Dagmar Nebeská, roz. Poláčková

„… Rahm se jmenoval, měl dva vlčáky vedle sebe, holínky, bičík a řval na mě německy: ‚Co tady chceš?!‘ A já jsem řekla, že mám tady nahoru odnést dopisy, a on na mě řval: ‚Marš ven!‘ No tak jsem šla ven, šla jsem nazpátek na ubytovnu. No a teď jsme čekaly, co se bude dít, a v deset večer se na ubytovnu nosily takové úzké proužky a tam bylo číslo transportu, se kterým tam ti lidé přišli, a jméno, a ti šli do toho transportu. A já jsem ten lístek nedostala, z celého toho pokoje, bydlelo nás tam devatenáct, jsem já tam zůstala jediná. Takže když to všechno odjelo a zůstala jsem tam jediná, tak jsem procházela tím prázdným Terezínem a potkávaly jsme se tam čtyři, ještě další tři děvčata, a tak jsme si řekly, že půjdeme někam jinam, do nějakého jiného domu a jiného pokoje, a budeme bydlet společně.“

„Tam byla samospráva, jelikož se to všechno jmenovalo německy, tak to bylo Ältestenrat, to znamená Rada starších. Ale abych pravdu řekla, to bylo jenom na fungování a pořádek uvnitř toho ghetta. Je asi pravda, že tihle představení dostávali nějaká nařízení od těch esesáků, jestli se s nimi stýkali, to nevím. Pravda je, že všichni tihleti odešli, ale až tím posledním transportem. Mezitím byly samozřejmě ještě další transporty, ale já mluvím o tomhle říjnovém, protože ten byl poslední.“