Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miloš Morávek (* 1932)

• narozen 12. června 1932 ve Svobodných Dvorech

• rodina vlastnila vyhlášenou cihelnu

• v prostoru cihelny se našla kostra mamuta, dodnes je v muzeu

• v roce 1951 došlo ke znárodnění rodinného statku a cihelny, rodina vystěhována

• absolvoval vojnu v Bratislavě u hypomobilního dělostřelectva

• vystudoval stavební fakultu, dlouho pracoval ve Stavoprojektu

• v roce 1963 se přestěhoval do Hradce Králové

• projektant hradeckých „lízátek“

Komunistický puč převrátil v roce 1948 život rodině Morávkových. Statek ve Svobodných Dvorech, na kterém hospodařila rodina Miloše Morávka po dlouhá staletí, komunistický režim znárodnil a všechny jeho obyvatele nechali funkcionáři komunistické strany vystěhovat ze dne na den – jen s pár věcmi, které unesli v ruce. V rukou ‚lidu‘ skončily cihelny Morávkových stejně jako statky a cihelny dalších blízkých příbuzných žijících ve stejné obci.

Jako kdyby zbavení majetku a domovního práva nestačilo, komunisté ještě připravili mnohé z rodiny o osobní svobodu. „Líčení u soudu proběhlo až skoro půl roku potom, co strýčka zavřeli,“ říká Miloš Morávek. Ve vykonstruovaném politickém procesu dostal jeho strýc Josef Merkl jako škůdce národního hospodářství sedm a půl roku vězení, z čehož čtyři roky strávil v uranových dolech v Jáchymově. „Když se po letech vrátil domů, vyprávěl nám, jak to při procesu fungovalo. Napsali jim, slovo od slova, co mohou říkat. Dokud to do posledního slovíčka neuměli nazpaměť, tak je před soud nepustili,“ tvrdí Miloš Morávek.

Učitele si vážili, přestože od něj dostávali rákoskou

Miloš Morávek se narodil v červnu 1932 ve Svobodných Dvorech. K tomuto místu má celá Morávkova rodina silný vztah, jejich rod tam na velkém statku žil už od konce 17. století. „To byl nějaký náš předek, který se ve Svobodných Dvorech nějakým způsobem buď přiženil, nebo tam získal statek,“ dodává pamětník.

První vzpomínka Miloše Morávka se týká pohřbu prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. „Vím, že rodiče, někdo z příbuzenstva nebo hodně lidí prostě jelo na ten pohřeb do Prahy,“ uvádí. Rok po pohřbu, v září 1938, začal šestiletý Miloš chodit do obecné školy.

Rád na ni vzpomíná, především na pana učitele Vojtěcha. „Byl skvělý. Když už jsem prakticky měl po vojně, setkal jsem se s ním a vzpomínali jsme.“ Přestože byl přísný a žáci od něj občas dostali i rákoskou, měli ho rádi a respektovali ho, dokonce mezi sebou soutěžili, kdo panu učiteli přinesl víc dobrovolných domácích úkolů. Miloš Morávek byl dobrý žák, až do konce třetí třídy měl samé jedničky. Krátce se zhoršil jen na podzim 1941, kdy mu nečekaně zemřel tatínek. 

Se spolužáky Miloš dobře vycházel, odpoledne hrávali fotbal nebo hokej, na honěnou, na četníky a na zloděje nebo cvrnkali kuličky. „To už se dneska skoro nevidí.“ Oblíbenou kratochvílí bylo promítání filmů ve škole – v tělocvičně všichni koukali na poučné filmy, grotesky, ale i na jedny z prvních kreslených filmů Walta Disneyho, například na Sněhurku a sedm trpaslíků. „Největší legrace byla, když nám nějakou grotesku pustili pozpátku, což jsme si vždycky vyžádali.“ Nedílnou součástí trávení volného času se stalo pro celou rodinu Morávkovu i chození do Sokola. Milošův dědeček byl dokonce dlouholetým čestným starostou Sokola ve Svobodných Dvorech, a když při velké vichřici v roce 1929 přišla sokolovna o střechu, dědeček jí věnoval z vlastní cihelny střešní tašky na opravu.

Vyhladovělým zajatcům vařili brambory

Když Miloš nastupoval do první třídy, blížilo se právě podepsání mnichovské dohody a odstoupení pohraničí nacistickému Německu. „Vím, že otec tehdy při mobilizaci před Mnichovem narukoval.“ Dětství za války v Protektorátu Čechy a Morava nebylo jen bezstarostné, rodina musela plnit povinné odvody ze statku, řešilo se i zatemnění.

Miloš Morávek si vzpomíná na strach spojený s heydrichiádou: „Pamatuju, že Němci vydali vyhlášku nebo rozkaz, že pokud nebudou do nějakého dne vypátráni lidé, kteří prostě udělali atentát na Heydricha, tak zastřelí každého desátého Čecha. U nás na statku jsme byli naše rodina, kočí, služka – s baráčkem pro služebnictvo nás tam bylo deset. A vzpomínám, že služka, která dojila krávy nebo se starala o vepře, tak říkala: ‚Jo, já jsem tady desátá, to určitě mě zastřelí.‘ Tak jsme museli říct: ‚Ne, to není podle toho, oni by si vybrali sami.‘“

Miloš Morávek popisuje také několik událostí spojených s koncem války. Přímo přes Svobodné Dvory například chodily průvody vyhladovělých zajatců, kterým se místní snažili alespoň trochu pomoci. „Takže do nějaké doby se uvařil kotel brambor nebo rozkrájel bochník chleba a dali jsme to k silnici.“

Jednoho ze zajatců ale Němci na místě zastřelili, protože se pro kousek chleba sklonil. Na konci roku 1944 proběhl nálet spojeneckých letadel na Pardubice, během kterého bylo srovnáno se zemí hlavní nádraží. „Anglická letadla vypouštěla staniolové proužky, aby se ubránila radarovému zaměření. Nějaké doletěly z deseti kilometrů až k nám, že jsem je měl i v ruce.“

Hlína u cihelny ukrývala kostru mamuta

Rodina Morávkova měla u rodinného statku i kruhovou cihelnu. „Dělaly se tam ruční cihly.“ Starost o ni i o celé hospodářství se v rodině dědila. V cihelně se ručně vyráběly kvalitní hliněné cihly, budovy z nich postavené dodnes stojí v Hradci Králové i jeho okolí. Každá cihla o rozměrech 6,5 × 14 × 29 centimetrů se odlévala ve formě, která měla na dně monogram, jenž cihly označoval, a bylo jasné, že jsou z Morávkovy cihelny. „Nejdřív tam bylo M a nad tím T jako Morávek–Tvrzský. Potom tam bylo MM jako Milan Morávek, potom JM – Jiří Morávek,“ poznamenává pamětník. 

Po vyklopení z forem nejdřív cihly zasychaly, potom se sušily a nakonec vypalovaly v peci. V zimě se místo cihel vyráběly střešní tašky, takzvané bobrovky. Cihelna na sebe poprvé upozornila už v roce 1899, kdy se v hlíně u ní našla kostra mamuta a pazourkový nůž. „Zjistilo se, že tam ležel asi 25 000 let. Nejen kly, ale i nějaké obratle, stoličky, nějaké kosti se tam našly,“ říká Miloš Morávek.

Kostra se dočkala vystavení v hostinci bratra Milošova dědečka. Nejen pro rodinu, ale také pro široké okolí – šlo o velikou senzaci, o kostře dokonce vznikaly různé popěvky. Za velké peníze ji také chtělo odkoupit vídeňské antropologické muzeum. Dědeček jako vlastenec však odmítl a později ostatky mamuta věnoval hradeckému muzeu jen za pár zlatých. Kostra a kly mamuta z cihelny Morávkových pak dokonce byly součástí velké výstavy Lovci mamutů v Národním muzeu v Praze v roce 2006.

Otcovo jméno mu otevřelo cestu do poddůstojnické školy

Po obecné škole chodil Miloš na měšťanku, kterou však v roce 1944 zavřeli, stal se z ní vojenský lazaret. Poslední válečný školní rok tak strávil na škole jiné, ale ani tam se příliš neučilo – často byly uhelné prázdniny nebo se žáci utíkali schovat do krytu před nahlášeným leteckým náletem. Návrat ke spořádané školní docházce přišel až po válce v září 1945, kdy Miloš Morávek nastoupil na reálné gymnázium.

„Tehdy jsem nedělal žádné přijímací zkoušky na gymnázium. Šel tam se mnou strýček – do školy, o prázdninách, už někdy v červenci. Tak jsme šli do ředitelny. Pan ředitel Knob říkal: ‚Tak ukažte vysvědčení.‘ Já jsem ukázal vysvědčení a on říkal: ‚Chcete do tercie, nebo do kvarty?‘“ Miloš Morávek si vybral tercii, aby si doplnil učivo, které měl právě kvůli konci války spíš zameškané. Na gymnáziu v roce 1951 zdárně odmaturoval.

Pokračovat na vysokou školu ovšem nemohl, neodpovídaly tomu jeho posudky z místa bydliště. Nastoupil proto do mostárny, ale neměl žádné odborné vzdělání: „Tak jsem dělal kresliče, nejdřív pomocného kresliče, samostatného kresliče, pomocného konstruktéra, samostatného konstruktéra.“ 

Dlouho tam nicméně nepobyl, už v roce 1952 narukoval na vojnu. „V Hradci nás naložili do vlaku, nevěděli jsme, kam jedeme. Přejeli jsme Čechy, přejeli jsme Moravu, dojeli jsme na Slovensko, furt jsme nevěděli, kam jedeme. V noci jsme přijeli do Bratislavy a tam jsme se dozvěděli, že tam je hypomobilní dělostřelectvo, kanóny tahané koňmi. A tam byl tak ostrý režim, že tam vojáky posílali za trest.“

Na vojně se díky šťastné shodě náhod Miloš dostal na poddůstojnickou školu. O osudech vojáků rozhodoval jakýsi nadporučík Wolf, který si pamatoval jeho otce stavitele. A proto rozhodl, že i přes Milošův nepříznivý posudek ho zařadí do školy. „Říkal mi: ‚No jo, co s tebou, tady máš v posudku napsáno »politicky nespolehlivý«.‘ Pak vytáhl žiletku, ‚ne‘ vyškrtal a říkal: ‚Tak půjdeš do poddůstojnické školy.‘“

Navíc se Miloši Morávkovi podařilo začít si doplňovat i univerzitní vzdělání, které pro něj původně nepřicházelo v úvahu – v Bratislavě otevřeli dálkové studium fakulty inženýrského stavitelství a Miloš ke studiu získal doporučení. Vystudoval tam první semestr a během druhého se už z vojny vrátil domů, ale díky načatému studiu rovnou přestoupil do Prahy, o další doporučení v zaměstnání už nežádal. „Přihlásil jsem se přímo v Praze na fakultu a ve fabrice jsem nic neřekl,“ dodává.

Studium snadné nebylo. Každých 14 dní musel jezdit v sobotu do Prahy, ale protože existovaly ještě pracovní soboty, musel výuku na vysoké škole vždy napracovat. Navíc měl už vážnou známost a výrazně se zkomplikovala i situace celé rodiny. „Neměl jsem kde bydlet, protože ze statku nás vyhnali. Rodiče, nebo matka, nevlastní otec a sestra se museli stěhovat tam do nějakého špatného bytu u bývalých Srdínků.“ Žil tak v jednom pokoji u své babičky, kde po svatbě bydleli i společně s manželkou. V jediném pokoji strávil dlouhých osm let – od roku 1954 do roku 1962.

Komunisté je po puči připravili o svobodu i komín

Velký rodinný statek společně s cihelnou se totiž staly terčem znárodnění – podobně jako další velké usedlosti ve Svobodných Dvorech. „Mám fotky, jak statek nebo budovy vypadaly předtím, než je převzali komunisti, a jak to vypadalo v roce 1991 a jak to vypadá teď. Rozdíly jsou ohromné.“

Sám Miloš Morávek znárodnění nezažil, protože tehdy sloužil na vojně. Ale vzpomíná si na spoustu věcí, které na statku zůstaly, protože je ani nebylo kam přestěhovat – nábytek, tatínkovy knihy, stolička nalezeného mamuta, kterou si ukrývali jako suvenýr. Rodina se stěhovala v rychlosti, na valníku s vypůjčenými koňmi – své použít už nesměli –, odváželi, co mohli. „A ještě neměli všechno odvezené, a už tam přišli lidi, co tam chtěli bydlet.“

Zkázu rodinného podniku završila v roce 1951 demolice cihelny. „Vím, že předseda komunistické partaje říkal: ‚Komín vám zbouráme, abyste neměli zájem tady zase dělat cihly.‘“

Slavná hradecká ‚lízátka‘ jsou jeho dílem

Po celou dobu komunistického režimu se Miloš Morávek živil jako stavař, od roku 1968 pracoval ve Stavoprojektu. Tam ho v roce 1988 zvolili do podnikové rady a stal se přímým aktérem rozkladu totalitního režimu. „V roce, kdy se volila nová podniková rada, jsme se domluvili, že budeme chtít, aby tam nebyl žádný komunista. To se nám podařilo,“ prohlašuje.

Na konci roku 1989 se dokonce stal předsedou rady poté, co se předchozí předseda své funkce vzdal. Stavoprojekt pár dní po 17. listopadu navštívili během sametové revoluce studenti z Prahy, aby zaměstnancům osobně vylíčili masakr na Národní třídě. Tehdejší komunistický ředitel je však vyhodil. „Asi za měsíc za dva byla celopodniková schůze a v podstatě jsem zařizoval, že byl tenhle ředitel odvolaný.“

V Hradci Králové tehdy téměř denně probíhala protirežimní shromáždění, kterých se Miloš Morávek zúčastňoval. Jednou potkal souseda, který šel směrem od náměstí, kde lidé demonstrovali, a upozornil ho, že jde asi špatně. „On byl komunista a říkal: ‚Ne, ani mi o tom nemluv!‘“

Miloš Morávek je autorem jedné z hradeckých dominant, takzvaných hradeckých „lízátek“, tedy osvětlovacích stožárů u sportovního stadionu, které se poprvé rozsvítily v roce 1975. Jejich osud je ale v současnosti nejistý. Podle plánů by je měly nahradit jejich modernější menší kopie.