“Když jsem byl zavřený ve věznici La Cabaña... totiž, byl jsem tam zavřený ze začátku, jenom malou chvíli, nicméně úplně to stačilo, abych mohl spatřit některé ohyzdnosti, jako například… jednoho vězně popravili, a jeho žena… oni jí to neřekli… a ona ho přišla navštívit týden poté. A bachař na ní zařval: „Tohodle červa jsme zabili před pár dny. Jestli chceš chlapa, budeš mi muset sehnat jinýho.“ Ta ubohá žena tam na místě omdlela. Nebyla připravená slyšet něco takového.”
“Přeřezal jsem mříž, ale neměl jsem dost síly, byl jsem hrozně hubený, takže jsem to pak nedokázal ohnout. Požádal jsem tedy jednoho venkovana, který měl velkou sílu, aby to ohnul. On přišel, ohnul ty mříže a já jsem vylezl společně s Rafaelem Jeradou, dalším zadrženým, který byl jeden z těch, kteří povstali proti nové vládě v Escambray. Já jsem vůbec nepochyboval o tom, že byl na naší straně. Proč jsem nepochyboval? On totiž nastoupil do věznice se střelnou ránou na ruce. Ta ruka byla plná červů a celá shnilá, a my jsme mu tu ruku zachránili Salfumánem, to je mycí prostředek na podlahu. A ta oběť, kterou on tímto podstupoval, takhle daleko by nikdy žádný nastrčený špion nezašel, takže jsem měl stoprocentní jistotu, že šlo o důvěryhodnou osobu. Rafael a já jsme prolezli oknem a hned na to si nás všimla stráž. Nicméně bachař musel vyjít ven na dvorek, na který jsme vyskočili, a to nám zajistilo pár sekund. Těch pár chvil bylo dostatečně dlouho na to, abychom se rozběhli obdivuhodnou rychlostí, která však nebyla výsledkem naší odvahy, ale našeho strachu. Taková rychlost je totiž o hodně vyšší. Strach, který jsme měli, byl tak velký, že Jerada, který byl velmi vtipný, říkal, že jsme měli větší strach, než sto jeptišek. ’”
“Zažil jsem, jak zmizel autoritarismus ze Španělska, chybělo mi však ještě vidět, jak se zhroutí komunismus ve východní Evropě a v Sovětském svazu. Klíčovou roli sehrál Yakovlev a Gorbačov. Vzpomínám si, že při jednom rozhovoru s Yakovlevem, poté, co mi vysvětlil tu spoustu administračních kroků, které podnikli a veškeré reformy, které spustili... a jak to všechno naprosto ztroskotalo... tak já jsem se ho potom na konci toho rozhovoru, který trval několik hodin, zeptal: “No dobře, pane Yakovleve, ale co se tedy stalo? Proč všechny ty reformy nemohly fungovat?” A on mi odpověděl: “ No, víte, protože jsme nakonec zjistili, až na úplně samém konci jsme si uvědomili, že komunismus je prostě opravdu neslučuje s podstatou lidského bytí.” A to je pravda. Komunismus je konstrukce několika málo jedinců, která nikdy nemůže existovat. Právě proto musejí produkovat nového člověka, kterého nikdy nevyprodukují, protože jediné, co dělají, je vraždění původní lidi. Nicméně nikdy nezkonstruují žádného nového člověka, jelikož nic takového neexistuje a je to celé velmi vzdálené lidské podstatě, a proto to nemůže mít úspěch. Jedno je však velmi smutné, a to že aby zjistili něco tak poměrně velmi zjevného, muselo nejdřív zemřít 100 milionů lidí.”
“Bylo zrovna dne 28. prosince, když nás zatknuli. Potom 3. nebo 4. ledna jsme měli soud a vyfasovali jsme 20 let natvrdo. Ten soud byl totální vtip. Rozsudky byli předem připravené Ministerstvem vnitra, takže ti soudci se tam mohli klidně prospat. Jeden z těch, co tam seděli, taky vypadal, že je celou dobu v polospánku. A bylo to úplně jedno, protože výsledek byl předem daný. Nicméně jelikož mě bylo tehdy teprve 17 let, a zákon... tedy, stále platili stejné zákony jako předtím, a podle zákona nebylo možné odsoudit k smrti a zastřeli někoho, kdo ještě nedovršil 18 let. To samé platilo i pro nepodmíněné tresty, neboli mladiství museli nastoupit svůj trest v zařízení pro mladší 18 let. Takže tam jsem šel já. Ti další tři, co je odsoudili se mnou, ti už byli dospělí a šli do vězení. Jednoho z nich, Alfreda Carrila, zavraždili na v lágru Isla de Pinos. Ostatní dva si odseděli dvacetileté tresty. Bylo to něco strašného. Mě tedy umístili do zařízení, které se tehdy jmenovalo Piti Fajardo, nicméně bylo to vězení v Torrens, vězení pro mladistvé politické vězně. Nejmladšímu vězňovi tam bylo 11 let. Proč bylo zavřené jedenáctileté dítě? Totiž, zastřelili mu otce a ten chlapec se rozhodnul zapálit plantáže s cukrovou třtinou. Označili ho za pyromana. Nebyl to ale žádný pyroman, bylo to naštvané dítě, kterému zastřelili otce. ”
Carlos Alberto Montaner was born on 3 April 1943. His father worked as a journalist and his mother was a teacher. As a boy, Carlos attended a private school; he noticed that many important people would come to meet up in his family‘s house from time to time - this was because his father participated in the political life of the country. He married at the age of 16 and at first sympathized with the Revolution. However, he soon learned of Fidel Castro‘s Communist orientation and joined the efforts of the Rescate Revolucionario (Revolutionary Rescue) group, which opposed this tendency. This led to him being arrested and sentenced to 20 years in prison. However, since he was only 17 years old, he was placed in a prison for juvenile political prisoners. With the help of other colleagues, he managed to escape and found asylum at the Embassy of Honduras, where he remained from March to September 1961 along with 150 other people. When diplomatic relations between Honduras and Cuba broke following the Bay of Pigs Invasion, the asylees were taken under the protection of Venezuela. About six months later, Carlos Montaner travelled to the United States, where he was reunited with his family. He began studying Hispanic American literature at the University of Miami. Upon graduating, he started teaching literature at the University of Puerto Rico. He successfully applied for a PhD scholarship in Madrid. In Spain he started a regular column and increasingly focused on writing. He published several books, and after the fall of the Franco regime in 1975, he joined the liberal movement and founded the Cuban Liberal Party. When he understood that change in Cuba was not yet possible, he returned to an intellectual life: he was a correspondent for several prominent newspapers around the world; he wrote columns, commented on Latin American affairs and published books. He currently resides in the United States and works at CNN in Spanish. He has a son and a daughter.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
