„Ty malé německé děti žily současně se zbytkem těch židovských dětí na tom zámku, a těm dětem to nepřišlo nijak divné, ty z toho tak neměly rozum, to byly malé děti. Tak jim to nepřišlo nijak zvláštní, že to jsou židovské děti a děti od těch, kteří jim starší z toho rodu třeba ubližovali, těm to prostě nepřišlo. Ty tam vedle sebe žily, kamarádily se spolu, hrály si spolu, všechno prováděly spolu, přitom byli jedni Němci a jedni Židi.“
„Olga Fierzová tam bydlela s ním, v tom Milíčově domě, a byla rodem Švýcarka. Kde se seznámili, jak se seznámili, to nemám tušení, jak to bylo. Ale ona byla taková praktická žena, která uskutečňovala ty plány, které měl Přemysl, které by on sám nedokázal provést a dovést je až do konce.“
„V březnu jsem ještě byla při náletu v Kbelích a v květnu už jsme byli na zámcích – manžel na Štiříně a já jsem nastoupila do Lojovic, kde byly děti předškolního věku. Jestli tam bylo šesti- sedmileté, byla to výjimka. Všechny byly menší, pamatuju si, že jsem je v noci musela vysazovat na nočník. Byli to sirotci z různých koncentračních táborů, ale hlavně z Terezína. Podle mého pozorování se rychle uzdravili tím, že dostali dostatek jídla a vhodné jídlo. Suchá kaše a lžička másla. Měli nedostatek stravy dlouhodobě, postupně se přidávalo, takže se z toho rychle vzpamatovávali. A pokud nějaké děti byly ve špatném stavu, tak se o ně starali v Milíčově lékařském domě.“
„Před naším domem byla velká rozlehlá zahrada a úplně u zdi stála velká hruška. Jednou na ni spadl letecký granát a rozpůlil ji, část spadla na zem. Byla to rána, ale nejspíš to nevybuchlo, nikoho v domě to neohrozilo.“
„On hlavně zdůrazňoval vztah. Nejenom lásku, ale citový vztah mezi lidmi. Že to musí být, že bez toho neexistuje dobré žití. Že ten citový vztah nemůže být jen k tomu Božímu, ale také všude mezi lidmi navzájem. Že nikdo nesmí žádným způsobem ubližovat, že musíme být k sobě vstřícní. Charismatický projev měl stoprocentně. Ještě když se na člověka podíval těma svýma modrýma očima... Z něj dobro zrovna vyzařovalo. To jsem si vůbec nedovedla představit, že by takový člověk mohl něco zlého ne udělat, ale vůbec říct.“
Karla Moravcová se narodila 23. června 1926 v Praze v porodnici U Apolináře. Během války jim do zahrady dopadla nevybuchlá letadlová puma. Učila se krejčovou, později studovala obchodní školu. Byla nuceně nasazena do skladu na letišti ve Kbelích, kde zažila několik náletů a bombardování. Seznámila se tu se svým budoucím mužem, který ji přivedl do komunity křesťanského myslitele a aktivisty Přemysla Pittra. Po válce se pod jeho vedením jako vychovatelka podílela na akci Zámky. Pečovala o malé židovské děti z koncentračních táborů. Zkušenost ji ovlivnila v rozhodnutí věnovat se výchově dětí profesně. Doplnila si vzdělání o roční kurz pro pečovatelky a vychovatelky. Celý život pracovala jako učitelka. Karla Moravcová zemřela 30. listopadu roku 2022.
Příběh pamětnice mohl být zaznamenán díky podpoře města Litoměřice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
