Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jaromír Navrátil (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 24. srpna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce

• v roce 1944 na nuceném nasazení v letecké továrně v Pössnecku v Německu

• v říjnu 1948 přechod hranic na Šumavě do Německa

• v roce 1950 odjezd do Kanady

• studium teologie v obci Lebret a městě Winnipeg

• v české komunitě v Montrealu a Torontu

• sociální pracovník v indiánské rezervaci na ostrově Christian Island

• poprvé po emigraci v Československu v roce 1977

• od roku 2010 žil v Česku

• zemřel v roce 2019

Jaromír Navrátil prožil šedesát let v Kanadě. Přes hranice přešel v říjnu 1948, protože v komunistickém Československu již nemohl svobodně vykonávat učitelské povolání. Přes Německo a Lucembursko se díky pozvání řádu Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné dostal do Kanady. Prošel tam několika městy, vystřídal mnohá povolání, oženil se s Češkou a Kanadu považoval za svůj druhý domov. Přesto ho stesk po rodné vlasti donutil k návratu a od roku 2010 žije opět v Česku.

V nuceném nasazení

Jaromír Navrátil se narodil 24. srpna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce jako nejstarší z osmi dětí. Otec sloužil jako četnický strážmistr na místní četnické stanici. Svou práci vykonával tam, kde ho zrovna potřebovali, a tak se rodina často stěhovala. V pamětníkových šesti letech do Velkého Újezdu, pak do Loštic a krátce před druhou světovou válkou do Bílé Lhoty.

V blízké Litovli také Jaromír Navrátil absolvoval měšťanskou školu a v roce 1940 získal stipendium na Obchodní akademii v Uherském Hradišti. To už ale v Evropě zuřil válečný konflikt, který si vyžadoval stále více lidí ve zbrojní výrobě. Na práci poslali celé ročníky, mezi nimi i ročník 1924. Počátkem roku 1944 tak pamětník s dalšími desítkami mladých mužů a žen nasedl do vlaku směřujícího do malého městečka Pössneck v německém Durynsku. Pracoval tam na soustruhu v letecké továrně. „V továrně pracovali také Holanďané a ti mě naučili, jak dělat zmetky. Oni totiž zmetky nedávali na stůl, kde se daly kontrolovat, ale házeli je do koše. Takhle sabotovali. Já jsem se to od nich naučil a ten dobrý kus jsem dal vždycky na kraj. Když přišel kontrolor, tak obyčejně kontroloval poslední kus a nesnažil se kontrolovat další. Takže jsem prošel a třeba jsem měl celou řadu zmetků,“ vzpomíná Jaromír Navrátil na svou sabotážní činnost.

Pössneck ležel poměrně daleko od velkých měst, a tak se mu vyhnulo masivní bombardování spojeneckými letadly. Ale i tam při návratu na základny svrhlo několik bombardérů svůj náklad. „My jsme tehdy odpočívali na kopci a přáli jsme si, ať nám něco shodí. Potom jak padaly bomby, tak to začalo pískat a my jsme dostali strach, že to míří na nás, ale mířili na transformátor, který zásoboval elektřinou naši továrnu. Po tom bombardování jsem byl zvědavý a šel jsem se tam podívat. Kolem transformátoru byly krátery, ale transformátor stál v pořádku. Takže jsme ztratili naději, že budeme mít volno.“

V prosinci 1944 Jaromíra Navrátila poslaly úřady zpět na Moravu, aby nastoupil na kopání německých obranných zákopů. Pamětník se však nepřihlásil a místo toho odjel domů. „Němci v tom už měli chaos. Takže když jsem se skrýval doma, tak mně posílali šek, jako bych tam byl. Já jsem to podepsal, ale otec měl jako četník strach, že se to prozradí.“

Chtěl svobodně dýchat

Po osvobození ještě v roce 1945 nastoupil Jaromír Navrátil na post učitele komerčních předmětů na Masarykovu základní odbornou školu v Hodoníně. O rok později ho povolali na povinnou vojenskou službu. V ní také zažil únor 1948, kdy moc ve státě do svých rukou uchopila komunistická strana. Pamětník byl vychován v katolické víře a tehdy začal mít první potíže s režimem. Během přednášky osvětových důstojníků o marxisticko-leninistické ideologii se přihlásil, že by chtěl také vystoupit. Za několik dní si připravil přednášku porovnávající tuto ideologii a křesťanské hodnoty. „Měl jsem to na dvě hodiny a všichni pozorně poslouchali. Samozřejmě pak o mně věděli a dostal jsem se na černou listinu.“

Po ukončení vojenské služby se opět vrátil na školu v Hodoníně. „Všiml jsem si, že někteří učitelé dostali pověření kontrolovat mladé učitele,“ vzpomíná Jaromír Navrátil, kterého si krátce po návratu na školu k sobě pozval ředitel. Na přímo se ho zeptal na jeho postoj ke komunistické straně a pamětník mu zpříma odpověděl, že je záporný. Nechtěl se účastnit pokřivené výchovy mládeže, a tak se ze dne na den rozhodl, že uteče na Západ.

Přes Německo a Lucembursko do Kanady

Jaromír Navrátil se pro nemoc ve škole omluvil a 22. října 1948 odjel za rodinou do Mohelnice. Svůj záměr ale matce (otec zemřel v roce 1946) neprozradil. Ve městě pak prý získal kontakty na lidi převádějící přes hranice a heslo, s nímž je má oslovit. Vlakem odjel do Českých Budějovic, kde ho však první kontaktní osoba odmítla. Druhý muž ve Vimperku ho již naložil na motocykl a odvezl do domu poblíž hranic, kde se u majitele domu již ukrývalo deset utečenců. O den později přišli němečtí pašeráci cigaret, kteří celou skupinu převedli přes hranice. „Přede mnou šla nějaká dáma. Pršelo a byla tma jako v pytli a já jsem je místy ztrácel. Té dámě jsem řekl, že mám strach, že je ztratím. Tak ona duchapřítomně vytáhla šátek, ovázala si jeden konec šátku na prst a já druhý konec na svůj prst. Celou noc jsme přecházeli hranice.“

První město ve svobodném světě neslo název Freyung. Utečenci tam prošli prvními výslechy, kde se jich ptali na důvody, proč opustili Československo. Z Freyungu pak odjeli do Regensburgu a následně do Ludwigsburgu, kde v místních kasárnách čekali rok na vyřízení potřebných dokumentů. S kamarádem Bořivojem Čelovským následně odjeli do města Koblenz a tajně přes řeku Moselu přešli hranice do Lucemburska. Zatímco se Jaromír Navrátil rozhodl zůstat v Lucembursku, kamarád pokračoval v cestě a později se stal známým historikem a filozofem a v Kanadě dokonce navrhl kanadský imigrační zákon, který tehdy patřil k nejliberálnějším na světě.

V Lucembursku Jaromír Navrátil nějaký čas zůstal. Vystřídal několik povolání, než se jako údržbář dostal do kláštera nedaleko města Lucemburk. Tam se také rozhodl pro kněžské povolání a čekal na vyřízení víz do Kanady, kam ho kvůli studiu teologie pozval řád Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné.

Šedesát let v Kanadě

V únoru 1950 nastoupil v přístavním městě Le Havre na loď Santa Maria, která do Kanady vezla přes tisíc emigrantů. Jaromír Navrátil vzpomíná, že plavba na rozbouřeném moři pro něj byla utrpením. Do Halifaxu v Kanadě se dostali po devíti dnech a pamětník poté vlakem pokračoval do obce Lebret v Saskatchewanu. V místním klášteře řádu oblátů nastoupil do teologické školy a prošel šestiměsíčním noviciátem. Vzpomíná, že v této malé obci s dvěma sty většinou indiánskými obyvateli byli prakticky odříznuti od okolního světa.

Po půl roce ho se dvěma českými kamarády, Josefem Svobodou a Bořivojem Jurečkou, převezli do St. Norbert ve Winnipegu v provincii Manitoba, kde pokračoval ve studiu. „Bohužel Bořivoj dostal velmi vážnou tuberkulózu a skoro umřel. My dva jsme dostali strach, že bychom ji také mohli dostat, tak jsme toho nechali,“ vzpomíná Jaromír Navrátil na důvody ukončení studia a dodává: „Někdy mám pocit, že jsem měl zůstat a stát se knězem, ale z vlastní zkušenosti vím, že se na to nehodím.“

Pamětník pak odešel do Montrealu, kde vystřídal několik povolání. Ve městě bydlel u Češky Amacnarové ve čtvrti, kde se usadila silná československá komunita. Vzpomíná, že tam žili krajanským životem a měli svůj kostel, vydávali noviny a pořádali různé kulturní akce. Z Montrealu po třech letech odešel do Chatlamu v Ontariu, kde si našel práci u českých farmářů. Nakonec se mu podařilo vrátit se ke studiu a na koleji sv. Jeronýma v Kitcheneru vystudoval filozofickou fakultu. V rámci výuky také rok studoval Lateránskou univerzitu v italském Římě, kde bydlel na papežské koleji Nepomucenum, kterou prošlo mnoho církevních elit českých zemí a Slovenska. Po studiu se Jaromír Navrátil v roce 1960 oženil s Ludmilou Bouzovou, jejíž rodina v roce 1949 také emigrovala z komunistického Československa. Pamětník následně učil v katolické škole ve Vancouveru a pak na škole sv. Josefa ve městě Barrie. Poté získal zaměstnání jako sociální pracovník a mimo jiné dostal na starost asi sto indiánů kmene Odžibvejů, které kanadská vláda přesídlila do rezervace na ostrově Christian Island, ležícím v jezeru Ontario. „Jako kočovníci se nebyli schopní začlenit do systému. Ve vládě si mysleli, že se přemění, že budou mít domek, rodinu a budou chodit do práce. Oni se místo práce naučili od bělochů pít, což byl začátek zkázy. Utratili, co vydělali, a neměli na výchovu a výživu dětí, takže někteří z nich strádali a byli o hladu. My jsme měli děti chránit, mohli jsme zasáhnout a děti rodičům vzít. Umístili jsme je načas do jiných rodin, a pokud se z toho jejich rodiče dostali, tak se k nim děti vrátily. To se ale podařilo jen občas. Byla to velmi frustrující práce,“ vzpomíná Jaromír Navrátil.

Pamětník vždy sledoval události v Československu, ale povolení navštívit svou rodnou zemi mu československé úřady poprvé vystavily až v roce 1977. O demonstraci studentů 17. listopadu 1989 na Národní třídě se dozvěděl v Římě, kde se zrovna účastnil kanonizace Anežky České. Česko pak několikrát navštívil a v roce 2010 se rozhodl pro definitivní návrat. „Tehdy jsem zjistil, že mám nádor na jedné ledvině, a když jsem měl po operaci, tak už jsem nechtěl zůstat v Kanadě. Zkrátka jsem víc toužil po domově. Chtěl jsem strávit poslední léta tady. Prodal jsem dům a všechno a přijel,“ dodává na závěr Jaromír Navrátil.

Natočení pamětníka finančně podpořila městská část Praha 4.