„A začala taková doba, kdy lidi chtěli pomáhat, ale nemohli. Třeba měnili směrníky. Směrník třeba na Jičín měnili na Hradec. Takže oni jezdili kolem dokola. A potom jsme měli takovou akci, na tu nezapomenu. Pod poštou, když se jde dolů z kopečka, znáte to všichni. Jde se tam na autobusové nádraží a jedna silnice vede na Popovice a druhá na druhou stranu. A tam stál zástup lidí a jakmile jely tanky, tak se postavili na jednu stranu, takže museli jet tam, kde lidi nebyli. A jelikož měli směrníky obrácený, tak za pět minut byli zpátky a lidi zase už stáli na druhý straně – a takhle jezdili několikrát dokola. No ale nemohlo to být do nekonečna. Všichni jsme věřili, že to prostě nemůže být. Tak to cítím já a říkám, je to taková nejhlubší a nejhorší vzpomínka na ten rok šedesátý osmý. Ještě horší bylo, že tady na Letné zastřelili dva lidi, mají tam pomníček. Kdykoliv jedu kolem, tak se podívám a vzpomenu. A po té střelbě jsme se začali tak nějak rozdělovat všichni, protože měli strach. Nepředstavitelný strach, bála jsem se pustit děti do města. Bála jsem se, aby mi někam šly.“
„Maminka tu moji sestřičku dala do kočárku, dala ji před domek, kde jsme bydleli, a já jsem ji měla hlídat. Tak jsem ji tak trošku pohoupala, ale moc mě to nebavilo a někam jsem si odešla. A najednou maminka začala strašně křičet – a teď se vzbouřil každý, kdo tam byl okolo, protože ten kočárek byl prázdnej, bez toho miminka malýho, dvouměsíčního. Začalo strašný hledání a už takovej velkej smutek, že ji někdo vzal, že ji někdo ukradl nebo že se jí něco stalo. Teď si představte, že tam ten jeden voják si ji vzal z kočárku, šel k nám do ložnice, tam si lehl, to miminko si takhle položil na ruku a oba dva tam spali. A potom nám vysvětloval, že když šel na vojnu, tak že doma nechal taky takovouhle holčičku, jako jsme tam měli my, a že vůbec za celý ty roky nevěděl, co se s ní stalo, jestli žije, nebo nežije. Takže to byly takový smutný příběhy těch vojáků.“
Bohumila Naušová, rozená Navrátilová, se narodila 15. října 1935 v Židovicích na Jičínsku. Její otec pracoval jako šafář na statku Bradáčových, kde Navrátilovi i bydleli. Na hospodářství strávili celou válku a při osvobození zde byli ubytovaní i sovětští vojáci. Pamětnice po ukončení základní školy nastoupila na gymnázium v Brně, které však musela po komunistickém převratu v roce 1948 opustit, protože celá rodina byla donucena opustit statek a přestěhovala se do malého bytu v Jičíně. Zde pak pokračovala ve studiu na pedagogické škole a po jeho ukončení dostala umístěnku do Hodkovic nad Mohelkou a následně zpět do Jičína jako učitelka. V roce 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se spolu s manželem zapojila do nenásilného odporu vůči okupantům. Na sklonku osmdesátých let se pak nadšeně zapojovala do dění sametové revoluce. V roce 2020 žila s manželem v Jičíně. Zemřela 21. prosince roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
