Karel Mrázek

„Soud s VONSem byl tak, že to dali do nejmenší jednačky na Karláku, co ta soudní budova snad měla. A volná místa zaplnili příslušníci Státní bezpečnosti, takže vyjma důvěrníků, kteří se dostali do jednačky, se tam nikdo nedostal. Stáli jsme venku a vím, že tam nainstalovali kamery, které byly vidět. Nikterak je v těch okolních budovách neskrývali, normálně za okny na stativech. Takže to tak všechno vlastně monitorovali. Posléze věděli, pro koho si konkrétně mají dojít, protože si to vyhodnotili. A mně se podařilo, nafotil jsem příjezd z vazby k soudu Petra Uhla a spol. a nějaké fotografie policistů, protože tam vlastně nikoho nepouštěli, tak [jsme řekli]: ‚Chci projít, přejít a tak…‘ Něco jsem nafotil, doběhl jsem a měl jsem domluvené, že tam na mě čekal kamarád na záchodcích, co byly dole v podzemí. Tam jsem doběhl, vyndal rychle film, byť jsem udělal dvacet nebo třicet fotek. Nebo méně, protože tenkrát byly filmy na 32 obrázků. [Nedofocený] film – šup vyndat a utíkej s tím někam pryč. Nandal jsem další film a už to nemělo dlouhého trvání. Měl jsem tam pár snímků a už mě sebrali. Než mě dali na celu na Barťák, tak mě dávali k nějakému výslechu a tam mě nechali na chodbě.“

„Svoji cestu jsem jednou měl. To bylo hezké. Na tu Vísku se opravdu dalo jet ještě jinou cestou, která de facto nebyla až tak moc pro auto. To bylo tak, kdy už Čuňas vlastně vydával časopis Vokno a já jsem dělal první strany časopisu, ty fotografie s oknem, do té doby, než se ta okna zaplnila. Vokno už vychází v podstatně větším rozsahu. Nevím, kolik jsem těch fotek dělal, třicet, šedesát, netuším. A jednou jsem je vezl a měl jsem je pod bundou, měl jsem je na sobě a jezdil jsem na takovém žlutém Pionýru, Jawa 50 nebo co to bylo zač. Vždycky se sjeli dolů k tomu Ušáku, tam se klasicky odbočilo. V ten jeden okamžik, kdy jsem vezl tyhle fotografie, tak jsem si říkal, že dneska to dám tady tudy a ještě jsem odbočku kousíček přejel a Pionýra jsem musel vytlačit zpátky. Udělal jsem odbočku a dojel nahoru. – ‚Sebrali tě?‘ – ‚Ne, nesebrali, kdo?‘ – ‚Hele, dole jsou zase policajti a každého tam dole berou, prohlížejí.‘ Říkal jsem: ‚Tak to mám kliku.‘ Rozepnul jsem bundu, vyndal jsem první strany k časopisu Vokno a byla to prostě klika.“