„V Klatovech od léta, možná od pozdního jara 1989, začali vystupovat plzeňští vysokoškoláci, Klatováci, na náměstí u kašny. Tam se scházelo takových osm nebo deset lidí a začali číst různé projevy nakontaktované s pražským disentem. A teď se čekalo, co bude. Jestli policajti zasáhnou, nebo nezasáhnou. A kolem této kašny se začali rojit lidi. A když se vědělo, že tanky nevyjely, tak se to pak přeneslo na schody jezuitského kostela, a to už před sebou máte vlastně celé náměstí. A to náměstí se začalo plnit. Já jsem se od prvého září dostal do zaměstnání do Klatov, předtím jsem učil na těch učilištích v Plzni. Byl jsem rád, že už každý den nemusím dojíždět. A vzpomínám si, jako [by to bylo] dnes… Já jsem učil na takovém tom skrytém učilišti. Šel jsem právě domů kolem tělocvičny a proti mně šel pan Pikhart, jeden z těch deseti lidí, co chodili k fontáně na náměstí. A říká mi: ‚Pane Mráz, jdu za vámi. Víte, my, co se takhle scházíme, jsme samí mladí, nezkušení, vy jste v té politice už dělal, pojďte mezi nás. A já jsem si řekl: ‚No, to prostě nemůžete odmítnout...‘“
„Nás to postihlo tak, že maminka krátce před vyhlášením měnové reformy v červnu dostala deset tisíc, což byl na tu dobu celkem slušný peníz. [Dostala to] jako pojistku za zemřelého tátu Dobnera. On si začal tu pojistku platit a pak jsme ji zřejmě platili my. [Dne 8. dubna roku 1953] zemřel a poté přišly tyhle peníze, načež byla v červnu vyhlášena měnová reforma, kdy si člověk mohl v nějakém slušném poměru, tuším, vyměnit pět set korun. A to, co šlo nad [tuto částku], se měnilo jedna ku padesáti. Byla to tedy de facto znehodnocená měna. Maminku tudíž postihla tato finanční radost.“
„Ono těch ‚postižených‘ bylo hodně. A všichni to dávali do této školy, protože tam se nemohla pokazit mládež, když ta škola byla pro dospělé. Nás tam bylo asi pět ‚poškozených‘. Ta poškození byla trojího typu: vyloučen, vyškrtnut z komunistické strany a jiné. Ten, kdo byl vyloučen, tak neměl šanci, ten šel víceméně hned. Já jsem byl tedy nestraník samozřejmě. A tam se to tak vleklo a nevědělo se, zda budou vyhazovat, zda někoho vyhodí, nebo ne. Byl to nepříjemný tlak.“
„Na válku si vzpomínám. Tam se válčilo pořád. Pucali a pucali… Měli z toho radost, skoro bych řekl. My jsme se s tou válkou dostali do kontaktu už v tom roce 1940. Prali se především mezi sebou. Srbové, Chorvati, pravoslavní, katolíci, … Takže už v té Čapljině jsme zažili pouliční boje, kdy tam bojovali jedni proti druhým, tím myslím Jihoslované proti jiným Jihoslovanům. No a pak přišli Němci a byl klid. Pochopitelně, že. To se chvíli neválčilo, ale pak, když už jsme byli zabydleni v tom Dubrovníku, tak v roce 1940 Dalmácie okupačně připadla Itálii. Celé to dalmatské pobřeží spojené s Hitlerem Mussolini ovládl. A to byli takoví frajeři, ti Italové, chodili s karabinami v těch svých širokých kloboucích. Potom, když se poprali s Němci… Němci třikrát vystřelili a Chorvati se zhroutili a to dalmatské pobřeží bylo ovládáno Berlínem. Ale naštěstí, když pak partyzáni dobývali Jugoslávii, tak snad došlo k dohodě mezi Němci a těmi ozbrojenci, a Dubrovník byl ponechán jako otevřené město. Takže se střílelo všude kolem, ale hradby, historické město, bylo neporušené.“
Karel Mráz se narodil 22. listopadu 1936 ve městě Kremnica na Slovensku, kde pracovali jeho rodiče pocházející z Klatov a okolí. Otec byl báňský inženýr Zbrojovky Brno. V roce 1940 se se ženou a dvěma dětmi přestěhoval do bývalé Jugoslávie, kde byly objeveny bauxitové doly a kde získal práci ředitele báňského úřadu. Předčasně však zemřel, a tak se vdova se dvěma dětmi vrátila zpátky do Klatov. Prázdné místo se pokusil nahradit Alois Emil Dobner, profesor Vysoké školy báňské v Ostravě, kterého si maminka vzala v roce 1947, načež se za ním přestěhovali do Ostravy. Alois Emil Dobner byl však odsouzen za vlastizradu ve vykonstruovaném politickém procesu a na následky věznění 8. dubna 1953 zemřel. Maminka v důsledku měnové reformy přišla o deset tisíc ze životní pojistky po zemřelém. Z Ostravy se vrátili do Klatov. Karel Mráz po maturitě roku 1956 nastoupil na Vysokou školu pedagogickou v Plzni, kde studoval obor český jazyk a dějepis. Po absolutoriu v roce 1960 nastoupil dvouletou vojenskou službu ve Zvolenu, kde připravoval důstojníky k maturitě z českého jazyka. Dne 1. září 1962 začal vyučovat na Střední zemědělské škole technické v Klatovech. Okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968 zažil u příbuzných v Praze. V roce 1973 musel kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků opustit školu i Klatovy. Učil v Sokolově, Karlových Varech a v Plzni. Ještě před rokem 1989 se mohl vrátit do Klatov, kde spoluzakládal Občanské fórum. Roku 1990 byl zvolen zastupitelem Klatov, v letech 1995–2006 byl starostou Klatov. V době natáčení žil v Klatovech se svou ženou Věrou, se kterou vychoval dceru Sylvu a nadále se zajímal o politické dění. Zemřel 29. dubna 2024
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
