“V roce 1952, nějak v létě, byl tady v Hradci soud, takzvaný lidový soud. Já jsem tehdy dělal kresliče v bývalé Ippence, to je Mostárna, později Mostárna ZVÚ. Tam do podniku nebo do Škodovky nebo do těch fabrik chodily lístky jako vstupenky na to přelíčení. Já jsem věděl od tety, že tam strýček, kromě těch ostatních – byli tam souzení asi čtyři nebo pět –, tak jsem na to přelíčení šel, na ten lístek jsem se tam dostal. Ale tohle líčení bylo uskutečněné až skoro půl roku potom, co byl strýček zavřený a byl v nějaké vazební lhůtě. Potom, když se dostal domů, když ho pustili, tak říkal: 'Napsali nám, co můžeme říkat. Dokud jsem do slovíčka neuměl to, co mně napsali...,' prostě celé dlouhé povídání, jak se provinil, jaký je škůdce národního hospodářství a všechny tyhlety věci. Za to dostal trest sedm a půl roku, z toho čtyři roky byl v Jáchymově. Přitom v tom rozsudku bylo, že to je škůdce a oslabuje zásobování obyvatelstva a národní hospodářství, že to je prostě škůdce národního hospodářství. Nic víc na něj – ani protistátní činnost, ani nedodávky na něj nenašli.“
“V roce 1948 jsem chodil do té reálky, a protože jsem... když nebyl sníh, do školy ze zadních Svobodných Dvorů – do té reálky – to bylo víc jak pět kilometrů. Když byl sníh, chodil jsem pěšky, když bylo sucho, jezdil jsem na kole. Koncem února – nevím, jestli to bylo přímo 25. února, byla takzvaná generální stávka. A při té generální stávce to už ovládaly takzvané Lidové milice. To byli ozbrojení lidi, dělníci z továren, kteří vyfasovali flinty s ostrými náboji. A když se šlo ze školy na nějaký průvod, to se chodilo povinně na Prvního máje nebo prostě na nějaké výročí, tak šli ti, co chodili pěšky, a my, co jsme jezdili na kole, tak jsme šli vzadu za průvodem a samozřejmě, jak jsme byli z dohledu kantorů, tak jsme zdrhli a ujeli jsme. Já si pamatuju, že jsem jel a tady kolem Centrálu, tak po té vedlejší silnici jsem jel a potom Hořičskou do Dvorů. Jel jsem na kole a u toho Centrálu stál ten chlap z té Lidové milice s flintou a zrovna v tom okamžiku nebo těsně začali hrát ruskou hymnu nebo Internacionálu. A já jsem jel dál a on na mě zařval: 'Slez z toho kola, nebo střelím!' Něco takového a já jsem jel dál, vykašlal jsem se na něj. Věděl jsem, že střílet nebude a místo Internacionály jsem mu ujel.”
“Pokud jde o mamuta, tak prakticky v našem majetku byly nejdřív – ještě v tom začátku 19. století – dvě cihelny. Jedna byla těsně za statkem. Tam je ještě doteď takzvaný dolík, kde se prakticky dělaly cihly. Ale tenkrát to byly ještě nepálené – s plevami se to uhnětlo a usušily se cihly, ty báchory. Potom druhá cihelna byla takzvaná zadní cihelna a to bylo směrem k ulici K Dolíkám, směrem k Plotišťům, protože celé území Svobodných Dvorů-Stěžírky nebo Stěžery, Plotiště, Předměřice byla naplavenina z Labe, které tehdy mělo spoustu těch slepých ramen a všude byla kvalitní cihlářská hlína. U nás byla jedna z nejkvalitnějších, o vrstvě zhruba šesti metrů. Když se začalo s cihlářskými pracemi, a to bylo někdy v březnu, nebo když prostě trochu už byla rozmrzlá půda, tehdy se navrtaly do toho hliňáku díry, do kterého se nastrčila ze Semtína nějaká nálož. Při té náloži se odstřelila část té cihlářské hlíny a po tom odstřelu přišli ti dělníci cihláři, kteří dál zpracovávali tu hlínu. Muselo se to namáčet, s jemným pískem se to míchalo v určitém poměru, potom na takzvaném place se to postavilo na štorc, aby to trochu zaschlo. Potom se to dávalo do takových malých přístřešků, kde se to nechalo ztvrdnout, aby se to dalo převážet do většího skladu a z toho většího skladu potom to šlo do té kruhové cihelny, kde se to vypalovalo. Ale po tom odstřelu ti dělníci hned našli nějakou část těch dvou klů mamuta. Později se našly ještě další nějaké zbytky, nějaké stoličky, nějaký kel a našel se tam nějaký pazourek, pazourkový nůž. To znamenalo, že tehdy už Hradecko bylo osídleno.”
“Já jsem byl tehdy frekventant poddůstojnické školy. Byl jsem v četě počtářů a měřičů, to byli geodeti a my počtáři. A když jsem přišel do přijímače, to bylo na tři neděle, takový přijímací pohovor a rozřazení těch nováčků, velitelem toho přijímače byl nadporučík Volf. Shodou okolností pocházel ze Břízy. Bříza – to je sousední obec Svobodných Dvorů. A protože náš rod a rodiče byli známí, tak pan nadporučík Volf se mě zeptal, každému na vojně se tyká, a mně povídal: 'Hele, ty jsi Morávků ze Dvorů?' Já jsem kývl. 'Otec byl stavitelem a měli jste hospodářství.' 'Ano.' On vzal papír, který přišel z vojenské správy, kde bylo napsáno 'politicky nespolehlivý'. Volf vzal žiletku, to 'ne' vyškrábal a já jsem se tak mohl dostat... no nebyl jsem mezi normálním mančaftem někde u koní, ale byl jsem zařazen do poddůstojnické školy, do takové elitní složky. To byli počtáři a měřiči – výpočet prvků střelby a vůbec kreslení map a takové ty záležitosti.”
„Prakticky to byl velký statek. A jenom to domovní, to bylo… dva, tři, čtyři, pět, šest a ještě nahoře jedna… sedm místností, teďka nábytek, nebylo to kam dát, spousta věcí tam zůstalo. Po otci všelijaký knihy, který už se nikde nevešly, nebo některý nábytek. Já pamatuju, ale to ještě než jsem šel na vojnu, že prakticky chodily kontroly. Jestli se odevzdalo všechno obilí, dělaly se soupisy, jestli prostě – to se muselo i počítat a přepsat kolik hus, kolik slepic… Samozřejmě koňů, krav, prasat. To všechno muselo sedět na jedno, to se přepočítávalo. A dělaly se i domovní kontroly.“
„Doma jsme měli z roku 1866 z bitvy na Chlumu, tak jsme měli ještě tu flintu prušáckou, která byla jako historická zbraň. No, ale protože chodily ty kontroly a prolezly všechno, i skříně, tak jsem tu flintu vzal – matka říkala, prosím tě, tohle tady už nemůžeš mít – a hodil jsem ji do rybníka.“
„Takže já jsem ty lízátka vymyslel, po konzultaci s architektem, architekt akorát nahoře tu špičku tam protáhl. Dělal jsem výpočty i výkresovou část se svýma konstruktérama. A ta lízátka jsou pětačtyřicet šestačtyřicet roků stará.“
Miloš Morávek se narodil v červnu 1932 ve Svobodných Dvorech na okraji Hradce Králové, kde jeho rodina vlastnila statek už od 17. století. Součástí hospodářství byla i vyhlášená cihelna, kde se ručně vyráběly kvalitní cihly. Dodnes je v Hradci Králové a okolí mnoho budov, které z nich byly postaveny. V roce 1899 byla přímo v areálu cihelny objevena kostra mamuta, která je dodnes součástí sbírek Muzea východních Čech. Po únoru 1948 byl rodinný statek znárodněn, cihelna zbourána a celá rodina odtud vyhnána. Milošovi se nakonec i ve složitých podmínkách podařilo doplnit si vysokoškolské vzdělání – vystudoval stavební fakultu a dlouhá léta pracoval ve Stavoprojektu. Je autorem známé dominanty Hradce Králové – hradeckých „lízátek“.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
