Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Ludmila Muchová Ph.D. (* 1953)

• narozena 25. ledna 1953 v Tachově

• vzpomínky dítěte na období 50. let

• rodina měla problémy kvůli praktikování katolické víry

• vzpomínky na události související s okupací v srpnu 1968 v Českých Budějovicích

• účastnila se setkání křesťanské mládeže organizovaných Miloslavem Vlkem

• opakovaně vyslýchána a sledována Státní bezpečností

• podílela se na založení Teologické fakulty Jihočeské univerzity

• žije v Brně, je vdaná, má tři děti

Osmnáctiletou Ludmilu poprvé vyslýchala Státní bezpečnost v roce 1971. Na služebnu v Českých Budějovicích ji odvezli přímo ze školy a postupně k výslechům přiváželi další, v konečném součtu téměř tři desítky mladých lidí. Všichni stáli na prahu dospělosti a tvrdá zkušenost s praktikami Státní bezpečnosti pro mnohé z nich znamenala doživotní trauma. Znali se z pravidelných setkání, která organizoval tehdy mladý kněz Miloslav Vlk. Výslechy měly mít ‚výchovný‘ efekt, výhrůžkami a zastrašováním chtěli zamezit skupině křesťansky smýšlejících mladých lidí, aby se dál setkávali. 

Víra mojí maminky byla velmi hluboká, ale také velmi nekompromisní

Její rodiče, František a Marie Rynešovi, se seznámili ve vlaku do Tachova. Měli toho mnoho společného, oba byli vystudovaní učitelé, oba praktikující katolíci a oba pocházeli z jižních Čech. Do Tachova je poslal stát na tzv. umístěnku, poválečné a do značné míry vysídlené pohraničí nutně potřebovalo nové učitele. V roce 1950 se jim narodil syn František, o rok později dcera Marie a na začátku roku 1953 další dcera Ludmila. „To byl rok, kdy zemřel Stalin a Gottwald a vrcholily útrapy padesátých let. Můj tatínek po válce učil na Šumavě a tam se seznámil se skupinou lidí, kteří převáděli přes hranice. Když tu skupinu odhalili a pozatýkali, tak tatínek unikl zatčení jenom proto, že ho ti ostatní neudali. On pak rychle zažádal o změnu působiště a dostal se tak na Tachovsko. A vstoupil do komunistické strany, aby na sebe neupozorňoval. Začal se angažovat v osvětě a podobných záležitostech, ale to se velmi příčilo mojí mamince, a to až do té míry, že to mezi nimi vyústilo ve velké konflikty. Moji rodiče byli oba věřící, ale víra mojí maminky byla velmi hluboká, ale také velmi nekompromisní. Myslím, že už v tom prenatálním období, v tom dětství před dětstvím, jsem prožila něco, co úzce souvisí s tou úzkostí padesátých let,“ začíná vyprávět Ludmila Muchová. 

Krizi v názorech a postojích vůči komunistickému režimu se manželům Rynešovým podařilo překonat a osm měsíců po narození třetí dcery Tachov opustili. František Ryneš získal místo ředitele školy v Kamenném Újezdu, vesnici u Českých Budějovic. V roce 1954 přišlo na svět čtvrté dítě, dcera Marta. A zatímco František – v obavách, aby nepřišel o místo a neztratil tím zdroj obživy pro početnou rodinu – odjížděl na nedělní mše mimo Kamenný Újezd, Marie hrdě vodila své čtyři děti do místního kostela. Přes celou vesnici, kde se všichni navzájem znali. 

Udavač číslo jedna, dva, tři...

Citlivá a vnímavá Ludmila prožívala první roky dětství v atmosféře nadšeného budování socialismu, současně ale i v atmosféře plné úzkosti a strachu. Vnímala tlak okolí i pokrytectví některých lidí z vesnice, kteří – ačkoli chodili do kostela stejně jako oni –, rodinu ředitele školy měřili jiným metrem. „Bylo to asi pět lidí, říkali jsme jim udavač číslo jedna, dva, tři, čtyři a pět, a ti opravdu psali anonymní, nebo možná i podepsané dopisy na odbor školství. Vzpomínám si na jeden zážitek, kdy jsme byli celá rodina v neděli večer kostele. Tajně, abychom nedráždili vesnici, a já jsem najednou viděla, jak se k nám blíží jeden z těch udavačů. Ptala jsem se tatínka, co tam dělá a on mě vzal za ruku, pevně ji sevřel a řekl: ‚Chce nás udat,‘ vzpomíná Ludmila Muchová a pokračuje dál: „První, koho vyhodili z práce, byla maminka. Nastoupila pak jako vychovatelka do dětského domova. A se svým křesťanským entuziasmem to tam začala měnit k lepšímu. V té době tam bylo hodně dětí, které nebyly nijak zvlášť systematicky vedené. A nám dětem pak vždycky svěřila to nejzaostalejší dítě, které třeba ještě ve čtyřech letech neumělo mluvit. A my jsme si s nimi povídali, hráli si s nimi a to byla ohromná deviza, kterou nám maminka dala do života. Děti se staly mojí velkou láskou. Vlastně na celý život.“

Od té chvíle Ludmila věděla, že by se chtěla v budoucnu věnovat dětem. Nemohla vědět, jak složitou cestu má před sebou. Zatím prožívala poměrně šťastné dětství a všechno, co se kolem ní dělo, prožívala po svém, s typickou dětskou obrazotvorností. „Když dospělí říkali: ‚Až to praskne,‘ a to oni často říkali, moc jsem tomu nerozuměla. A představovala jsem si to jako červené balonky, které letí vzduchem a začnou jeden po druhém praskat. A jaká to pak bude krása, protože ti dospělí to taky říkali, že to bude krása. A měli oči plné naděje,“ vypráví dál Ludmila. Vzpomíná na dědečka, který s nimi chodíval na procházky a často se s lidmi, které potkávali, dával do řeči. „A občas ztišil hlas, abychom to jako děti neslyšeli. A tak to jsem samozřejmě slyšet musela – a dozvěděla jsem se třeba, že nějaký člověk dostal provaz. Dospělí pak zmlkli a zvážněli a já nechápala, co znamená dostat provaz. Co je na tom, že někdo dá jinému člověku kus provazu. A na té vsi se jednou oběsil takový podivín a já jsem se i přes zákaz šla na něj podívat. A v tu chvíli jsem pochopila, co znamená dostat provaz, že toho člověka prostě uškrtili,“ vzpomíná. 

Hledala jsem důkazy, že křesťanství a socialismus se můžou spojit

Z funkce ředitele školy musel po nějaké době odejít i Ludmilin otec. Úředníci školského úřadu odmítli dál přehlížet udání, která na rodinu Rynešových přicházela. Ludmila říká, že její otec nebyl ‚velký hrdina‘, se s ohledem na svou rodinu byl ochotný k ústupkům, ale určitou hranici už nepřekročil. Ludmila dál pokračuje: „Na tom školském úřadu mu jasně řekli, že o místo přijde, když bude dál chodit do kostela. A on té úřednici tehdy ukázal upracované ruce, protože sám dělal přestavby ve škole, a řekl jí, že tyhle ruce ho uživí. Zastal se tak maminky a celé své rodiny ve správný okamžik. Najednou nebyly žádné kompromisy, žádný strach a postavil se k tomu čelem.“ František Ryneš pak přes známé získal místo učitele v Českých Budějovicích a celá rodina se znovu stěhovala. S očekáváním, že ve velkém městě budou žít ve větší anonymitě a tím i svobodněji.

Ludmila v té době chodila do třetí třídy základní školy, kde denně slýchala, jak krásně se bude žít v komunistickém ráji. O Ráji vyprávěl i kněz na pravidelných bohoslužbách. „A já jsem si říkala, že to je vlastně stejné a neustále jsem hledala důkazy, že křesťanství a socialismus se můžou spojit. Ale taky jsem chápala, že rodičům to říct nemůžu,“ říká Ludmila. S velkou dětskou urputností se snažila přesvědčit především samu sebe. Chyběl jí někdo, komu by se mohla se svými myšlenkami svěřit. Až mnohem později jí českobudějovický biskup Josef Hlouch řekl: „Přečti si základní komunistické teze a zjistíš, že oni mají v záhlaví třídní nenávist a ta nikdy nemůže vést k něčemu dobrému. Církev se také prohřešila, ale má ve svém stěžejním zákoně, v Bibli, jako to nejdůležitější lásku k bližnímu. A proto se nikdy nemůžou shodnout.“

Bála jsem se, že bych se musela s křesťanstvím rozejít

Ludmila ale dospívala a sama začala mnohé chápat. „Říkala jsem si, jak by to bylo krásné, kdyby se křesťanství a socialismus spojily, ale na druhou stranu jsem už věděla, že mnoho kněží bylo pronásledováno a vězněno,“ vzpomíná dále. Jako iluze se také brzy ukázalo, že by se v Českých Budějovicích mohli ve vztahu k víře cítit svobodnější. „Maminka se znala s mnoha katechety z Českých Budějovic ještě z války, kdy sama učila náboženství. Domnívala se, že se s nimi znovu zkontaktuje, ale oni věděli, že otec je ve straně a vyhýbali se jí. Z dnešního pohledu to je pochopitelné, neskýtali jsme pro ně záruku, že jsme úplně věrohodní. Ale pro maminku to tenkrát muselo být nesmírně bolestné.“ Ludmila po základní škole nastoupila ke studiu na střední ekonomickou školu. Studium bylo východiskem z nouze – jinou možnost neměla a na škole, která ani v nejmenším nesplňovala její představy, se necítila dobře. A dobře jí vlastně nebylo nikde, zcela přijímaná se necítila mezi nevěřícími, ale ani mezi věřícími. I ve vztahu ke křesťanství prožívala časté krize. „Křesťanství mě nenaplňovalo intelektuálně. Věděla jsem, že s některými svými pochybnostmi, které se týkaly Bible, se nemůžu svěřit knězi, protože jsem byla přesvědčená, že by na to neměl odpověď. A já jsem nechtěla, aby na to neměl odpověď, protože jsem se bála, že bych se pak musela s křesťanstvím rozejít. A to jsem nechtěla,“ říká. 

Zásadní změna přišla na podzim 1968, kdy Ludmila začala docházet na výuku náboženství k Miloslavu Vlkovi, teprve nedávno vysvěcenému mladému knězi. „Do té doby pro nás byla víra nedělní chození do kostela, na dlouhé mše v latině, které jsme vůbec nerozuměli. Pan farář uměl kázat jen dvěma způsoby a z toho jsme si dělali tak akorát legraci. Díky Miloslavu Vlkovi jsem našla nový pohled na křesťanství. On křesťanství rozuměl, rozuměl Bibli a byl schopen nechat nás o víře pochybovat. Byl schopen s námi o víře diskutovat, mluvit o svých zkušenostech s vírou a byl ochotný nás podporovat,“ vypráví Ludmila. V jeho osobě našla to, co tak dlouho postrádala. A nejen to, Vlkovi se podařilo vytvořit skupinu dospívajících a dětí, kteří k sobě měli blízko, pravidelně se setkávali, jezdili na společné výlety a letní tábory. „Kněze jsme do té doby znali jenom v kolárku, ale Miloslav Vlk s námi chodil na výlety v civilu a v pumpkách. Smál se, žertoval a unesl kdejaký vtip na svou osobu. On byl nádherná tvář křesťanství,“ vzpomíná dál Ludmila Muchová. 

Díval se na mě a já viděla, jak mu tečou slzy

Situace v Československu se ale v tom roce zásadně změnila a hluboce se dotkla i citlivé Ludmily. Po období tzv. pražského jara, které skýtalo naděje na reformy a pozitivní změny v politice, obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. 21. srpna 1968, v den, kdy i do Českých Budějovic přijely tanky, se bezradná rozběhla za maminkou do školy. „A u ní byla na návštěvě manželka školníka. Byla původem Ruska, plakala a říkala, že už je tu nikdo nebude mít rád. Byla tam tak strašná atmosféra, že jsem se rychle rozloučila. Ale nevěděla jsem, kam mám jít a co mám dělat a nenapadlo mě nic lepšího, než jít k Československému rozhlasu [v Českých Budějovicích]. To už byly ruské tanky v Budějovicích. A já jsem tam pořád stála, fascinovaná těmi událostmi, a pak už jsem viděla i ty tanky. A kolem těch tanků jsem šla domů a něco jsem křičela na jednoho vojáka, který stál v tom tanku a díval se na mě. A pak jsem najednou viděla, jak mu tečou slzy. Jemu tekly slzy a všichni kolem mě byli nešťastní,“ vypráví Ludmila. Maminka se mezitím vrátila domů a s obavami na svou patnáctiletou dceru čekala. Ludmile pak uštědřila první a poslední facku jejího života. „A v tom obecném neštěstí ta facka završila ten šílený pocit z toho dne. Že pro mě končí ta krásná budoucnost, kterou jsem si od toho raného dětství stavěla,“ zakončuje Ludmila. 

Setkávání s podobně smýšlejícími mladými lidmi sdružujícími se kolem Miloslava Vlka jí proto přinášelo i cosi jako útěk před vnější smutnou realitou. A prostřednictvím Miloslava Vlka se také poprvé setkala s dalším, pro ni velmi důležitým člověkem, s tehdejším českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem. Zatímco charismatický Miloslav Vlk dokázal nadchnout novým a neotřelým přístupem k víře a náboženství, v osobě Josefa Hloucha Ludmila našla moudrého, vyrovnaného a citlivého člověka. „To bylo pro mě životní setkání,“ říká. Biskupského úřadu se Josef Hlouch ujal jen krátce předtím. Do té doby byl za své nesouhlasné postoje vůči komunistům dlouhé roky pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Téměř 20 let strávil v internaci, izolovaný od světa. Do úřadu českobudějovického biskupa se mohl vrátit jen díky politickému uvolnění v období pražského jara. Do úřadu nastoupil v červnu 1968, o dva měsíce později začala více jak dvacetiletá okupace Československa a jeho pronásledování pokračovalo. Ludmila mu během krátké, ale poměrně intenzivní doby pomáhala jako písařka. „Vážila jsem si důvěry, kterou mi dal,“ říká a dál pokračuje: „Byl jemný a citlivý, neskutečně skromný a prostý a nikdy netajil svoje emoce. I přede mnou dával najevo, že má opravdový strach z jednání s církevním tajemníkem. Tím, že mu sebrali pátera Vlka a přeložili ho, ztratil důvěrníka. To byla akce namířená přímo do středu jeho srdce.“ 

Ve skupinovém svazku uloženém v Archivu bezpečnostních složek, který obsahuje zápisy z vyšetřování, stojí: „Agenturně operativním rozpracováním za pomoci OT bylo zjištěno, že v Českých Budějovicích vyvíjí činnost skupina nábožensky založených osob, které se vzájemně schází na různých místech. Ke vzniku a aktivizaci této činnosti přispěla situace v roce 1968, příchodem biskupa Hloucha do funkce, který bez potíží obsadil vedoucí funkce kapituly. Tato příznivá situace byla využita i pro aktivizaci mládeže a laiků. Dosavadní poznatky ukazují, že vedoucí úlohu v organizování mládeže a laiků má sekretář konzistoře Miloslav Vlk. Jde o faráře, který svou přirozenou autoritou dosahuje vysoké popularity, hlavně u mládeže.“ 

Jestliže mě pronásledovali, budou pronásledovat i vás

Správa Státní bezpečnosti České Budějovice zavedla skupinový svazek pod číslem KR-1987-CB 9. října 1970. Hlavním cílem bylo zamezit skupině lidí, aby se dál setkávali „bez možnosti státní kontroly“, jak stojí na straně 2 v dokumentu. Akce dostala hravě znějící krycí jméno Ráček. Mezi hlavními prověřovanými jsou uvedená jména Miloslava Vlka a Františka Ryneše, staršího bratra Ludmily Muchové. Následují jména jejích sester a jí samotné. Ludmilu vyslýchali mezi prvními, přijeli si pro ni do školy a na služebnu ji odvezli přímo z vyučování. „Už v tom autě se mi rozklepala kolena, měla jsem takovou širokou skládanou sukni, a tak jsem si ji ještě víc přes ta kolena přetáhla. Hlavně nesměli vědět, že mám strach. Pak jsme zamířili na Lannovu třídu, kde bylo sídlo Krajské správy Veřejné bezpečnosti. A tam se otevřela vrata a my jsme do nich zapluli. Dodnes si vybavuji ten pocit, který jsem tenkrát měla, byla jsem přesvědčená, že už z těch vrat nevyjdu. Měla jsem strašný strach podobný panice. Výslech trval několik hodin, viděla jsem pak, že už jsou tam i další z té naší skupiny. Nikoho se ani nedotkli, ale ten psychický nátlak byl děsivý,“ vzpomíná Ludmila.

Po výslechu běžela do kostela, aby varovala Miloslava Vlka. „V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, že to musíme zastavit. Že se už nemůžeme scházet, protože jinak toho kněze neochráníme,“ vzpomíná dnes. Výslechy probíhaly několik dnů a akce Ráček nakonec skončila pro Státní bezpečnost zdánlivým úspěchem. Miloslav Vlk musel opustit České Budějovice, jeho dalším působištěm se stala vesnice Lažiště v šumavském podhůří. O několik let později mu byl odňat státní souhlas k vykonávání kněžské služby. Ve spisu v závěru stojí: „V současnosti se nejeví nutnost dalšího rozpracování, protože činnost českobudějovické skupiny odchodem M. Vlka ustala. A vzhledem k tomu, že šlo o mladé lidi, bylo rozhodnuto řešit akci preventivně výchovným a rozkladným opatřením.“ Činnost skupiny ale neustala, neodradili nikoho, potajmu se scházeli dál a diskutovali o víře a smyslu života. Ničím jiným se „neprovinili“, přesto mnohým z nich šrámy na duši zůstaly, včetně Ludmily. Biskup Josef Hlouch zemřel o dva roky později, v červnu 1972. Den předtím se měl těžce nemocný a životem, resp. komunisty zkoušený muž podrobit nátlakovému jednání s krajským církevním tajemníkem Drozdkem. Miloslavu Vlkovi byl státní souhlas vrácen 1. ledna 1989, v roce 1994 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Mezi lety 1978–1986 se živil jako umývač oken.

Měla jsem pocit, že nic nemá cenu

Období středoškolských studií bylo pro ni jedním z nejtěžších, v té době začala trpět pocity bezvýchodnosti a ztráty smyslu života. Jejího smutku si v té době všiml i biskup Hlouch a díky jeho intervenci se dostala do péče psychiatrů a psychologů v Brně. S diagnózou těžké endogenní deprese se pak potýkala několik let. Její tehdejší terapeutka ale brzy pochopila pravou příčinu jejích depresí, Ludmila potřebovala najít důvod, proč žít. Ke studiu jakékoli vysoké školy nedostala doporučení, a proto jí terapeutka navrhla nejprve pokračovat ve studiu na sociálně právní nástavbě v Brně. Získala tak kvalifikaci pro práci vychovatelky v dětských domovech, kam po maturitě také nastoupila. Náročná, ale smysluplná práce jí přinesla alespoň částečné naplnění. „Začala jsem žít příběhy těch dětí,“ dodává. Terapeutka jí pak doporučila i studium psychologie a Ludmilu, ačkoli v to vůbec nedoufala, ke studiu žádaného oboru na univerzitu v Brně přijali. Během studií bydlela v pronajatém bytě, kam postupně začali docházet její noví přátelé. A podobně jako v Českých Budějovicích se i tady začala spontánně utvářet skupina podobně smýšlejících mladých lidí. Setkávali se, sdíleli podobné zájmy i názory a začali pořádat semináře na témata, která je zajímala. A znovu tím vzbudili pozornost Státní bezpečnosti. „Cosi se vymykalo jejich kontrole a s tím se nechtěli smířit. Nejhorší na tom bylo, že jsme vlastně vůbec nevěděli, jaký sledují záměr,“ doplňuje Ludmila.

Předvolání k výslechu dostali všichni, kteří do bytu docházeli. „A výslechy byly ještě tvrdší a s ještě větším nátlakem než v Budějovicích,“ vypráví Ludmila a dál pokračuje: „Křičeli, vyhrožovali, přemlouvali, podbízeli se a tak pořád dokola. V té době jsme už ale měli od pátera Ondoka rozmnožené pokyny, jak se u výslechu chovat. Jedna ze zásad byla, vůbec s nimi nemluvit a lhát, když to jde. A tak jsem se o to snažila.“ Vinili je z maření státního dozoru nad církvemi, resp. že provozují církevní aktivity na místech, kde to není dovolené – stejně jako v Českých Budějovicích. „Když jeden z těch mých výslechů skončil, byla venku už tma a v té budově nikdo nebyl. Ven mě tou dlouhou chodbou odváděl ten, který dělal ‚hodného policajta‘. A při jedné ze zastávek, kdy odemykal mříže, mi řekl: ‚Vy jste taková jiná než ti ostatní. Vy jste chytřejší,“ vzpomíná dál Ludmila Muchová. Následovala nabídka ke spolupráci se Státní bezpečností, kterou Ludmila bez zaváhání odmítla. A to i přesto, že jí okamžitě došlo, v jaké situaci se v té chvíli nachází. Že je v celé budově sama, vydaná na milost a nemilost příslušníkům Státní bezpečnosti. O brněnských výsleších se zápisy v Archivu bezpečnostních složek nedochovaly. Ludmila Muchová se domnívá, že se tak stalo kvůli dodnes nevyjasněnému incidentu, který tehdy vyšetřovala Veřejná bezpečnost. Do jejího brněnského bytu se jedné noci vloupal neznámý muž, který brutálním způsobem napadl dvě její spolubydlící a způsobil jim vážná zranění. Ludmila a její sestra té noci shodou okolností v bytě nenocovaly. Následné vyšetřování žádné vysvětlení ani dopadení pachatele nepřineslo. Podle Ludmilina mínění mohlo jít o další promyšlenou, zastrašující akci Státní bezpečnosti. 

Optimistickou budoucnost si mohli vymyslet tak akorát komunisti

Osmdesátá léta přinesla Ludmile mnoho pozitivních změn – dostudovala psychologii, vdala se, narodily se jí děti. A pak přišel listopad 1989 a s ním konec komunismu. „Měla jsem najednou pocit, jako že jsem znovu na světě a uvědomovala jsem si, s jakou lehkostí se dá život najednou nést,“ popisuje svoje tehdejší pocity. Na pozvání nově zvoleného biskupa Miloslava Vlka se krátce po sametové revoluci vrátila do Českých Budějovic. Požádal ji, zda by se mohla podílet na znovuzavedení náboženské výchovy do škol a Ludmila s radostí souhlasila. Říká, že návrat do Českých Budějovic pro ni symbolicky znamenal úplný konec totality. Ve stejné době se také zrodila myšlenka na založení teologické fakulty v Českých Budějovicích a Ludmila byla jednou z osobností, které stály u jejího zrodu. Vzpomíná také, jak komplikovaně všechno probíhalo. Po založení fakulty se stala i jednou z prvních vyučujících. „Moje cesta vedla přes hrboly a to dlouhé dušení komunistickým režimem pak způsobilo, že jsem si ty roky ve svobodě užívala měrou vrchovatou. Ale bez trní to nebylo, protože církev má určité rysy totalitního režimu a na to jsem taky narazila. Byla jsem vždycky otevřená dialogu s jinak smýšlejícími, jenže jsem pak měla spory s některými biskupy. Narazila jsem na fundamentalistické kruhy v církvi a ty srážky nebyly úplně jednoduché,“ popisuje Ludmila důvody, proč se po letech nakonec rozhodla pro návrat do Brna.

Na závěr se Ludmila Muchová zamýšlí nad dodnes patrnými důsledky čtyřicetileté komunistické vlády: „Komunisté sice zmizeli, ale cosi v lidech zůstalo. Je to v nás, je to zlo, které je v člověku, ale kterému otevřel komunismus dveře a pustil ho ven. A v tom je jeho největší provinění. Že podpořili a ještě rozvinuli to zlé v lidech. Zlo v člověku je a nezmizí tím, že přijde revoluce a zacinkáme klíči. Chtěli jsme být dobří, strašně jsme to chtěli.“ A k současné globální situaci plné nejistoty a z ní plynoucí možné úzkosti říká: „Nevím, co čeká na budoucí generace, ale co čekalo ty generace před námi? Když ale budu jen sedět a budu se bát budoucnosti, tak tím strávím zbytek života. Pořád je něco, co máme v rukou a je důležité, co žijeme teď. My věřící to máme možná o něco jednodušší, protože se srovnáváme s tím absolutnem. Jako kdyby se na nás dívala absolutní láska, ale také absolutní soudce. To jediné, co můžu dělat, je žít dobře nyní. Nejsme první generace, která má strach, že všechno skončí špatně. Ale optimistickou budoucnost si mohli vymyslet tak akorát komunisti.“