běžně bavívali i o politice. Seznámila se zde se svým budoucím mužem, Ladislavem Nedvědem. Zdislavě často s obdivem vyprávěl o svém příteli Juliu Vargovi, fyzicky postiženém, vážně nemocném katolickém aktivistovi a disidentovi, u jehož lůžka se potkávali představitelé místního i pražského katolického disentu i lidé z undergroundu. Zavedl jej k němu kamarád Jan Havlíček. Po počátečním šoku nad jeho zdravotním stavem se Zdislava s Julkem spřátelila. Chodívali k němu několikrát týdně, před bytem stávala řada bot, stále někdo přicházel a odcházel. Návštěvy byly u Vargových na denním pořádku. Vargovi syna podporovali, přesto, že jejich byt byl sledován StB. Zdislava Nedvědová vzpomíná, že riziko sledování si tehdy příliš neuvědomovali. „Předpokládali jsme to, ale asi jsme to neřešili, nedělali jsme nic špatného, chodili jsme navštěvovat nemocného kamaráda,“ vzpomíná. V té době jí přišlo poprvé a naposledy pozvání k výslechu. Dorazilo však pouze do schránky, nebylo posláno doporučeně. Dala na radu zkušenějších přátel a dělala, že žádné neobdržela, nikdo se jí už pak neozval. „Od otce Petra Hrubiše jsme měli instrukce, že kdybychom byli na výslechu, nemáme jmenovat jménem. Kdyby se ptali, odkud máme knížku, máme říct, že od strýce, který už zemřel nebo říkat, že si nepamatujeme. Takové instrukce, jak máme odpovídat, díky Bohu jsem je nemusela použít,“ vzpomíná.

Na faře množili s manželem samizdat

Roku 1984 přišla o zaměstnání ve vojenské ozdravovně v Jeseníku maminka. Oficiálním důvodem výpovědi byla činnost v sektě Letniční hnutí. Ačkoliv se odvolala a věc řešil pracovněprávní soud, do zaměstnání se vrátit nemohla. (Neoprávněnost výpovědi uznal soud až po roce 1989). S potížemi pak sehnala přes známé práci účetní na benzínce. 

Roku 1985 se Zdislava provdala za Ladislava Nedvěda. Přes známé dostali tip na pronájem rapotínské fary, v té době už nějakou dobu prázdné, kde začali společný život. Ve stejném roce se jim narodil první syn František. Když byl synovi asi rok a půl, manžel dostal nabídku od kamaráda Tomáše Kopřivy, angažovat se v množení samizdatové literatury. Přikývl. Až do roku 1989 pak s malými dětmi po nocích množili různé tiskoviny, kterými je Tomáš Kopřiva zásoboval. Mimo jiné Informace o církvi. Posílali je pak dále i do Jeseníku Zdislaviným rodičům. Tatínek Václav Dvořák začal i s přepisováním těchto materiálů. To však tehdy jeho dcera netušila, stejně jako netušil on, že materiály, které mu vozí, s manželem rozmnožují. Nevěděli příliš ani o dalších lidech, zapojených do výroby a šíření samizdatu, bylo to tak bezpečnější. Něco dávali svým nejbližším známým, zpravidla byli schopni vyrobit asi dvacet kopií navíc. Šlo o zdlouhavý proces, jednotlivé strany se musely sušit, kompletovat. Na jejich činnost se nepřišlo, nikdy nebyli na výslechu.

Občas se účastnili různých bytových seminářů, znali se například s manželi Srovnalovými ze Zábřehu. Zažila třeba setkání katolického kněze Josefa Zvěřiny u Julka Vargy. „S Vargovými jsme seznámili i rodiče, u Julka taky několikrát byli, znali se i se Srovnalovými, protože Jitka Srovnalová je rodačka z Jeseníku, takže naši znali Frankovy, její rodiče. Věděli o sobě. Vím, že jednou jsme byli na setkání tady v Šumperku. U Šlemrových bylo setkání s Josefem Zvěřinou, knězem, na které přijeli i moji rodiče z Jeseníku. To už bylo před rokem 1989, mohlo to být tak rok předtím,“ vzpomíná.

Roku 1988 připojili manželé Nedvědovi podpisy pod petici Augustina Navrátila za respektování práv věřících a náboženskou svobodu. (Tzv. Moravskou výzvu podepsalo nakonec asi 600 000 lidí). „Petice, kterou Augustin Navrátil napsal a vyzýval k jejímu podpisu, se k nám dostala určitě nějak přes Julka Vargu, manžel odvážně obešel snad celý Rapotín a získal neuvěřitelné množství podpisů, všichni známí to hodnotili jak odvážný čin a zároveň byl dost varován, ať si dává pozor. Trnuli jsme, co z toho bude, ale nic z toho nebylo,“ popisuje.

Setkání s Václavem Malým proběhla u nás v Rapotíně

V roce 1989 se s manželem podíleli na organizaci setkání s Václavem Malým v Rapotíně, proběhlo u nich na faře, v konspiračním duchu. Malého z nádraží přivezl kamarád autem, známí měli zakázáno parkovat poblíž domu, měli přicházet maximálně po dvou. Malý další den pokračoval do Jeseníku. Přijel pak ještě jednou 17. listopadu 1989 a mluvil o dění v Praze. Ostatním sdělil, že režim už dlouho nevydrží a, pro mnohé překvapivě, označil Václava Havla za vhodného budoucího prezidenta, tehdy jim to připadalo nemožné. Na faře si toho večera pustili také Svobodnou Evropu, Václav Malý tak slyšel o událostech na Národní třídě. Rozhodl se pro návrat do Prahy. Události se daly do pohybu. Nedvědovi měli malé děti, nemohli se účastnit pražských demonstrací. Ladislav Nedvěd jezdil každý den do Šumperku, kde se lidé začali shromažďovat u divadla. Mezi přední osobnosti šumperské sametové revoluce patřili i jejich přátelé, vedle Julka Vargy například manželé Hana a Jan Havlíčkovi, Tomáš Kopřiva a další. Na průběh listopadových dní v Šumperku pro Paměť národa vzpomínal v roce 2024 i Jiří Suchan, tehdy zaměstnaný jako technik v šumperském divadle, do roku 1989 zapojený do šíření samizdatu.

Zdislavin otec Václav Dvořák se po revoluci stal místostarostou Jeseníku, téměř okamžitě po převratu se také začal intenzivně zabývat možností obnovy poutního kostela Panny Marie Pomocné (Maria Hilf ) u Zlatých Hor, založil s přáteli občanské sdružení a začala několik let trvající cesta, na jejímž konci stálo v roce 1995 obnovené poutní místo, dnes vyhlášené mezi věřícími. Po několika desítkách let se sem podařilo vrátit život. Maminka požádala o rehabilitaci a znovu nastoupila do zaměstnání ve Vojenské ozdravovně v Jeseníku. Zdislava Nedvědová se po návratu z mateřské dovolené věnovala sociální práci, doplnila si vzdělání a pracovala v sociální sféře, nejprve v Azylovém domě pro matky s dětmi v organizaci Pontis Šumperk (2000-2018), později tři roky ve Fondu ohrožených dětí v Olomouci - Černovíře. Roku 2021 odešla do důchodu. S manželem Ladislavem vychovali pět dětí. Roku 2024, v době natáčení, žila v Rapotíně.

 Zdroje: https://is.muni.cz/th/ukhpg/Poutni_misto_Panna_Marie_Pomocna_u_Zlatych_Hor.pdf