Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plk. v. v. Ing. Zdeněk Nechanický (* 1928)

• narodil se 10. srpna 1928 v Praze

• za války byl aktivní v odboji jako člen ilegálního 12. skautského oddílu

• po maturitě nastoupil v roce 1948 na dvouleté letecké učiliště v Chrudimi

• v roce 1950 nastoupil k fotografické letecké službě

• v roce 1951 se oženil, do roka se jim narodil syn Štěpán

• v roce 1960 přešel k vojenskému dopravnímu letectvu

• během invaze v srpnu 1968 sestrojil rušičku stanice Vltava a sepsal protestní nótu

• v únoru 1971 ho po prověrkách vyhodili z KSČ a propustili z armády

• nové zaměstnání našel v chemické továrně v Rybitví, později jako řidič MHD v Hradci Králové

• v roce 1997 byl povýšen do hodnosti plukovníka

• v roce 2024 žil v Hradci Králové

21. srpna 1968 mu ve tři ráno zadrnčel telefon: „Zdeňku, obsazují nás Rusáci, od Náchodu na Ruzyň, jedna dvanáctka za druhou!“ Kapitán Zdeněk Nechanický vzal kolo a jel na letiště. Utíkal na řídící sál, kde na radarech běžela invaze v přímém přenosu. V desetiminutových intervalech přelétaly po obrazovce transportní AN-12. „Všichni jsme tenkrát byli náramně bojovní. Ale seshora přišel zákaz klást jakýkoli odpor,“ vzpomíná tehdejší letecký navigátor Zdeněk Nechanický. 

Velení hradeckého letiště odmítlo otevřít řídící věž a rozsvítit přistávací dráhu, ale 50 sovětských stíhaček stejně přistálo. Nedostalo se jim vřelého přijetí, a tak se Sověti utábořili na severozápadním konci letiště, palivo si přiváželi v barelech vrtulníky a pitnou vodu brali ze slepých ramen Labe. 

Zdeněk Nechanický uměl docela dobře rusky, a proto právě on sepsal protestní nótu a spolu s kolegou ji zanesli do sovětského ležení. „Přijal nás velitel pluku se svým politickým zástupcem, vyslechl mne, ale o okupaci nechtěl nic slyšet, to striktně odmítl. A když jsem mu ten náš protest podával, tak ho nechal spadnout na zem a ať si to prý odneseme,“ vypráví Zdeněk Nechanický.

Spolu s kolegou se vrátili zpátky ke svým strojům. Měli sice zákaz létání, ale nikdo nehlídal posádky ani letadla. „Seděl jsem v letadle a pořád poslouchal Svobodnou Evropu a taky promoskevskou stanici Vltava. A dostal jsem nápad. Nahrál jsem na magneťák 40 sekund hučícího motoru a potom jsem do toho říkal: ‚Neposlouchejte na této frekvenci, poslouchejte svobodné vysílání Československého rozhlasu!‘ Pouštěl jsem pak nahrávku po frekvenci Vltavy a tím vysílání rušil,“ popisuje fungování svojí rušičky. Ostatní kolegové to věděli, pomáhali mu s externími bateriemi a pochvalu dostal i od politického zástupce. „Ten mi tenkrát uznale klepal na rameno, ale po dvou letech mne při prověrkách udal. Rušička byla jedním z důvodů mého vyhazovu z armády,“ konstatuje pamětník, který armádu opouštěl v únoru 1971 v hodnosti majora. Za ten samý čin byl po změně režimu v roce 1997 povýšen do hodnosti plukovníka.

Skautem zůstal i ve válečných letech 

Zdeněk Nechanický se narodil 10. srpna 1928 v Praze Vršovicích už po rozchodu rodičů. Jeho otec Ladislav Nechanický měl bouřlivou povahu, v 17 letech se nechal najmout na zaoceánskou loď a na její palubě zcestoval svět. Po první světové válce se usadil v Československu a provozoval hostinec na Vinohradech. Mamince Ludmile Růžičkové jeho povaha imponovala, ale světoběžníka vyhodnotila jako osobu nevhodnou pro manželství. Zdeňka od útlého věku vychovával nevlastní otec Žichovič, ruský emigrant, který přišel do Československa po bolševické revoluci. Dětství i rané mládí prožil Zdeněk Nechanický v Praze, válečné roky pak v ilegálním 12. skautském oddílu. Jako šestnáctiletý se spolu s ostatními skauty zapojil do odboje a v květnu 1945 i do Pražského povstání.

Německá okupační správa oddíly Junáku oficiálně rozpustila, ale skauti se často potají scházeli dál. Stejně tak kamarádi Zdeňka Nechanického už nepořádali tábory, ale dál podnikali výpravy do Povltaví a do štěchovických lesů. Trasy nezměnili ani po roce 1942, kdy Němci začali v okolí Benešova budovat výcvikový prostor pro jednotky SS. „Brali jsme si s sebou vzduchovku a jednou nás Němci v lese potkali a my se báli, co bude. Jeden z vojáků si vzduchovku vzal, vystřelil a zase nám ji vrátil. Nic z toho tenkrát nebylo, ale my už jsme ji s sebou víckrát nebrali,“ vzpomíná Zdeněk Nechanický.

Poslední válečnou zimu skončila škola už o Vánocích, nejdřív měli uhelné prázdniny a v březnu jim školní budovu zabral wehrmacht. A tak se kluci potulovali po Praze. „Byli jsme dobrá parta, oldskauti od 16 do 19 let, a drželi jsme si takovou chajdu na Štvanici. Našemu vedoucímu Ďubkymu bylo už 24 let a ten nás od půlky dubna úkoloval. Měli jsme zjišťovat, kde jsou v Praze Němci, a Ďubky předával informace přímo České národní radě. Ve městě byl už tou dobou hrozný zmatek. Já chodil nejčastěji na Wilsonovo nádraží, tam se kupily sanitní a zásobovací vlaky a už vlastně neměly kam jet, protože Američani i Rusáci byli blízko,“ vypráví Zdeněk Nechanický. 

Pamětník vzpomínal mimo jiné i na průjezd patnáctičlenné motorizované americké jednotky, na to, jak se Pražané radovali, že je osvobozují Američané. Oni ale bez zastavení projeli, protože směřovali do východočeských Velichovek, kde byl se svou jednotkou německý velitel armády Střed – maršál Ferdinand Schörner. Američané vezli Schörnerovi text německé kapitulace, aby uvěřil, že Třetí říše skutečně kapitulovala. Schörnerovi vojáci poté v plné zbroji Velichovky opustili a mířili k západní hranici, ale u Ostroměře byli rozprášeni. Maršálu Schörnerovi se podařilo uletět do Rakouska. Američané se z Velichovek úspěšně vrátili do Plzně a Sověti se o jejich akci dozvěděli až po válce. 

Rozhlas volal o pomoc, a já musel sedět doma 

5. května 1945 v půl jedné odpoledne začal Český rozhlas volat o pomoc. „Byli jsme s kluky domluvení, že když se něco semele, tak se sejdeme. Ale máma mě chytla u dveří a zakázala mi jít ven. Za hodinu jsem jí řekl, že jdu shánět trikolory, tak mě pustila. Domů jsem se vrátil až týden po válce,“ vypráví o Pražském povstání Zdeněk Nechanický.

V německých skladech byla spousta uniforem jednotek Afrikakorps, do těch se skauti oblékli a přišili si na ně domovenky Junáku, později dostali ještě pásky s označením RG. „Znamenalo to revoluční gardy, ale později se jim říkalo rabovací gardy,“ vysvětluje Zdeněk Nechanický.

Když skončily boje v ulicích, poslali skauty na Hradčany hlídat takzvanou Kadetku, kde za války byla kasárna SS. „Dodnes mám z toho místa několik suvenýrů – ruskou tabatěrku na machorku s vyrytými letopočty a monogramy, spoustu německých vyznamenání. Už tenkrát jsem byl numismatik, tak jsem jich měl plnou krabici, ale on ty metály tenkrát nikdo nechtěl,“ směje se. Větší radost měli ze skladu potravin, který byl plný konzerv a kompotů. „Byly to asi zásoby pro důstojnickou jídelnu, protože tam byly takové speciality jako guláše a olejovky. A když jsem se šel po týdnu konečně podívat domů, tak jsem nabral konzervy a cigarety a zanesl je jak otčímovi na Pankrác, tak tátovi do hospody na Vinohrady. Cítil jsem, jak jsem v jejich očích dospěl,“ vzpomíná na konec války. 

Nejdřív do pohraničí a pak až do školy

Hned po válce poslali Zdeňka Nechanického s celou skupinou skautů do Nučniček u Litoměřic, aby tam hlídali muniční sklady. Vesnice na břehu Labe ležela v bývalých Sudetech a žili v ní jen německé ženy s dětmi a staří lidé. „Chodil jsem tam za jednou krásnou mladou Němkou, bylo jí tak pětadvacet, měla dvě děti a byla už vdova. Nosil jsem jí jídlo a ona mi občas dovolila nějakou tu důvěrnost. O žádném odsunu nevěděli, bylo po válce a mysleli si, že budou dál žít tady, doma,“ vzpomíná na letní pobyt v pohraničí. Po prázdninách se vrátil do Prahy, aby dostudoval střední průmyslovou školu. 

Veškerý volný čas trávil spolu s kamarády na letišti. „Když přišli zápaďáci, všichni jsme se zbláznili do letectva. Po Němcích nám zůstaly kluzáky a na nich jsme dělali první skoky. A cvičili jsme na nich tak dlouho, až jsme si udělali první stupeň leteckých zkoušek,“ vzpomíná. Toužil se dostat k letectvu, ale nebyl plnoletý a maminka mu jako jeho zákonný zástupce odmítla podepsat souhlas ke studiu. Oblomil ji až o rok později. „Dostal jsem se aspoň do výcviku spojovacího, telegrafního a navigačního. To byla dvouletá škola v Chrudimi a byl tam báječný kolektiv,“ říká Zdeněk Nechanický. Učit je mohli letečtí důstojníci s bojovou zkušeností, ale pamětník už se s nimi ve škole nepotkal. „Chodívali do Aeroklubu lítat na Čápech, ale po Vítězném únoru ti, co uletěli, byli údajně zrádci, a co zůstali, ty většinou komunisté zavřeli,“ konstatuje. V průběhu studia zažil výměnu „osvětových pracovníků“ za politruky. „To byli političtí pracovníci, jeden blbější než druhý, a když už něco měl pod lebeční kostí, udělal většinou velkou kariéru. Ten první, který k nám přišel, prohlásil: ‚Soudruzi, zvládnete-li marxismus-leninismus, pak létání pro vás bude hračkou!‘“ vzpomíná na léta v Chrudimi. 

Deset let sloužil u letecké fotoskupiny

Po škole nastoupil Zdeněk Nechanický ke zpravodajskému pluku do Kbel, ale hned první podzim se s fotoleteckou skupinou přestěhoval do Mimoně. Tam kromě betonové letištní dráhy a několika dřevěných baráků nebylo žádné zázemí, proto je velitel poslal do nejbližší vystěhované německé vesnice, ať si nějaké bydlení zaberou. „Našli jsme si chalupu s kachlovými kamny, natloukli skoby do zdi a na ně pověsili letecké vaky s výstrojí a uniformy. Nastávala zima a my rozebírali ploty a tím jsme topili. Později nás šoupli do zámku v Mimoni,“ vzpomíná na život v pohraničí. 

Kromě jiných úkolů létali v první polovině 50. let i k německé a bavorské hranici a třemi fotokomorami fotografovali území až 100 kilometrů za hranicí. „Jednou jsme ve vzduchu na dispečerské frekvenci chytili Svobodnou Evropu, tak jsme se zájmem poslouchali, a po zprávách začal zpívat Jára Kohout satirickou písničku: ‚Už půjdu domů, už půjdu domů, už jsem toho syt, rozběhnu se přes vršky, dám někomu do držky…‘ Pak jsme se báli, aby z toho někdo neměl problémy, protože špiónománie byla tehdy hrozně rozšířená,“ vysvětluje pamětník.

Při jednom fotogrametrickém letu při hranici s Bavorskem se v jejich blízkosti objevilo tryskové letadlo. To nebylo výjimečné, protože je takto občas zlobili mladí piloti ve výcviku. „Vypadalo to na MiG, ale ten, co vzadu fotografoval, říkal, že má na trupu hvězdu a že je bílá. Byl to Siebel, v té době nejlepší americký stíhač. Ten Amerikán přilítl a snažil se dostat do skupiny, aby letěl vedle. Vyhodil malé klapky, vyhodil velké klapky, ale pořád byl rychlejší, tak vyhodil podvozek, a když už byl skoro na pádovce, tak udržel skupinu. Zařadil se velice blízko, mával a kluci říkali, že bylo vidět, že se směje. Potom podlétl, takže viděl, že se fotí bočními kamerami i kolmo, pak všechno zavřel, zamával a zmizel v Bavorsku. Od té doby nás při focení hranic už vždy doprovázely MiGy a zajišťovaly nás. Ale od té doby se na nás už žádný Amerikán nepověsil,“ vypráví Zdeněk Nechanický. 

U fotoskupiny sloužil deset let, poté si kvůli rodině i touze po změně zažádal o přeřazení k dopravnímu letectvu. V létě 1961 se po reorganizaci letectva zakládala v Hradci Králové vládní letka 10. letecké armády. Pamětník v ní získal místo coby navigátor a palubní radiotelegrafista. Spolu s touto jednotkou pak absolvoval řadu zahraničních letů, především do tehdejšího Sovětského svazu – Lvova, Ivano-Frankovsku, Kyjeva nebo Astrachaně.

Hradecké letiště odmítlo pomoc okupantům

U dopravního letectva na vojenském letišti v Hradci Králové sloužil dalších deset let a zažil na něm i nadějné měsíce pražského jara. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy se pro něho i celé jeho okolí stala obrovským zklamáním. Velitelství 10. letecké armády stejně jako civilní personál odmítli s okupanty spolupracovat, nerozsvítili přistávací dráhu, neposkytli informace, palivo ani žádný servis. Naopak podporovali svobodné vysílání Československého rozhlasu, a to nejen už zmíněným rušením „kolaborantské“ Vltavy, ale také zapůjčením spojařského materiálu, který pro své vysílání potřeboval Československý rozhlas.

Kapitán Zdeněk Nechanický uměl anglicky i rusky, často fungoval jako překladatel a měl proto i mezi sovětskými kolegy řadu přátel. „Nejvíc jsem se přátelil s pilotem Voloďou Vlasenkem. To byl Ukrajinec a my se na letištích u nich nebo u nás často potkávali. To ale srpnovou invazí skončilo. Přijel za námi na hradecké letiště ještě asi měsíc po invazi a stěžoval si, že mu lidé nadávají do okupantů. Znali jsme poměry u nich a věděli jsme, že neuposlechnutí rozkazu by pro něho mělo fatální následky. Přesto jsme se rozešli, naše přátelství skončilo,“ vysvětluje Zdeněk Nechanický. 

Že byly přátelské vztahy navždy zpřetrhány, dokládá i další pamětníkovo vyprávění. Nedlouho po invazi vezli do Bratislavy hradeckého velitele 10. letecké armády, generála Jozefa Kúkela, a na letišti současně přistála letadla sovětského pluku. „Sověti měli velikou snahu znovu navazovat bratrské vztahy. Jejich velitel přišel k nám, podal ruku našemu Kúkelovi a měl k němu řeč o bratrství. Pak šel za námi, pětičlennou posádkou, s napřaženou pravicí. Ale naše ruce zůstaly dole. Našemu veliteli to bylo velmi nepříjemné, ale neřekl nám ani slovo. A oni ho potom taky odstranili,“ říká pamětník. 

Pamětník vážně uvažoval o emigraci, ale jeho žena měla už staré rodiče, které by těžko opouštěla, a jejich syn Štěpán studoval prvním rokem střední průmyslovou školu. Pamětník tak dál létal jako příslušník 10. letecké armády až do ledna 1971.

Čistky v armádě na sebe nenechaly dlouho čekat

Od poloviny roku 1970 se o Zdeňka Nechanického začala zajímala Státní bezpečnost (StB). V srpnu ho vyšetřovala vojenská kontrarozvědka právě kvůli zřízení a provozu rušičky v srpnu 1968. V září 1970 případ uzavřela s konstatováním, že šlo o nerozvážnost, a podstoupila ho ke kázeňskému vyřízení veliteli útvaru (V-10960 MV). Tou dobou měl Zdeněk Nechanický hodnost majora a létal u vojenského dopravního letectva. Poslední let absolvoval 15. ledna 1971. „Na letištní ploše čekala služba, že se mám hlásit u velitele. To byl můj kamarád, ale nebylo to nic platné. Říkal, že udělal všechno možné, aby mě nepropouštěli. Ale měl jsem na krku pravicový oportunismus, a tak mi oficiálně zakázal přístup na letiště. Ale oni ho za tři měsíce vyhodili taky,“ krčí rameny Zdeněk Nechanický. Spolu s ním propustili z letectva další dva kolegy. „Mě vyhodili za rušičku, kterou jsem udělal v letadle, toho druhého, protože jim odmítl vydat palivo pro MiGy, a třetího, že jim zastavil pitnou vodu na letišti. Ten z nás byl nejúspěšnější, protože Sověti tábořili na severozápadním okraji letiště u slepého ramene Labe, a když nedostali vodu, tak pili z něj a skoro všichni z toho dostali běhavku,“ vzpomíná na svůj konec u letectva Zdeněk Nechanický. Dostal ještě šanci přehodnotit své chování a podat sebekritiku, to ale odmítl: „Musela by mi huba upadnout, kdybych měl odvolávat něco z období pražského jara a invaze. Tak mě vyloučili z komunistické strany, do které jsem vstoupil jako mladý kluk, vyhodili mě od letectva a měl jsem zákaz vstupu na letiště.“

Z armády byl odejit po 22 letech, během kterých absolvoval téměř šest tisíc letů v celkové délce 4 144 letových hodin, ve své odbornosti měl kvalifikaci 1. třídy. Po propuštění z armády směl pracovat jen v dělnických profesích a nesměl mít žádné podřízené.

Státní bezpečnost se o Zdeňka Nechanického zajímala také kvůli jeho stykům s numismatiky. Pamětník založil už v roce 1956 v Hradci Králové pobočku České numismatické společnosti (ČNS) a od jejího vzniku je jejím předsedou. V letech 1970 až 1992 pracoval také ve výboru ČNS jako významný člen protifalzifikátorské komise. Spolupracoval se zahraničními sběrateli, a tak se opět dostal do sféry zájmu Státní bezpečnosti. Archivy bezpečnostních složek uchovávají k osobě Zdeňka Nechanického desítky dokumentů, což dokládá fakt, jak intenzivně se StB o jeho osobu zajímala. V listopadu 1974 se objevil ve spisech jako „prověřovaná osoba“ a tento spis v dubnu 1975 převedli na „signální svazek“ s krycím názvem Ikar (KR-963775 MV). Od února roku 1975 byl Zdeněk Nechanický vyšetřován kvůli prodeji mincí do západního Německa (V-5091 HK) a odsouzen Okresním soudem v Hradci Králové k podmíněnému trestu deseti měsíců s odkladem na dva roky .

Jezdit s MHD – to bylo podobné jako létání

Po nuceném odchodu z armády si musel Zdeněk Nechanický ve 42 letech hledat novou práci. Oprášil své maturitní vysvědčení a získal práci v chemické továrně v Rybitví. „Tam to byl jeden větší reakcionář než druhý, a když zjistili, že jsem byl od letectva vyhozen z politických důvodů, tak mě přijali s otevřenou náručí jako bratra,“ vzpomíná. Kvůli špatnému dopravnímu spojení po roce a půl odešel a v Hradci Králové jezdil jako řidič autobusu MHD. „To bylo vlastně hodně podobné létání, měl jsem dobrého parťáka a zůstal jsem u rodiny v Hradci Králové,“ říká s úsměvem Zdeněk Nechanický.

Věnoval se rodině a přes problémy s StB se nadále věnoval numismatice. Napsal několik odborných publikací a článků do odborných časopisů zaměřených na numismatiku a falza. Mimo jiné sepsal i rodovou kroniku a příběh svého nevlastního otce, který utekl z Ruska po bolševické revoluci.

Každá diktatura je zločinem na národě

Listopad 1989 a sametová revoluce přinesla do rodiny Nechanických radost a ulehčení. Pamětník byl v plném rozsahu soudně i mimosoudně rehabilitován, ale k aktivnímu létání se vzhledem k věku už vrátit nemohl. Plně se ale zapojil do činnosti obnoveného Svazu letců České republiky. V roce 1997 byl za sestrojení rušičky během srpnové invaze povýšen do hodnosti plukovníka. 

Svoje vyprávění pro Paměť národa uzavírá slovy: „Lidé by měli být šťastní, že máme demokracii. I když se nám leccos nelíbí, pořád je to lepší než diktatura. Každá diktatura je zločinem na národě!“