„Já si pamatuju jednu věc. Ke konci roku 1952, když byl ten proces se Slánským. To jsem taky tomu synovi Slánského později mohl říct. To jsem byl zrovna v prvním patře, myslím na čísle 62, my jsme museli něco někteří dělat, tak jsme právě viděli přicházet Slánského. To jsem ještě neviděl ten způsob takového nelidství. Přeci i v té věznici se můžou chovat k těm lidem trochu lidsky. Oni ho vedli, měl ruce vpředu svázané, za ním šel strážný. Ale on byl vězněn ne na Pankráci, ale v Ruzyni a měl řetízek, jako když se kozy nebo krávy vodily na pastvu. To je taková tyčka s obloučkem, to měl strážný v ruce a s revolverem. Vždyť nemohl utéct. A před ním ustupoval druhý pět nebo šest metrů s automatem, na druhé straně další s automatem, protože tam je chodba, kterou vidíte svrchu až dolů.“
„Když jsem se dostal na Pankrác, bachař se jmenoval myslím Svoboda a byly takové historky o něm. Na cele byly tři čtyři žebra topení. Nás tam bylo pět, cely byly přeplněné. A když si někdo stěžoval, že mu je zima, tak ten velitel toho patra, zejména v přízemí, ho dal do temnice. To byla jen podlaha a dva schody dolů. No a když řekl, že by potřeboval zatopit, protože je mu zima, byl tam ještě slamník, tak mu tam pustil hadici s vodou. Tak mu zatopili.“
„První dotyk s odbojem jsme zaznamenali po 15. březnu 1939, Ostrava byla zabrána už 14. března vpodvečer, tím, že večer – a my jsme bydleli v Heřmanicích u hraniční čáry s Polskem – že tehdy jsme za celou jednu noc převedli na tři sta lidí, kteří museli prchat před nastupujícími Němci. Byli to převážně naši spoluobčané židovští. Ta trasa byla z Heřmanic, Michalkovic, směrem na Lechvald a tam potom utíkali ti lidé, kteří se museli před Němci bránit útěkem. Ta cesta byla poměrně velmi tvrdá a Poláci v té chvíli, přestože mám v sobě část polské krve, byli v té době poněkud na to, jak jsem zvyklý, ne zrovna korektní k našemu národu.“
Jaroslav Musial se narodil 13. května 1921 do legionářské rodiny v Heřmanicích u Ostravy. V roce 1939 spolu se svým otcem převáděl československé občany přes hranice do Polska. Po vyšetřování gestapem se neúspěšně pokusil o přechod maďarských hranic, posléze studoval na teologickém semináři. Po nuceném ukončení studií byl totálně nasazen v Norsku, odkud zběhl, a posléze byl nuceně nasazen na dráze v protektorátu. Za komunistického režimu, kdy vystudoval práva a techniku, otevřeně protestoval proti popravě Milady Horákové a jako člen ČSSD aktivně vystupoval proti sjednocení sociální demokracie s komunisty. Za to byl pronásledován Státní bezpečností, falešně obviněn ze sabotáže a několik měsíců bezdůvodně vězněn. V šedesátých letech se angažoval v organizaci bývalých politických vězňů a v Klubu angažovaných nestraníků, kvůli čemuž musel v sedmdesátých letech opustit místo projektanta a živit se pouze dělnickými profesemi. Po revoluci se stal senátorem a aktivním členem Svazu bojovníků za svobodu. Je držitelem Řádu Tomáše Garrigue Masaryka IV. třídy. Jaroslav Musial zemřel 19. června roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
