Bc. Jaromír Navrátil

„Jednou se vracely stovky bombardérů a nevyužité bomby shazovaly na nějaké objekty a všimly si, že máme transformátor, který zásobuje elektřinou naši továrnu. My jsme tehdy odpočívali na kopci a přáli jsme si, ať nám něco shodí. Potom, jak padaly bomby, tak to začalo pískat. Dostali jsme strach, že to míří na nás, ale mířily na transformátor. Po tom bombardování jsem byl zvědavý a šel jsem se tam podívat. Kolem transformátoru byly krátery, ale transformátor stál v pořádku. Takže jsme ztratili naději, že budeme mít volno.“

„Dali mi heslo a s tím heslem jsem se ozval u jednoho člověka v Prachaticích. Ten se chtěl sám ochránit a vyjekl na mě, co po něm chci. Ale potom mi přijel naproti na motorce a zavezl mě až úplně k hranicím na Šumavě. Byli tam němečtí pašeráci, kteří přenášeli naše cigarety, které se v Německu daly dobře vyměnit za potraviny. Šumavu znali jako svou dlaň. Poprosil jsem je, jestli bych se mohl připojit. Řekli, že beze všeho, ale co měli výhradu, tak jestli mám zbraň. Kdybychom třeba narazili na strážníka, tak by se bránili. Měli revolvery. Říkal jsem, že nechci nikoho zastřelit, jen přejít. Bylo nás několik. Přede mnou šla nějaká dáma. Pršelo a byla tma jako v pytli a já jsem je místy ztrácel. Šli jsme v zástupu a já tu poslední osobu někdy zahlédl, jindy ne a někdy jsem slyšel křupnout větev. Té dámě jsem řekl, že mám strach, že je ztratím. Tak ona duchapřítomně vytáhla šátek, ovázala si jeden konec šátku na prst a já druhý konec na svůj prst. Celou noc jsme přecházeli hranice, až jsme došli do Freyungu.“