Ivana Nacherová

Sošky maminky Marie Leontovyčové.

„Máte nějaké životní motto?“ - „Mám. Nic není náhoda. Všechno má nějaký smysl, i když se to v tu chvíli nezdá.“ - „Které životní období bylo pro vás nejlepší?“ - „Asi kolem těch mých šesti let, možná. To už jsem nabírala rozum a hodně jsem byla s dědečkem Ivanem Leontovyčem. A pak když jsem založila rodinu a těšila se na život dospělého člověka. Vdávala jsem se z lásky a ráda na to vzpomínám. A pak určitě období, kdy jsem nastoupila do Středočeského muzea a měla jsem kolem sebe moc pěkný kolektiv. A celkem jsem ráda na světě, i když ty těžkosti byly veliké v životě. Ráno se probouzím a říkám si s takovou nadějí, že ten den bude pěkný. Teď mám na mysli to, abych byla co nejvíce s maminkou.“

„Náš táta musel opustit Akademii výtvarných umění, protože nechtěl vstoupit do strany. Dostal příležitost v Příbrami, kde mu pan primář Šedivý, se kterým se znali, dopomohl k práci v propagaci rudných dolů Příbram. Táta pak už dělal i ten socialistický realismus. Vždycky když byly hornické dny, odléval kladívka a ty hornické znaky a podílel se na kulturním rozvoji města Příbram. Ty lidi byli docela hodní, my jsme tam chodili a já jako dítě jsem nevnímala, kdo je komunista a kdo ne. I když soudruzi se tam někdy plácali po zádech. Tátu tam ale brali jako výjimečného umělce. Ten vztah k němu tedy měli jako ke člověku výjimečnému. On tam také dobročinně vedl různé kurzy. V ateliéru malířství a sochařství připravoval děti na studia.“

„Všechno bylo komplikované a bylo to tím režimem, protože spousta věcí by šla vyřešit normálně. My bychom třeba jeli za babičkou na návštěvu a zase bychom se vrátili domů. Jako se to dělá dneska. Ale tenkrát nic nešlo normálně. Nešlo jít do kostela, nešlo si koupit to, co potřebujete, to jste museli někde u někoho shánět, nic nešlo normálně, nic. Takže se člověk snažil najít ten svůj svět, trošičku. Já jsem hodně četla knížky a malovala jsem.“

„Maminka říkala: ‚Tak za mnou zase byli, já se tak bojím, že nás zavřou‘ nebo ‚že mě zavřou‘... a dědeček Ivan Leontovyč jí říkal: ‚Nikdy se, Marjusa, nepleť do politiky, politika je svinstvo.‘ To byl u nás známý slogan. Maminka dělala takovou naivku. Já jsem tam jednou byla taky, ale nepoznala jsem to. Stála jsem jí na něco modelem. Jako holčička jsem někde vymodelovaná s míčem. Takže jsem nevěděla, o co jde, jenom jsem viděla, že ta maminka je úplně jiná a že dělá takovou naivku, a tak se tam jako uhihňávala a říkala: ‚A já nevím, tady mám holčičku, a tady pejska a žirafku...‘ Takhle se s nimi bavila, jako že ji nic nezajímá, a nějak to prošlo, nikdy ji nezavřeli. Ale určitě o ty rodiče zájem měli a o tu rodinu. Myslím ten negativní zájem. Neměla pokoj, ta rodina, ale co všechno se tam dělo, nevím.“

„Maminka si vážila jak tatínka, tak maminky a toho tatínka moc milovala. Říkala, že než ho zavřeli, tak pro něj už předtím dvakrát přišli do té vily na Břevnově, kde bydleli v pronájmu. Maminka ho schovávala ve sklepě. Ona měla tenkrát vodu na plicích a jednou ležela v posteli, když jí ten estébák šťouchal kvérem do peřiny. Hledali ukrajinské noty, různé rodinné fotky a tak. Nebylo to jednoduché, jak toho dědečka chtěli nachytat. Pořád hledali nějaký dopis, který nemohli najít, a pak jakoby našli nějaký dopis, který nikdo nikdy neviděl, a na základě toho dědečka zatkli. On si pořád ještě dopisoval s rodinou a přáteli na Ukrajině a tmelil tu ukrajinskou menšinu. Tak asi tam něco jako našli, co považovali za opozici tehdejšímu komunistickému režimu.“