„Za války začali chtít samostatnou [Ukrajinu] a nechtěli mít ani Žida ani Poláka. Čecha tam snášeli, že se u něj mohli skrývat. Tak kvůli tomu tam snášeli Čechy. [A pak tam byli třeba melnykovci. A melnykovci, ty byli jako hodní, že jo? Nebo hodnější?] A já nevím, kdo to je melnykovec.“
„Když už Němec utíkal, tak nás všechny sebral a hodil do depa, abychom opravovali lokomotivy. Takže půldruhého roku jsem tam chodil do školy a potom asi dva měsíce jsem dělal v depu. Když už jsem viděl, že je konec, blíží se to, tak už jsem přestal dojíždět. Jednak tam byly nálety a jednak jsem se bál tam dojít.“
„Tak jsme už byli také uzdraveni, že už jsme měli jít, že už nás měli pustit. No co se stalo? Nemocnice má sklady, hlídali to Rusové a jenom v těch skladech měli líh, teda alkohol, a alkohol zmizel. Tak všechny Rusáky vyhodili a nás vzali, abychom to tam hlídali. A už se na nás tak spoléhali, že nás vůbec nepustili. Až po válce. Potom jsme jeli s tou nemocnicí až do Německa. Po válce asi v srpnu nás propustili.“
„A začala pochodovat, to byla jedna cesta, která šla na Duklu, první brigáda. Ti se dostali do té vesnice, Němci to měli ze všech [stran obklíčené], posílali tam palbu a kluci tam dělali útok, nějakou zteč. Tam je vzali do křížového ohně a bylo tam spousta padlých. Panika. My jsme jako průzkumná četa byli v obraně, přijel Svoboda a [říkal]: ,Kdo bude utíkat, tak střílet.‘“
„Já jsem byl v průzkumné četě a můj velitel čety byl nějaký Pucher. To byl zakarpatský Rusín. Většinou naším úkolem bylo provádět průzkumy. To jsme většinou v noci vyráželi provádět průzkum, když bylo před nějakým útokem, zjistit, jak jsou postavení. Normálně bylo vidět zákopy, kde mají kulomety a [podobně]. Vraceli jsme se zpátky a dávali hlášení. A ve dne jsme většinou drželi obranu.“
„Najednou jede tank a šine si to vedle - velitelství byl nějaký shořelý barák, jenom komín tam stál - přijel k nám, za ním důstojník a na mého velitele Puchera: ,Pošli chlapa, ať vrátí ten tank zpátky.‘ Já se tam nachomýtnul a Pucher zblbnul, tak mně říká: ,Utíkej za tankem.‘ Tak já utíkám, byla rokle, tak utíkám roklí dolů k vesnici. Asi jako odsuď támhle k tomu, vyběhli Němci a mávají na mě. Tak jsem padl, jako by mě střelili. Jinak mohli taky pro mě jít. Nic se nehýbalo, tak plížením zpátky na kopec. Asi za dvě hodinky jsem se tam doplížil. Ten Pucher mě chytl a objímal: ,Já jsem tě poslal na smrt.‘“
Nadporučík v.v. Václav Najman se narodil 1. 9. 1926 v Českém Ulbárově na Volyni. Prožil sovětskou i německou okupaci Volyně, vychodil obecnou školu v Ulbárově a studoval průmyslovou školu ve Zdolbunově. V roce 1944, těsně před příchodem Rudé armády na Volyň, byl nasazen na práce ve zdolbunovském železničním depu. Dne 20. 3. 1944 narukoval do tvořícího se 1. československého armádního sboru, sloužil v 1. brigádě v motorizované rotě jako průzkumník. Prošel boji u Krosna, u Machnowky a bojoval v Karpatsko-dukelské operaci, kde byl raněn do nohy. Léčení prodělal v Přemyšlu a ve Lvově. Poté byl převelen do Rudé armády, kde působil jako sanitář v polní nemocnici. Další povinností v polní nemocnici bylo hlídání nemocničních skladů a léčiva. Sloužil v Polsku i ve východním Německu a do Československa se poprvé dostal až v srpnu 1945. Po válce se usadil v Žatci, absolvoval průmyslovou školu a pracoval ve šroubárně. V roce 2011 žil v Žatci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
