plk. v. v. Ing. Zdeněk Nechanický

„Já, jelikož jsem mluvil slušně rusky, jsem aspoň napsal protest. A ještě s jedním kolegou jsme šli do toho jejich stanoviště, protože jak přiletěli s Migy, tak si postavili stany. Ono to mělo zajímavou dohru. Na letišti jsme to odskákali hlavně tři lidi. Já za tu rušičku, potom ‚benzíňák‘, který měl na starosti pohonné hmoty. Ten jim zarazil tu jejich pohonnou látku pro Migy a oni nemohli odletět. A lítaly tam vrtulníky a přivážely to v barelech a pak se to přelévalo kbelíky do jednotlivých Migů, a tak vždycky během dne z toho pluku dva nebo tři Migy mohly odletět na jejich základnu v NDR. A třetí byl z nás nejúspěšnější, ten měl na starosti pitnou vodu na letišti, a tak jim ji zastavil. Stanovali na severozápadním okraji letiště a tam bylo blízko slepé rameno Labe. A když neměli vodu, tak pili vodu z něj a skoro všichni z toho dostali nějakou běhavku. Takže my tři jsme to odskákali. A já napsal protest rusky a zanesl jsem ho s ještě jedním kolegou do jejich tábora. Přijali nás, ale jen velitel pluku se svým politickým zástupcem, ani důstojníci, natož vojáci s námi nesměli přijít do styku. Mluvil jsem o okupaci, to striktně odmítl, a když jsem mu podával písemný protest, tak ho nechal spadnout na zem a řekl, ať si to odneseme. Nepřijal můj protest. Já se s ním dost dlouho smolil, než jsem to sepsal. Tak to všechno probíhalo. A přitom to jaro bylo tak nadějné!“

„Jednoho dne jsme fotili Bavorsko, když najednou přilétl tryskáč, vypadal jako Mig, a pilot zepředu říkal, že nás zase otravuje nějaký blb [od stíhačů]. Ale ten, co vzadu fotografoval, říkal, že má na trupu hvězdu a že je bílá. Byl to Siebel, v té době nejlepší americký stíhač. Tak Siebela na křídlo, a hurá do vnitrozemí. A ještě musím podotknout, ten Amerikán přilétl a snažil se dostat do skupiny, aby letěli vedle sebe. Vyhodil malé klapky, vyhodil velké klapky, a pořád byl rychlejší, tak vyhodil podvozek, a když už byl skoro na pádovce, tak udržel skupiny. Zařadil se velice blízko, mával na ně, kluci říkali, že bylo vidět, že se směje. Potom je podlétl, takže viděl, že se fotí bočními kamerami, podíval se i zespodu, takže viděl, že se fotí i kolmo. Potom všechno zavřel, zamával a zmizel v Bavorsku. Jinak velice přátelské, bylo vidět, že se na ně směje.“

„Asi za měsíc po okupaci, když se poměry trochu zklidnily, tak jsme zase vezli generála Kúkela do Bratislavy, kde byl další nám podřízený stíhací pluk. A přistál tam taky stíhací pluk sovětský. Sověti měli velikou snahu znovu navazovat bratrské vztahy. Až k letadlu za námi přišel jejich velitel a mluvil o obnovených bratrských vztazích a podal ruku našemu veliteli a potom šel podat ruku nám. My, pětičlenná posádka, nám zůstaly ruce dole, nikdo mu ruku nepodal. Našemu veliteli to bylo velmi nepříjemné, ale neřekl nám ani slovo. A oni ho potom taky odstranili, dali ho do důchodu. A nás, hříšné duše, kteří jsme se takto zachovali, tři jsme byli trestně stíhaní. Nevím, co je na tom pravdy, ale tenkrát se říkalo, že se na Západě objevují zprávy, že se u nás obnovují politické procesy, tak proto Husák, který sám byl za komunistů devět let zavřený, to trestní stíhání zrušil. Bylo to u vojenských soudů. A tak jsme byli jen kázeňsky potrestaní. Můj velitel dopravní letky byl stejné hodnosti, byli jsme kamarádi, a ten říkal: ‚Zdeňku, já tě kázeňsky trestám!‘ A tím to haslo. Ulevilo se mi. Protože jsem měl rodinu a nade mnou byl paragraf zneužití vojenského materiálu za zvýšeného ohrožení státu. A za to byla léta kriminálu.“