Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karla Moravcová (* 1926  †︎ 2022)

• narodila se v roce 1926 v Praze, rodina žila v Počernicích a od roku 1932 v Břevnově

• za druhé světové války jim do zahrady dopadla letecká puma

• nuceně nasazena v továrně PAL na letišti v pražských Kbelích

• členkou sboru Přemysla Pittra v Milíčově domě

• účastnice akce Zámky – pečovala o židovské děti z koncentračních táborů v zámku v Lojovicích

• celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole

• zemřela 30. listopadu 2022

Se svým mužem Antonínem Moravcem, protestantským duchovním Přemyslem Pitterem a dalšími kolegy se pokusila o nemyslitelné - na konci druhé světové války pečovat dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.

 

Puma na zahradě a nálet na Kbely 

Karla Kučerová, později Moravcová, se narodila 23. června1926 v porodnici U Apolináře. Maminka Karolína byla dělnice a tatínek Stanislav strojní zámečník. Dětství strávila společně s mladší sestrou a rodiči v rodinném domě babičky Františky Kučerové v Praze - Břevnově. Na začátku druhé světové války jí bylo 14 let. Z válečných událostí si pamatuje hlavně přelety bombardérů nad jejich domem. „Jednou se stalo, že během bombardování vlaků spadla puma na naši zahradu a rozčísla hrušku. My jsme byli v domě, tak se nikomu nic nestalo. Ta puma přelomila hrušeň vejpůl a vyhloubila velkou jámu. Přišli si pro ni hasiči a někam ji odnesli,“ vzpomíná Karla Moravcová.

Navštěvovala měšťanskou školu a po jejím dokončení, v 15 letech, odešla na přání matky studovat na švadlenu. To ji ale nebavilo, mistrová ji nechávala dokolečka obšívat halenky anebo uklízet domácnost, a tak přemluvila rodiče, kteří ji přihlásili na dvouletou soukromou obchodní školu v Železné ulici. 

Na konci války byla Karla Moravcová, stejně jako postupně všichni mladí lidé narození v letech 1918 až 1928, povolána k totálnímu nasazení. Měla se podílet na budování německého válečného průmyslu. Karla nastoupila do továrny Ostmarkwerke v Kbelích (před válkou Vojenské telegrafní dílny, po válce PAL). Přes rok vydávala ve skladu součástky pro výrobu spojovací techniky. „Nebyla to nijak těžká práce,“ vzpomíná. Měla sice větší štěstí než jiní, kteří odešli do Německé říše - mohla se večer vracet domů a nebyla v pracovním táboře –, ale i tak byla v neustálém nebezpečí. Letiště Kbely bylo jako strategické místo častým cílem náletů a lidé z továrny se během nich skrývali buď v krytu, nebo nedalekém lesíku. K druhé skupině patřila také Karla a to jí zachránilo život. Vypráví, jak se nejprve ozval hukot, jako když se řítí vlak, pak rána a následovala vlna vzduchu.

„Někteří z těch, co byli se mnou venku, byli sice zraněni, zasáhly je úlomky střepin, ale měli štěstí, nikomu se nic vážného nestalo. Z těch, co byli v krytu, nepřežil nikdo. Ani moje kamarádka. To bylo naposledy, kdy jsem v Kbelích byla. Odešla jsem domů pěšky, a přestože nejsem věřící, měla jsem potřebu jít do kostela poděkovat. Že jsem přežila,“ popisuje nálet na Květnou neděli 25. března 1945.

 

Přemysl Pitter a akce Zámky

Krátce po náletu začala chodit se svým budoucím mužem Antonínem Moravcem, který byl původně její učitel němčiny a náboženství z měšťanské školy. Začal ji brát na kázání Přemysla Pittera do Milíčova domu. 

Přemysl Pitter, pacifista a protestantský duchovní, zasvětil svůj život pomoci dětem. Z darů přátel a příznivců založil takzvaný Milíčův dům, určený pro děti ze sociálně slabších rodin. Děti tu trávily čas po škole, dělaly si úkoly, staraly se o zahradu, jedly, dostávalo se jim lékařské péče. Nejpotřebnější dostávaly ošacení a jídlo pro rodinu. Od roku 1934 tu byly děti z německých rodin, které prchaly z nacistického Německa. Během druhé světové války pomáhali Pitter a jeho spolupracovníci židovským dětem a jejich rodinám.

„Líbilo se mi, že to prostředí bylo takové přirozené. Bez zlatých ozdob. Pitterův způsob výkladu Písma byl pro mě přístupnější než od farářů v kostele,“ vysvětluje Karla Moravcová, čím ji osobnost Přemysla Pittera přitahovala. „A když jste něčemu nerozuměli, mohli jste se doptat. Jeho oblíbeným tématem byla láska a vztahy mezi lidmi. Zdůrazňoval, že bez dobrých vztahů neexistuje dobré žití. Nesnažil se evangelizovat, a i když potom kázal židovským dětem ve Štiříně, nebral jim jejich víru ani zvyky.“

Z pověření zdravotně sociální komise České národní rady začal Přemysl Pitter se svými spolupracovníky bezprostředně po konci války plánovat pomoc dětem z koncentračních táborů. Zažádal o zkonfiskované zámky po Němcích v okolí Prahy. Získal Štiřín, Olešovice, Kamenici, Lojovice a penzion v Ládví. Přestavěl je se svými kolegy na ozdravovny a začali tam svážet židovské sirotky z Terezína.

K práci s dětmi dovedl Karlu její partner Antonín Moravec. Rozhodli se připojit k Pitterovi a v květnu roku 1945 nastoupili do zámků.

„Můj muž Antonín byl na Štiříně u starších dětí, těm bylo mezi 14 a 18 lety, a já na zámku v Lojovicích s dětmi předškolního věku,“ vypráví Karla Moravcová. „Většina dětí byla z Terezína, kam pro ně jezdil sám Pitter a jeho spolupracovníci. Připadalo mi, že děti jsou v dobrém stavu, my jsme jim dávali pětkrát denně jíst, nejdřív opatrně kaše, a tak se rychle otřepaly. Jídlo bylo vegetariánské, což byl v poválečném Československu problém, zelenina se těžko sháněla. S nemocnými dětmi jsem se nesetkala, pokud na tom byly hůř, zůstávaly v Milíčově domě v péči lékařů. Naším úkolem bylo, aby se děti měly hezky a snáz se vzpamatovaly z válečných útrap. Tak jsme si celé dny hráli na zahradě, četli a jedli. Já jsem v Lojovicích měla deset dětí a starala jsem se o ně sama.“

Na zámku pracovala od května do září. Pak se rozhodla doplnit si vzdělání. Odešla tedy studovat roční školu pro pěstounky v Praze. Během studia jezdila za svým budoucím mužem na Štiřín a věnovala se dětem jako dobrovolnice. Získala tím možnost chodit na kázání Přemysla Pittera, která si připravoval pro děti na Štiříně, a sledovat tak, jak se dětem věnuje a připravuje je na změny.

Po roce studia se vrátila na zámek v Lojovicích, kam mezitím Přemysl Pitter přesunul děti ze sběrných táborů odsouvaných Němců. Židovské děti už odešly. Na Štiříně ovšem zůstávaly dohromady děti židovské i německé. „Jak tuto kombinaci děti snášely, nevím, ale manžel i Přemysl jim všechno vysvětlovali, na tu situaci je připravovali. A děti se podílely na přípravách, samy jim vyklízely prostory,“ říká pamětnice. „V novinách proti těmto aktivitám brojili, vycházely články, že se starají o děti fašistů. Německé děti tam ale dlouho nepobyly. Pitterovi šlo jen o to, vytrhnout je z těch strašných podmínek ve sběrných táborech.“

Na konci září roku 1946 už děti na zámcích nebyly. Židovské děti ze zámků odvezli do Německa do tábora Valka a poté do Izraele do kibuců. Německé odešly s rodiči. Přemysl Pitter po nástupu komunismu emigroval – nejdřív do Německa, kde působil jako kazatel a sociální pracovník v uprchlickém táboře Valka, později žil ve Švýcarsku v městečku Affoltern u Curychu. Zemřel 15. února 1976 v Curychu. 

 

Komunismus a návštěva Švýcarska

V říjnu roku 1946 se Karla provdala za Antonína Moravce a odstěhovali se k mamince do Chrášťan. „Manžel začal učit na základní škole v Třebívlicích a dálkově studovat matematiku, fyziku, přírodovědu a chemii pro druhý stupeň. Učil tu od roku 1946 do roku 1964. Já jsem porodila první dceru a po porodu druhé začala pracovat v mateřské škole v Třebívlicích.“

Karla Moravcová tvrdí, že komunistický převrat v roce 1948 ji nijak neovlivnil. „Šlo to úplně mimo nás. Politikou jsme doma nežili, neangažovali jsme se. Nepovažovali jsme ji za součást svého života. V Chrášťanech byl ale jeden zapálený komunista starého ražení a ten přesvědčil mého muže, aby vstoupil do strany. To bylo mezi lety 1946 až 1950. Můj muž asi potřeboval nějaký řád, ten Boží ho zklamal, a tak hledal nějaký tady na zemi. Ze strany vystoupil až v důchodu. Ve škole byli ve straně dva učitelé, a když se pak hledal nový ředitel, rozhodovalo se mezi nimi dvěma. Antonín měl vyšší vzdělání, a tak to místo dostal. Zůstal do roku 1964.“

Moravcovi byli členy Sokola, organizovali turistický kroužek pro děti i pro dospělé. S dospělými jezdili po památkách i po kostelech. „To nám vyčítal předseda místní buňky komunistické strany. Mého muže očerňoval a házel na něj i to, co neudělal.“ Moravec společně s rodiči dávali svépomocí dohromady starou školu. Přivedli do ní vodu. To mu přineslo přízeň sousedů, ale rovněž závist. Stupňovaly se i pomluvy ze strany předsedy místní KSČ. Moravec nakonec z postu ředitele školy odstoupil a odešel do školy v Lovosicích, kde zůstal až do důchodu.

S Pitterem a jeho ženou Olgou se viděli naposledy v roce 1969, když za nimi odjeli na návštěvu do Švýcarska. Antonín Moravec začal přicházet o sluch, a tak mu Přemysl Pitter domluvil vyšetření v nemocnici. Moravcovi strávili ve Švýcarsku dva letní měsíce, ale operaci už Moravec podstoupil v Čechách, kam se vrátili, aby nezameškali začátek školního roku. O emigraci neuvažovali, doma měli práci a děti, takže začátek v jiné zemi pro ně nepřicházel v úvahu. 

 

Pitterovy děti

S dětmi ze zámků zůstávala pamětnice celý život v kontaktu. S Magdou Bar Or si do její smrti dopisovala. Když Muzeum Jana Amose Komenského pořádalo návštěvy bývalých „Pitterových dětí“ na zámcích, účastnila se setkání i se svým mužem. S dětmi hovořili o výchově na zámcích i o přístupu „strýčka Pittera“. Potvrzují, že se nikdy nepokusil obracet je na jinou víru. Za životní štěstí považuje Karla Moravcová své spokojené manželství a hodné děti, díky jejichž pomoci může žít dál ve svém bytě v Lovosicích.