Jaroslava Moudříková roz. Karbanová

„Pamatuji si, když jsme nastoupili do tramvaje, to byla snad poslední tramvaj, co jsem jela z Karlína do Dejvic, že tam nastoupil odstrojený německý voják, ale takový, co utíkal z války. V té tramvaji někdo řekl: ‚Nedovolte mu nastoupit, ať si vystoupí!‘ Pak mu ale dovolili si nastoupit.“

„A to si právě pamatuji taky, když Maďaři, to už se chýlilo k válce, to bylo v tom roce 1938, a Maďaři ostřelovali Mukačevo. Všichni jsme byli v krytech. Obsadili Mukačevo, přestože bylo rozhodnuto, že to bude patřit k Rusku, k Ukrajině. A byli tak vtipný, že udělali demarkační čáru na hranicích Mukačeva, a pak byl kilometr demarkační čára a tam byl teprve hřbitov. Čili se nemohlo jít na hřbitov. A ta naše služebná, Terka se jmenovala, to si pamatuji, měla tatínka hrobníkem a on na tom hřbitově bydlel a ona tam za ním chtěla strašně jít. Tak jsem řekla, že půjdeme k celníkům a zeptáme se. Mluvila jsem pochopitelně maďarsky a oni mi řekli: ‚My vás tam klidně pustíme, ale na druhé straně jsou Češi a ti vás nepustí.‘ Říkala jsem, že mě pustí, že jsem Češka. Tak jsme se chvilku radily a radily a teď jsme říkaly, že když tam ten kilometr půjdeme, tak oni nemůžou vědět, že já jsem Češka. Co kdyby na nás stříleli? Tak jsme si to potom rozmyslely. Šla jsem domů a nikdy jsem se doma nepochlubila. To bych měla doma sekec.“