Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Nacherová (* 1961)

• narodila se 25. června 1961 v Praze

• její matkou je sochařka Marie Leontovyčová, otcem výtvarník Ivan Lošák

• její rod z matčiny strany pochází ze západní Ukrajiny

• otec Ivan Lošák pocházel z Podkarpatské Rusi

• dědeček Ivan Leontovyč byl stenografem u prezidenta T. G. Masaryka a E. Beneše

• dědeček Leontovyč byl v letech 1948–1953 politickým vězněm, rehabilitován po roce 1989

• Ivana v letech 1974–1980 vystudovala Školský ústav umělecké výroby, obor textilní výtvarnictví a restaurování

• kvůli manželově emigraci v roce 1983 byla podrobována výslechům StB

• v roce 1987 byla přijata na Akademii výtvarných umění, ale ke studiu ji nakonec nevzali

• věnuje se malování a textilní tvorbě

• pracuje jako konzervátorka kovů ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy

• v roce 2018 v Roztokách uspořádala mamince výstavu Viděno rukama

Ivana Nacherová, rozená Lošáková, se narodila 25. června 1961 do umělecké rodiny Marie Leontovyčové a Ivana Lošáka. Má o dva roky starší sestru Marii. Její rod z matčiny strany pochází ze západní Ukrajiny, kde byli předci v 17. století povýšeni do šlechtického stavu. Část rodiny v Haliči vlastnila velká panství. Působili jako řeckokatoličtí duchovní, vysocí církevní hodnostáři a buditelé západní Ukrajiny. Dědeček Ivan Leontovyč (1893–1970) vystudoval teologii ve Lvově a filozofii v Praze a byl komorním stenografem a redaktorem Národního shromáždění u prezidenta Tomáše Garriqua Masaryka a Edvarda Beneše. V letech 1948–1953 ho komunisté zavřeli, po sametové revoluci v roce 1989 byl rehabilitován. Psal básně, maloval obrazy a hrál na klavír.

 

Z Ukrajiny do Československa

Dědeček pamětnice se narodil v Haliči – tehdy polské části. Během studií na univerzitě ve Lvově bojoval za nezávislost Ukrajiny, o kterou se dělilo SSSR a Polsko. Po atentátu na polského představitele Józefa Piłsudského v roce 1921 nastaly represe proti ukrajinskému studentstvu a inteligenci, jimž lvovská univerzita nedokázala vzdorovat déle než několik let, což nasměrovalo Ivana Leontovyče do zahraničí. V roce 1923 emigroval do Československa, jež ukrajinské studenty ve složité situaci podporovalo. Nastoupil na Karlovu univerzitu, na níž během dvou let dokončil studia filozofie. Dostal dobrou práci stenografa Národního shromáždění v Masarykově vládě a později přijal československé občanství.

 

Za první republiky

V Praze ve Stromovce se Ivan Leontovyč seznámil se svou budoucí ženou Marií Zralou. „Plakala na lavičce pro svou první lásku Františka Poláka, který měl zákaz se s Marií oženit, protože byla chudá. Její maminka byla totiž švadlena a jako samoživitelka se starala o tři děti. Dědeček se dal s Marií do řeči a byla z toho další láska,“ vypráví Ivana rodinnou legendu. V roce 1927 se jim narodila matka pamětnice Marie Leontovyčová a později ještě dva synové.

Za první republiky se Leontovyčovým žilo dobře. Ivan se v Československu snažil pomáhat ukrajinské menšině a skrytě bojovat za svobodnou Ukrajinu. „Byl velkým vlastencem a celý život věřil, že se tam rodina jednou vrátí. Proto si v Čechách nekoupil ani dům. V ČSR se asi nikdy necítil úplně doma. Vzpomínám, že pro Ukrajinu i rodiče někdy i plakal, modlil se každý večer,“ vypráví Ivana, která si dědečka pamatuje jako hodného, laskavého člověka. Žili na Břevnově, za války si babička našla práci laborantky v lékárně. „Vzala si ji tam jedna magistra, která byla Ukrajinka,“ říká pamětnice.

 

Dědečkův boj za svobodnou Ukrajinu

Boj za nezávislost Ukrajiny neskončil ani po druhé světové válce, kdy se přes území Československa ilegálně prodíraly skupiny ukrajinských nacionalistů – tzv. banderovců, kteří se po ztrátě zázemí v Haliči stahovali do Bavorska, kde byla centrála jejich vůdce Stepana Bandery. Boj s banderovci, jakožto odpůrci Stalinova režimu, ideologicky využívali komunisté pro posílení svých mocenských pozic ještě před únorem 1948. Banderovce výrazně podporovala řeckokatolická církev, na jejichž farách se předávaly tajné informace a instrukce. Důležitým místem byla také řeckokatolická fara u sv. Klimenta v Karlově ulici č. 1, kterou prý často navštěvoval bývalý řeckokatolický kanovník ze Lvova Roman Lobodyč, sám banderovec. Právě s ním podle dochovaných zpráv udržoval Ivan Leontovyč dlouhodobě přátelský vztah a písemný styk i poté, co Lobodyč utekl do Belgie.

V průběhu let 1947–1948 se bezpečnostní orgány ČSR při odhalování aktivit banderovců zaměřily na jejich spolupráci s řeckokatolickými farami. V dubnu 1948 zadržely také Ivana Leontovyče. Podle archivních zdrojů byl hlavním důvodem jeho stíhání pravděpodobně dlouhodobý kontakt s Romanem Lobodyčem. V době těchto represí bylo jeho dceři Marii kolem dvaceti let.

„Svého otce moje maminka moc milovala. Než ho zavřeli, přišli pro něj už dvakrát do té břevnovské vily, kde bydleli v pronájmu. Maminka ho schovávala ve sklepě. Měla tenkrát vodu na plicích a ležela v posteli. Estébáci jí kvérem prohmatávali peřinu, sebrali jí ukrajinské noty a rodinné fotky. Snažili se dědečka nachytat, hledali pořád nějaký dopis, který pak jakoby našli, ale nikdo ho nikdy neviděl. Dopisoval si s rodinou a přáteli na Ukrajině a tím tmelil ukrajinskou menšinu. Na základě toho asi dědečka zavřeli,“ říká Ivana. Ivan Leontovyč nastoupil k výkonu trestu a vězněn byl do roku 1953. Jak sám psal: „Jsou to velice těžká obvinění z vojenské zrady, kterých jsem se nikdy nedopustil.“

„V rodině se také říkalo, že dědečka zavřeli proto, že se snažil dostat přes hranice tetu Natálii Leontovyčovou, která zůstala na Ukrajině. Pronásledována byla celá rodina. Například světoznámého hudebního skladatele Mykolu Leontovyče KGB zavraždila v jeho vlastním domě,“ říká pamětnice. Po propuštění pracoval Ivan Leontovyč jako hlídač na parkovišti a živil se také restaurováním historických poštovních známek pro filatelisty.

 

Rodiče umělci

Ivanina maminka Marie Leontovyčová studovala od roku 1948, tedy v době otcova uvěznění, na Ukrajinské akademii v Praze. Byla to jedna z nejuznávanějších uměleckých institucí v tehdejším Československu. Marie se zde seznámila se svým budoucím mužem Ivanem Lošákem. Oba malovali v ateliéru Ivana Kulce. Marie studovala také animalistiku u profesora Konstantina Stachovského. Současně s Ivanem Lošákem ještě navštěvovali pražskou Akademii výtvarných umění (AVU). Mariiným profesorem na AVU byl Jan Lauda ve figurální plastice.

„Když ale dědečka z politických důvodů zavřeli, profesor Lauda nemohl nechat maminku ve svém ateliéru, protože byl velký komunista. Předal ji Otakaru Španielovi. Ten sice také musel být komunista, ale ne tak kovaný, nebál se a maminku si do ateliéru vzal. Byla hodně nadaná. Prof. Lauda ji předtím připravoval na přijímačky, znal ji tedy dobře a stál o ni. Takže ji na AVU asi nechtěli ztratit. Nějak to prošlo a ten postih za zavřeného tátu nebyl zase až taková hrůza. Měla štěstí, že mohla dostudovat,“ říká pamětnice. Její matka s profesorem Stachovským chodila do zoo, kde podle živých předloh modelovala zvířata. Tím se bezděčně vyhnula tvorbě v duchu tzv. socialistického realismu, který byl v době „budování socialismu“ protežován a žádoucí.

 

Otec nechtěl do KSČ, a proto následoval postih

Otec pamětnice Ivan Lošák se narodil v Dubriniči v Zakarpatské oblasti. Vystudoval tam učitelský ústav, byl učitel, ale jeho pedagogickou dráhu násilně přerušila mobilizace a následná okupace Československa. Měl hodnost poddůstojníka, nemohl se vrátit domů a byl vězněn v koncentračním táboře. Podařilo se mu utéct do Prahy. „Byl hodně mladý, když tohle prožíval, a měl od té doby asi docela pocuchané nervy. Přesto se mu ještě podařilo na filozofické fakultě vystudovat další pedagogické kurzy, a jak už bylo řečeno, také dvě výtvarné akademie,“ vypráví pamětnice. Její otec měl ukrajinskou národnost a prý se v Československu nikdy necítil úplně přijat. Když odmítl vstoupit do KSČ, musel opustit akademickou půdu na AVU. Dostal pak příležitost v Příbrami.

„Znal se s tamním primářem nemocnice Šedivým a ten mu dopomohl k práci v propagaci hutních dolů Příbram. Pak už táta dělal i ten socialistický realismus. Když byly hornické dny, odléval kladívka a hornické znaky. Jako děti jsme ho navštěvovaly v práci a nevnímaly jsme, kdo je komunista a kdo ne, připadali nám tam všichni hodní. Vnímaly jsme, že tátu tam považovali za výjimečného umělce a vážili si ho. Vedl i dobročinně různé kurzy, připravoval děti na výtvarná studia,“ vypráví Ivana.

Zatímco otec působil v Příbrami, mamince se tam stěhovat nechtělo, a proto zůstala v Praze. Měla zajímavou práci jako restaurátorka soch, která ji naplňovala a slušně živila. Vytvářela ale sochy i pro Příbram, například dvě fontány před mateřskou školu a další. Dodnes by tam měla stát plastika Dívka s žábou.

 

Před StB hrála maminka naivku

Ivana si z útlého dětství nejvíce vzpomíná na prarodiče Leontovyčovy a dědečkův pozitivní vliv. Scházela se u nich celá širší rodina a udržovaly se ukrajinské tradice. „Dědeček Ivan Leontovyč nás děti učil češtinu a němčinu, ukrajinské písně a básně, vyprávěl nám zeměpis, vymýšlel si pohádky a příběhy. Miloval nás a bral nás odmala jako osobnosti,“ říká pamětnice.

Ivana vyrůstala na Břevnově a také na Letné, kde měla maminka ateliér. „Tam jsem v podstatě vyrůstala. Maminka tam plácala z hlíny zvířátka a já si úplně vsugerovala, že to dělám já. Dokonce jsem se s ní i hádala, že to je můj výtvor,“ směje se dnes. Její otec měl ateliér v Suchardově ulici, kde maloval, a tak děti přebíhaly z ateliéru do ateliéru. „Bylo to hezké, ale na druhou stranu rodiče zase moc neuměli vytvořit takový ten domov. Šlo jim společně vytvářet v ateliéru nebo v Příbrami, ale když doma praskla žárovka, tak to byl problém. Nebyli zrovna praktičtí. Mamince v domácnosti pomáhala babička – vyprala, nakoupila, navařila... Jí to šlo úplně samo a neměla s tím žádný problém,“ vypráví Ivana. Podle jejího vyprávění rodiče nenesli komunistický režim dobře a raději žili ve svém uměleckém světě.

„Maminku také navštěvovala tajná policie. Někdy říkala: ‚Tak za mnou zase byli. Já se tak bojím, že mě zavřou...‘ A dědeček Leontovyč jí kladl na srdce, aby se nikdy nepletla do politiky, že je to svinstvo. Maminka dělala před StB naivku. Jednou jsem u toho byla taky, ale tehdy jsem té situaci nerozuměla. Jen jsem viděla, že maminka je úplně jiná, než jak ji znám, a že dělá naivku, co se uhihňává. Chovala se, jako by ji nic jiného než její sošky zvířátek nezajímalo a jako by nic nevěděla,“ vypráví Ivana.

 

Ukrajinština není ruština

V roce 1968, když bylo Ivaně sedm let, vzpomíná, že sovětské tanky mířily děly do jejich okna v domě na Puškinově náměstí. Doma mluvili ukrajinsky a paradoxně ve školních letech měla Ivana i její sestra problémy s ruštinou. Používaly i ukrajinská slovíčka. „Takže pak nás maminka doma učila rusky a ukrajinsky jsme pomalu přestávaly mluvit,“ vypráví Ivana.

Jako děti jezdily na Ukrajinu za příbuznými, v sedmdesátých letech tam už ale rodina nesměla. (Jedna ze sestřenic byla později dětskou lékařkou a spolu s manželem pomáhala po výbuchu elektrárny v Černobylu v roce 1986 v černobylské oblasti. Rodina do několika let vymřela na následky ozáření, stejně jako ostatní dobrovolníci, které stát dostatečně neinformoval a neposkytl ochranu proti radioaktivnímu záření.)

 

Na AVU dali přednost protekčním studentům

V letech 1974–1980 pamětnice studovala školský ústav umělecké výroby, obor textilní výtvarnictví a restaurování. Obě dcery učila kreslit maminka a na střední umělecké školy se dostaly bez problémů. Poté udělala zkoušky na uměleckoprůmyslové škole, obor textil. „Řekli mi, že jsem udělala nejlepší figuru, ale že už dopředu vědí, koho vezmou.

Její sestra Marie se na pátý pokus dostala na AVU, a to přesto, že byla opravdu dobrá,“ říká Ivana. I ona chtěla studovat na AVU a na třetí pokus ji v roce 1988 přijali. Radost z přijetí však vystřídalo ohromné zklamání. „Bylo mi řečeno, že nenastoupím, protože tam tehdejší ministryně kultury a školství Jana Synková potřebuje umístit dvě děvčata. Dozvěděla jsem se to od tamního asistenta. Měla jsem talentovky nejlepší, test na jedničku... ale nedalo se nic dělat. Někdo mi také řekl, že máme jako rodina akademický komplex,“ směje se dnes pamětnice.

Na tvorbu ale nezanevřela. Nejvíce malovala, když byly děti malé, pak nastoupila do práce jako konzervátorka kovů do Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Jak říká, tato práce ji velmi naplňuje a baví. V roce 2018 v Roztokách také uspořádala mamince výstavu Viděno rukama. Ivanin otec Ivan Lošák zemřel v roce 1990, maminka většinu jeho díla darovala na Ukrajinu do užhorodského muzea, kde je Síň Ivana Lošáka.

 

Manželova emigrace 

Pamětnice se provdala a s manželem několik let žádali o povolení návštěvy jeho babičky, polské Židovky, která žila v Monaku, Monte Carlu. Možnost vycestovat na Západ však dostal jen manžel, a to v roce 1983, v době, kdy Ivana čekala první dítě. „Muž tam zůstal a psal mi, že mám přijet za ním, ale já jsem se bála,“ vypráví Ivana, která se ocitla v nečekaně složité životní situaci. „Dcera Adélka se narodila s vrozenou mozkovou obrnou. Emigrace nepřipadala v úvahu, i kdybych sebevíc chtěla. Tehdy nebyly možnosti, jak se o tyto děti postarat. Nabízeli mi ústavní péči s tím, že bych s dcerou nemohla mít kontakt a vzít si ji zpět. To jsem si nedokázala ani představit,“ vypráví pamětnice. S dcerou tedy zůstala doma, odmalička s ní cvičila Vojtovou metodou a navštěvovaly rehabilitační jesle. V roce 1989, když vznikl denní stacionář při české evangelické církvi, dcera začala chodit tam. Díky matčině péči udělala velké pokroky, dnes je o mnoho samostatnější a Ivana z ní má radost.

Ke všem starostem s těžce postiženou novorozenou dcerou nedala pamětnici pokoj ani StB, která jí ještě více znepříjemňovala život výslechy ohledně manželovy emigrace. Snažili se z ní dostat, zda nechce emigrovat také. „Kojila jsem a každou chvíli jsem byla předvolána na výslech. Nejdříve přišel hodnej, pak takovej divnej policajt. Prý že mám v očích slzičky... Bylo to hrozné, nemohla jsem jim říct, že chci jet za ním, a tak jsem jen říkala, že mě tu nechal. Byla jsem tam asi čtyřikrát, pak mě nechali být,“ vypráví.

V roce 1986 se Ivaně narodil syn Mikuláš (zvaný „Zipper“), který vystudoval design v Ústí nad Labem a věnuje se streetartu. Jeho otcem je ak. malíř Jan Ungár.

 

Nic nešlo normálně, obyčejné věci byly komplikované

„Ta doba byla strašná. Všechno bylo strašně komplikované. V normálním světě bychom prostě jeli na návštěvu za babičkou a zase bychom se vrátili domů. Tak, jak se to dělá dneska, ve svobodném státě. Tenkrát ale nic nešlo. Nešlo jít do kostela, nešlo si koupit něco, co potřebujete, muselo se to složitě shánět, nešlo jít do školy, do které jste chtěli... nic nešlo normálně. Každý se tedy snažil najít ten svůj svět. Já jsem hodně četla knížky a malovala jsem,“ uzavírá své vyprávění Ivana Nacherová.