Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Moudříková roz. Karbanová (* 1926  †︎ 2018)

• narodila se v roce 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi

• rodiče pocházeli z Čech a zde vlastnili cukrárnu

• na podzim roku 1938 v Mukačevu prožila maďarskou invazi

• po vypuknutí války se rodina stěhovala do Čech

• od roku 1940 žili v Praze, kde si otec otevřel koloniál

• pamětnice pracovala u dráhy a jako úřednice

• zúčastnila se pohřbu prezidenta Edvarda Beneše

• zemřela na jaře roku 2018

Moje babička Jaroslava Moudříková, rozená Karbanová, se narodila v roce 1926 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila k Československu. Její rodiče byli oba Češi a seznámili se právě na Podkarpatské Rusi, kde si později otevřeli vlastní cukrárnu. Ve vyprávění vzpomíná na své dětství na Podkarpatské Rusi, kde bydlela v řadovém domku s rodiči a mladšími sourozenci, na to, jak na začátku války utíkali zpět do Československa, dále pak na stěhování do Prahy, na radost z konce války i zklamání z převratu v roce 1948 a 1968 a na následný život v komunismu.

Její dětství bylo úzce spojeno s rodinnou cukrárnou, kde její maminka pracovala, a ona se tak musela starat o své mladší sourozence a nemohla bez nich v podstatě udělat krok. Na přiložené fotografii je vidět moje babička v náručí své maminky před zmiňovanou cukrárnou. Byla to jediná česká cukrárna v Mukačevu. Čokoládu tehdy dováželi až z Kutné Hory z velkoobchodu „Koukol a Michera“. Kromě Čechů tam žilo také mnoho Židů, Ukrajinců, Rusínů, Maďarů, potomci Švábů i další etnika. Při hraní s dětmi se naučila plynně maďarsky, tak, že by nikdo nepoznal, že je Češka. Dodnes umí několik vět, a kdyby nějaký čas byla v Maďarsku, pravděpodobně by se její schopnost domluvit se brzy vrátila.

Život ve stínu demarkační linie

V roce 1938 začala invaze Maďarů na Podkarpatskou Rus, o které se příliš často nemluví. Babička vzpomíná, jak Maďaři došli k Mukačevu, které zabrali, a na konci města za obytnou částí udělali demarkační čáru, kde byl kilometr neutrálního území. Za územím bylo ještě tehdejší okleštěné pomnichovské Československo. Služebná rodiny mé babičky se potřebovala dostat za svým otcem, jenž byl hrobníkem na hřbitově, který ale byl až za demarkační čárou. Moje tehdy čtrnáctiletá babička s ní šla, protože uměla maďarsky, a se stráží vyjednávala, aby tam mohly jít. Následně ale dostaly strach, že by na ně mohli vojáci z druhé strany střílet, protože by nevěděli, že ona je Češka, a tak od toho nápadu upustily a raději odešly. Nikdy pak rodičům neřekla, že se k demarkační linii vydala.

Čtrnáct dní poté se babička nakazila břišním tyfem a strávila šest neděl v nemocnici na izolovaném lůžku. Byla v kómatu a nikdo jí nedával příliš velké naděje na přežití. Doktor řekl, že když toto přežije, bude pak dlouho naživu. A to se naštěstí vyplnilo. Na tyfus tam umíralo velké množství lidí. Hygiena byla v té době naprosto nedostatečná. Na trzích se prodávala živá kuřata, která měla svázané nohy a trpěla ve vedru. Soucit se zvířaty se tehdy vůbec neřešil.

Do protektorátu se zabedněným pianem

V roce 1939, po začátku druhé světové války, se babička vydala se svojí maminkou a sourozenci zpět do Československa. Tatínek ještě několik měsíců zůstal a snažil se prodat vybavení cukrárny. Babička si vybavuje cestu vlakem z Mukačeva, kde byl celý vagon naložený nábytkem a všemi dalšími osobními věcmi. Když rodina přijela k celníkům, tak je zastavili a měli problém s tím, že mají piano, které bylo zabedněné, aby se nezničilo. Celníci byli nepříjemní, obávali se, že by mohli z Maďarska něco pašovat, ale nakonec je pustili. Několik dalších měsíců strávila rodina u maminčiny sestry v Bystřici pod Hostýnem.

Následně se  s rodinou odstěhovali do Prahy, kde pamětnice od roku 1940 žije až dosud. V Praze si během války rodiče otevřeli koloniál na Špejcharu, na tehdejší Belcrediho třídě. Celý tento blok domů byl při výstavbě metra zbourán a nyní je tam stanice Hradčanská. Babička si například vzpomíná na Hitlerův proslov, který byl vysílán tlampačem na náměstí a trval několik hodin. Ona v té době navštěvovala obchodní školu a připravovala se na práci v obchodě. Tatínek ale onemocněl tuberkulózou a obchod prodal i s živnostenským listem. Protože nepřihlásil maminku k sociálnímu pojištění, musela pak pracovat až do svých pětašedesáti let, aby následně dostala důchod ve výši 500 korun.

Jaroslava nastoupila na dráze jako děrovačka, kde pracovala s předchůdcem dnešních počítačů, tzv. hollerithem. Také se tam seznámila se svým budoucím manželem. Když v květnu v roce 1945 přišli ruští vojáci do Prahy, babička si vybavuje, jak hnali Němce a Rakušany pryč jako zvířata. Na vlastní oči viděla utíkat ženy s kočárky a malými dětmi… Začalo se krást a rabovat. V pohraničí si Němci často nestihli nic sbalit a Češi tam jezdili rozkrádat jejich majetek.

Po skončení války odjela babička v roce 1946 do Poříčí u Trutnova, kde se stavěla továrna na kožešiny Kara, která funguje dodnes. Babička tam pracovala v kanceláři, ale její budoucí manžel trval na tom, aby se vrátila do Prahy, a v roce 1948 pak měli svatbu.

Zástup lidí čekal celou noc, aby se rozloučil s prezidentem Benešem

Přestože se v roce 1948 vdávala, považuje tento rok za jeden z nejhorších ve svém životě, protože vládu převzali komunisté a k moci nastoupila dělnická třída. V roce 1950 se jí narodil první syn a zároveň v té době Gottwald vyhlásil v Praze akci „20 tisíc mužů do výroby“. Týkalo se to zejména státních úředníků a drobných živnostníků. Manžel pamětnice musel odejít ze státní služby u ČSD (Československých státních drah) a jezdil do Vysočan vykládat vagony. Později přešel k podniku Baraba, který budoval tunely v místech budoucího Stalinova pomníku. Udělal si tam svářečský kurz a do roku 1968 pracoval jako svářeč, než vážně onemocněl.

Za zmínku stojí i babiččina vzpomínka na pohřeb Edvarda Beneše. Stála se svojí kolegyní a kamarádkou v dlouhém zástupu lidí celou noc, aby mohly k jeho rakvi na Vítkově druhý den položit květiny. Připomíná, že v té době ještě nebyla na vrchu socha Jana Žižky, která je s ním dnes neodmyslitelně spjata.

Od roku 1956 pracovala babička ve velkoobchodu s potravinami, v bývalé budově Meinl ve Vysočanech. Přišel rok 1968, který byl tím druhým nejhorším rokem v babiččině životě. Sovětská okupace byla další ranou v jejím osudu. Pamatuje si, že asi čtyři dny nejezdila veřejná doprava a všude byla milice. Vzpomíná, jak podepisovala různé petice za odchod sovětských vojsk. Život ale musel jít dál, stále pracovala ve velkoobchodě a vybavuje si, že museli přednostně zásobovat ruskou vojenskou základnu v Milovicích.

Radostnější období přišlo až s rokem 1989, kdy se babička konečně dočkala pádu nenáviděných komunistů. Tím, že pocházela z rodiny živnostníka, ji nikdy ani nenapadlo, že by komunismus podporovala nebo snad vstoupila do komunistické strany. Její vnitřní odpor začal hned s úderem kolektivizace a se zrušením osobního vlastnictví, které je pro ni nedotknutelné.

Od roku 1986 žila spokojeně v bytě na pražských Vinohradech, od jara do podzimu trávila čas na chatě, vždy si udržovala životní optimismus a nepropadala společenské skepsi.

 

Autor textu: Lucie Moudříková