Doc. PhDr. Ludmila Muchová Ph.D.

„A tam zrovna u ní na návštěvě byla manželka školníka, na té zvláštní škole, a ona byla Ruska. A já si pamatuju, jak plakala, seděla za stolem a plakala a říkala: ‚Nás už tady nebude mít nikdo rád.‘ A tam maminka z toho byla zničená a ta paní toho školníka z toho byla zničená, tam byla tak strašná atmosféra, že já jsem se rychle rozloučila. A teď jsem ale nevěděla, kam jít, co dělat a nenapadlo mě nic lepšího, než jít k Českému [Československému] rozhlasu. Tady ke Trojici, tam ta budova byla tradičně. A tam už postávali lidi a oni pustili to vysílání ven, na ulici, to vysílání Českého [Československého] rozhlasu a dávali na ulici pořád zprávy, kde ta ruská vojska jsou. Oni už dávno byly tanky v Budějovicích a my jsme pořád stáli před tím rozhlasem. Tak potom se v tom rozhlasu ti zaměstnanci rozhodli, že vedle byla mateřská škola a že budou předstírat, že v tom rozhlasu je školka. Aby mohli dál vysílat, kdyby přišla ta okupační vojska, ti vojáci. Tak tam začali lidi nosit, do toho rozhlasu, dětské lavičky a dětské skříňky a oni pak ještě nějakou chvíli předstírali, že jsou mateřská školka. A já jsem tam pořád stála, fascinovaná těmi událostmi, už jsem viděla i ty tanky. A kolem těch tanků jsem šla dokonce domů a něco jsem křičela na jednoho vojáka, který tam stál v tom tanku a díval se na mě. A já jsem uměla dobře rusky, tak jsem to na něj křičela rusky: ‚Okupanty, iditě domoj!‘ A on se na mě díval a já jsem najednou viděla, jak mu tečou slzy. A teď jemu tekly slzy, všichni kolem mě byli nešťastní. No přišla jsem domů a maminka už byla doma z té družiny a netušila, kde jsem a bála se o mě strašně. Takže to první, co se stalo, že jsem dostala od své maminky poslední facku jejího života, nebo asi mého života, mateřskou, protože ona byla prostě šťastná, že mě vidí živou a zdravou. A já v tom obecném neštěstí, už ta facka završila ten šílený pocit z toho dne, že pro mě vlastně končí ta krásná budoucnost, kterou jsem si předtím stavěla od toho raného dětství.“

„Teď si vezměte v té dětské hlavě tu směs tohohle všeho: ti komunisté jsou na jednu stranu velmi zlí, na druhou stranu ale mají nádhernou ideu, pro kterou by stálo za to něco udělat. A ještě z jiné strany zase ti křesťané, kteří by měli být jenom dobří, se k nám úplně dobře nechovají. Mamince to působí bolest, ale ještě z jiného úhlu pohledu, jsou jiní, kteří se tak chovají. Tak jak si to má to dítě dát dohromady? Víte, já když na to teď vzpomínám a vy jste mě k tomu teď přivedli, k těm vzpomínkám víc, tak si myslím, že ono to v nás dětech bylo takové dvojsečné. My jsme se na jednu stranu naučili v tomhle světě pohybovat, my jsme ho sjednotili, ale na druhou stranu jsme se nikdy necítili úplně dobře ani v jednom světě. Protože v tom světě socialismu se nesmělo přijít na to, že chodíme do kostela. Museli jsme se s tím tajit. A když se na to přišlo, tak to byl předmět posměchu. Na druhou stranu v tom světě křesťanství to bylo někdy úplně nádherné a jindy právě z toho prostředí přicházelo zranění. Přicházeli udavači nebo lidé, kteří se vyhnuli mamince na ulici, protože se báli s ní dostat víc do kontaktu. No, oni byli v podzemní církvi, my ne, tehdy. Ale oni už ano, oni si organizovali třeba tajnou výuku náboženství, připravovali si svoje děti na svátosti přijetí biřmování a o tom se opravdu nesměly ty oficiální komunistické úřady dozvědět. Oni měli svoje vážné důvody, proč s námi do toho kontaktu nechtěli přijít. Ale výsledek byl, že my jsme byli všude jen tak jednou nohou. Jednou nohou v tom světě socialismu a školy a druhou nohou v tom světě křesťanství. Ale úplně doma jsme byli jenom doma. Opravdu doma, v té rodině.“